Z otevřenosti HDR10 se může stát problém

HDR10 je skoro synonymem pro vysoký dynamický rozsah, neboť jej podporuje snad každý televizor či jiné zařízení s HDR. A není se čemu divit, na rozdíl od Dolby Vision, Advanced HDR by Technicolor nebo HDR10+ nemusí výrobci řešit žádné certifikace ani platit licenční poplatky. Volnost s sebou ovšem přináší i stinnou stránku. Zatímco v případě jiných formátů mají uživatelé určitou záruku dobrého zážitku, v případě HDR10 existují výrazné rozdíly v kvalitě. Neexistuje totiž žádná autorita, která by kontrolovala nebo schvalovala zařízení s podporou tohoto formátu. Stejně tak chybí jakékoliv oficiální logo pro HDR10.

 

 

Hlavním problémem jsou metadata, tedy doplňující informace o přehrávaném videu. Zatímco Dolby Vision či HDR10+, někdy označované jako prémiové formáty HDR, využívají metadata dynamická, HDR10 si vystačí se statickými. I z tohoto důvodu bude HDR10 vždy ztrácet nad jinými formáty, pokud se bavíme o kontrastu či živosti barev. A hlavní problém spočívá v tom, že standard stanovuje, jak mají metadata formálně vypadat, ale nikdo už nestanovuje, jak by s nimi mělo nakládat zařízení, jako je televizor, set-top box či projektor.

 

Televizory Sony podle nepotvrzených informací nevyužívají statická metadata týkající se jasu, ale snímek za snímkem generují vlastní dynamická metadata, která využívají pro HDR10. Na druhou stranu někteří výrobci nemusejí metadata využívat vůbec. Odstraněním všech metadat totiž dostaneme PQ10 (Perceptual Quantizer), což je vlastně základ většiny formátů vysokého dynamického rozsahu (s výjimkou HLG). Tento standard ustanovila organizace SMPTE (Society of Motion Picture & Television Engineers), na trhu byste ovšem nejspíš nenašli výrobce zařízení, kteří by se v parametrech hlásil k podpoře PQ10.

 

Zdroj: Flatpanelshd.com