Trabantem tam a zase zpátky: poslední cesta Přibáně?

Dan Přibáň a jeho postupně se měnící tým završil putování tzv. "žlutého cirkusu" poslední cestou, která měla vrátit žluté Trabanty (a jiné žluté vehikly) zpět do Prahy. První cesta uvedená ve filmu Trabantem Hedvábnou stezkou končila v Samarkandu v Uzbekistánu a nejnovější díl Trabantem tam a zase zpátky na ni částečně navazuje, akorát v opačném směru. Přesněji řečeno, cestu kolem světa tým v tomto díle začal v Indii, vzal to přes Pákistán, Čínu, v Uzbekistánu najel na již projetý úsek z prvního dílu a bezpodmínečně nutným cílem byla Bánska Bystrica, která je srdečním městem Marka Slobodníka, jednoho z tradičních protagonistů celé série.

 

 

Poslední díl rozhodně vylepšil grafickou stránku věci. Je více vidět filmařské zkušenosti i lepší technika, takže záběry vypadají mnohdy opravdu velmi krásně, což platí především o těch zabíraných z dronu. Rozhodně se tak na film dobře dívá a většina záběrů ani zdaleka nevypadá lacině jak z domácího videa. To, že se používalo více různých přístrojů, je pochopitelně vidět, ale filmu to nijak neubližuje.

 

 

Děj filmu jako takový nijak nevybočuje ze zvyklostí série, takže tu máme patričku bláznů, kteří se v ještě bláznivějších vehiklech (dva Trabanty, jeden Maluch - Polski Fiat a motorka Jawa) vydali napříč mnoha zeměmi, což doprovází spousta byrokracie a nadávek zejména na neuvěřitelnou nespolehlivost strojů i jejich mizerný výkon, kdy už tak malé stádečko chromých poníků pod kapotou často upadá do kómatu. I tak výprava pokořila výškový rekord přesahující 5000 m.n.m. Každopádně to vypadá, že tentokrát už to s poruchami nebylo tak tragické jako na tichomořské cestě, kde se cestovatelům kazila auta snad každých pár metrů. Každopádně všechna čest cestovatelům, že opakovaně ukazují, jak dokážou auta opravovat. Jeden MacGyver vedle druhého. Tohle bych já nedokázal.

 

 

Film se pochopitelně snaží být vtipným cestovatelským záznamem, ale ne každému musí vyhovovat někdy poněkud násilný a hlučný humor Dana Přibáně. Pokud jste nebyli na některé z jeho přednášek, tak vězte, že je docela uřvaný a snaží se být někdy až moc vtipný, nicméně i tak musím říci, že přednášky jsou znatelně větší legrace a zábava než výsledný film. Pokud někdo drží vtipnou linku filmu, tak je to jednoznačně Slovák Marek Slobodník, který sype hlášky bezprostředně se svou klasickou slovenštinou. Ten se spolu s druhým slovenským Markem postaral i o velmi chytlavou úvodní píseň "Ideme na cestu".

 

 

Poněvadž jsem na přednášce o této cestě byl, překvapilo mě, že se do filmu nedostaly některé situace, které zde byly popisovány. Film např. vůbec nevysvětluje posádky Land Roveru a klasického Transporteru, které s nimi putovaly po Číně. Ve filmu se vozy objevují hned několikrát, ale nijak se nedozvíte, kdo to je a proč se tam vlastně pořád objevuje. Rovněž když už film nakousnul poruchu palivového systému malucha, je zvláštní, že se nezmínili i o tom, jak totéž později prováděli na britské ikoně off-roadů, Land Roveru. Jasně, do filmu nelze dát vše, ale přišlo mi, že ve výsledku mohl být sestříhán i ze zajímavějších příhod, o kterých jsem zaslechl na přednášce a nebyly ve filmu.

 

 

Osobně se mi líbila indická část, a to především proto, že zatímco ostatní díly byly z míst, kde jsem nikdy nebyl a možná se tam ani nikdy nepodívám, v Indii jsem byl před pár lety. Potěšila mě zejména část z indicko-pákistánské hranice ve Wagah-Attari, přičemž ve filmu byli i lidé, které jsem tam osobně viděl. Byla to taková pěkná připomínka mého vlastního putování. Toho se týkaly i Markovy pijavice, kterých jsem si zas užil dosyta v Nepálu.

 

 

Samotné Indii a jejím vlastnostem je věnována značná část filmu, bude to alespoň kolem poloviny. Poté se ještě věnuje Číně, kde se hovoří především o neuvěřitelně rozbujené kontrole občanů státními orgány a všudypřítomnými kamerami (Big Brother jak vyšitý, no nechtěl bych tam žít), nicméně to už se blíží konec filmu, přičemž tým vlastně ještě ani pořádně nevyjel. Prvních pár tisíc kilometrů tak zabere hodinu a půl a dalších 10 tisíc pak pár minut.

 

Rychlý přesun ve filmu přes Uzbekistán a v podstatě bez jediného slůvka hned na Slovensko a do Bánske Bystrice tak působí více než nekonzistentně. Chápu, že tento kus cesty byl už v prvním díle, ale za takové teleportování v čase a prostoru by se nemusel stydět ani Star Trek. Každopádně přijetí žlutého cirkusu slovenskými a českými fanoušky působí místy až dojemně a je krásně vidět, jaký kult se kolem Přibáně a jeho týmu za těch pár let, co cestuje kolem světa, vytvořil.

 

 

Film každopádně zaujme grafickým zpracováním, místy je i vtipný a potěší každého, kdo sní o dobrodružnějším cestování. Možná i někoho dalšího přesvědčí, aby podniknul podobnou cestu. Pokud jde o hodnocení filmu, tak ten se mi navzdory výtkám líbil, možná by mu ale pomohla trochu větší konzistence a menší chaos ve vyprávění. Některým částem příběhu se věnuje až moc a některé zase úplně přeskakuje. Co hodnocení z méno osobního pohledu ublížilo, bylo to, že přednáška, se kterou Dan Přibáň nedávno objezdil celou republiku, byla opravdu lepší. Pokud jste na ní nebyli, klidně si připočtěte alespoň dalších 5-10 %. 

 

Žluté trabanty tak dojely do cíle a Dan Přibáň už tak asi ani nemá na Zemi místo, kam s nimi jet, aby to bylo dostatečně zajímavé a vyzývavé. Byla to však jeho poslední cesta? Závěr filmu na toto nevypadá.

 

Hodnocení: 70 %