Digitální video v žurnalistické praxi

V této kapitole se pokusím vysvětlit základní pojmy, se kterými budu dále pracovat. Jde zejména o pojmy technického charakteru přímo se dotýkající digitálního videa. Je nutné rozdělit problematiku digitálního videa na základní kategorie, ve kterých se budeme pohybovat při popisu dv , jeho vlastností a v ukázkách jeho možného použití:

1. Digitální video jako proces týkající se tvorby videomateriálu digitálním způsobem - tedy záznam, zpracování a uložení na analogové či digitální médium.

2. Digitální video jako proces a postup uvedený výše pouze s tím rozdílem, že výsledný produkt je vysílán - přenášen digitálním způsobem, a tak v podstatě distribuován.

3. Digitální video, které je stejně vytvořeno jako v předcházejících případech, ale je určeno pro používání na Internetu.

I přesto, že mezi těmito kategoriemi digitálního videa existují pouze marginální rozdíly v každé fázi produkce a distribuce, je nutné se vyjadřovat vždy ke konkrétnímu druhu. Tyto nuance jsou jedinými specifiky digitálního videa, na jejichž základě lze postavit tuto práci.

2.1 Všeobecná technologie

Úvodem je třeba zmínit pojem "video", se kterým budeme pracovat. Video může být chápáno jako přístroj sloužící k přehrávání videozáznamů i jako sám videozáznam. Je důležité uvést, že video není pouze toto, ale že jde o kompletní proces zahrnující tvorbu, zpracování, příjem a přenos obrazového, pohyblivého a ozvučeného materiálu jakýmkoli možným způsobem. Může se také jednat o pouhou reprodukci nebo o živé vysílání. V mnohoznačném používání termínu "video" proto často dochází k zaměňování jednotlivých pojmů a vlastností jednotlivých druhů videa, a proto je nutné vytvořit určitou strukturu založenou na jeho používání, a to především na základě technických parametrů. Z důvodu komplexnosti se nebudeme dotýkat pouze problematiky videa digitálního, ale také analogového, a tím celému procesu transformace analogové formy videa do videa digitálního. V tomto obecném definování nebudeme rozlišovat mezi amatérským a profesionálním přístupem, jelikož by se tím celá situace zkomplikovala.

2.1 Všeobecná technologie

2.1.1 Klasické - domácí video

Obecnou představu domácího videa naplňuje VHS video, které bylo po dlouhou dobu součástí každé domácnosti. VHS je zkratka pro Video Home Systém. Ten se vžil jako standard pro záznam a reprodukci pohyblivého videa amatérského charakteru. Vznikl na základě dohody konsorcia firem z projektu firmy JVC v roce 1977. VHS je standardem pro přehrávače a technologii umožňující záznam na magnetické pásky. Jako u většiny technologických novinek určených pro širokém použití, byla též u VHS nutností jednoduchost a cenová dostupnost. Tato forma videa se díky své dostupnosti masově rozšířila a na dlouhou dobu se stala jediným záznamovým systémem pro pohyblivý obraz v amatérské rovině. Z technologického hlediska však tato metoda záznamu videa využívající kompozitní záznam barvonosné a jasové informace z kompresních důvodů (podrobněji viz. níže) byla zcela nevhodná pro profesionální použití.

Uživateli tato technologie umožnila si nejen zaznamenat vlastní videomateriál na videokazetu a následně jej reprodukovat, ale také si nahrát videomateriál prezentovaný jiným způsobem - například v televizi - či záznam převedený do formátu VHS. V otázce zpracování a editace však tento formát uživateli nedával mnoho možností zasahovat do skladby jednotlivých videosekvencí. Kvůli kompozitnímu záznamu a přítomnosti maximálně 280 obrazových bodů na řádek (televizní obrazovka jich využívá 720 - podrobněji níže) bylo editování materiálu velmi složité a vzniklé video nedisponovalo velkou kvalitou. Stejně tak i duplikovatelnost byla omezena magnetickým záznamem, což se při kopírování projevovalo markantní ztrátou kvality. Nahrazením analogového systému digitálním došlo ve většině vlastností k výraznému posunu a současný digitální systém DVD se tak stává klasickým - domácím videem (home video).

Objevily se sice snahy udržet formát VHS (zejména ze strany původce VHS - firmy JVC) i v digitální době, a sice použitím formátu D-VHS (Digital-VHS). Ale narozdíl od předchozí technologie je tento proces finančně velmi náročný a pro masové rozšíření nevhodný. Udržuje zpětnou kompatibilitu s VHS, dokonce i stejné kazety. Nabízí sice až dvacet čtyři hodin záznamu na páskové médium, ale v době, kdy domácímu videu vévodí formát DVD v cenových relacích o řády nižší, je tento systém neperspektivní.

Obecně řečeno, domácí video představuje první kategorii digitálního videa, kde figuruje digitální záznam, digitální zpracování a digitální reprodukce - to vše většinou klasickou distribuční cestou - videopůjčovny nebo v dohledné době (z pohledu distribuce) i televize. Bohužel, v současné době umožňuje digitální záznam minimum digitálních přehrávačů DV, ale i tak je tato cesta výhledově možná. Nesmíme opomenout i vlastní digitální produkci - na digitálních videokamerách. Ale v této oblasti existuje velmi mnoho odlišných technologií a forem záznamu, tudíž zmiňme jen některé nejběžnější formáty digitální: D8 a DV , které díky výstupům opět umožňují záznam a reprodukci na VHS.

2.1.2 Digitální video

Zásadní rozdíl mezi analogovým a digitálním videem spočívá v záznamu, přesněji řečeno v tom, co se na médium ukládá. U analogového videa se pomocí rotujících hlav zaznamenává do stop na pásce informace o barvě a jasu jako elektromagnetická křivka, u digitálního videa jsou tyto informace zapisovány digitálně - tedy jako bity - což představuje určitou posloupnost nul a jedniček. V důsledku má tento rozdíl jeden výrazný efekt: digitální video zvyšuje kvalitu záznamu (zvýšit počet obrazových bodů na řádek - u DV se tento počet pohybuje do 500 bodů). A také díky binárnímu záznamu informace umožňuje videodata komprimovat - čili zmenšit výslednou velikost objemu dat. Proto hraje u digitálního videa velmi důležitou roli komprese.

V minulých letech byla velká pozornost věnována právě nalezení vhodného typu komprese tak, aby obraz byl co nejméně pozměněn a velikost výsledného produktu byla co nejmenší. Poměr mezi kvalitou obrazu a velikostí se stal měřítkem pro kvalitní komprimovací algoritmus (podrobněji níže). Samotná technologie převodu analogových dat do digitální formy není nikterak převratná, byla známa poměrně dlouho. Obraz a jeho složky mají určitou elektrickou energii - elektrické impulsy, které jsou pomocí mechanismu obecně zvaného "A/D převodník" (analog/digital) převáděny na binární kód (nula a jedna).

Televizní systém nezaznamenal v uplynulé době příliš razantních změn na poli technologického vývoje. "Vždy se pro použití a kvalitní vysílání snímalo černobíle a teprve poté byla přidávána barvonosná informace." To jednak z důvodu kvalitnějšího výsledného materiálu - rozlišování mezi černou a bílou je přesnější - a také z kompresních důvodů, jelikož i zde bylo potřeba kvůli omezením v přenosu signál komprimovat. Pro zobrazovaní televizního signálu na obrazovce se využívá bodového schématu, který je pro Evropu definován standardem PAL uvádějící počet bodů na řádek a počet řádků hodnotou 720 bodů na 625 řádků, v praxi se však používá pouze 576 řádků. Pro Spojené státy a přidružené země je definovaná norma NTSC dána rozměry 720x484. Hodnoty jsou uváděny jako maximální možnost zobrazení a také si nesou určitou informaci.

V souvislosti s příchodem digitálního videa a z důvodu využití jeho zobrazovacích kvalit se začalo uvažovat o vzniku nového standardu pro TV, obecně zvaného "televize s vysokou rozlišovací schopností" čili HDTV (High Definition Television). Po určitém experimentování se však zjistilo, že poměr mezi vzdáleností pozorovatele od obrazovky a její velikostí je přímo úměrný. Tudíž s větší televizí (obrazovou plochou) se úměrně zvyšuje i vzdálenost uživatele od obrazovky. Navíc rozdíl mezi klasickou TV produkcí a digitálním vysíláním není pro běžného uživatele tak zásadní, aby pozoroval změnu. I proto se od pokusů o zavedením HDTV upustilo. "Existují sice státy, kde se pro HDTV vysílá (Japonsko a část USA), ale toto vysílání nepředstavuje směr, kam by digitální video a videoprodukce směřovala." Obecně řečeno, digitální video představuje nástupce klasického analogového videa, ale jeho přechod není zcela jednoznačný, spíše se oba systémy překrývají a postupně dochází k nahrazování analogových přístrojů digitálními. Pro oba systémy však platí, že každý v sobě nese jak pozitivní, tak negativní aspekty, proto nelze jednoznačně soudit, který je lepší. Již v minulosti se ukázalo, že při zavádění nové technologie dv závisí na marketingu a reklamě, protože ta rozhodne, který přístroj a formát se na trhu uchytí . Obecně však bude přijímán pouze ten, který bude kompatibilní a široce rozšířený.

2.1.3 Komprese - kompresní algoritmy a poměry

Velmi zběžně si představme komprese a kompresní algoritmy, které se pro zpracování dv používají. Jak bylo řečeno výše, komprese byla přítomna při zpracování analogového signálu, u digitálního je však nezbytností.

Obrazy je možné komprimovat ztrátovými a bezztrátovými metodami. U bezztrátových metod jsou kompresní poměry 2:1 či 4:1 vůči nekomprimovanému materiálu. Bezztrátové metody představují klasickou formu komprese, kdy se neztrácí žádná část informace, ale její hodnoty se přesunují tak, že fyzicky zabírají co nejmenší prostor. I proto jsou kompresní poměry tak malé, že informace zůstávají nezměněny, ale pouze komprimovány. V počítačovém světě jsou klasickými bezztrátovými kompresemi formáty ARJ, ZIP, RAR, ACE a mnoho dalších.

Naopak kompresní metody ztrátové jsou založené na předpokladu, že v mnoha aplikacích příliš nevadí, dojde-li během komprese k malé změně obrazu. Tyto metody jsou označovány jako komprese se ztrátou informace. Výhodou tohoto postupu jsou vyšší kompresní poměry, které se v závislosti na požadované kvalitě obrazu pohybují v rozmezí 7:1 až 30:1. U digitálního videa je většina kompresí založena na jednoduchém, leč složitě realizovatelném principu. V každém obrazu se komprimují ty informace o pohybu, které se v následujících oknech jeví jako statické. V podstatě se propočítává to, co se nepohybuje, a to se následně komprimuje. U špatných kompresí je tento proces patrný tak, že při pohybu se obraz "rozčtverečkuje" či "zamlží" (ukázka na CD).

Existuje velké množství kompresí a kompresních algoritmů s doplňujícími programy zefektivňujícími použití na Internetu, v interních sítích (LAN - Local Area Network) nebo obecně užívanými pro přenos digitálního videa - pro tyto programy se vžil pojem CODEC (Coder/DECoder). Pod tímto názvem jsou uváděny jednotlivé kompresní a dekompresní mechanismy a konkrétní komprese. Většinou je systém postaven tak, že na jedné straně stojí časově nákladný, pracný a většinou i finančně náročný kompresní proces - a na druhé straně velmi jednoduchý, přídavný dekompresní program, sloužící pouze k dekompresi uloženého videa a jeho přehrání.

Redukce barvonosné informace
Reprezentace barev v prostoru RGB (RGB - je zkratkou pro barevné zobrazení Red Green Blue - červená - zelená - modrá, které se vzájemně překrývají a vytvářejí tak ostatní barvy) není z hlediska komprese obrazů a videosekvencí příliš výhodná. Je známo, že lidské oko je citlivější na změny jasu než barvy. Tedy lidské oko je výrazně vnímavější na přechody mezi černou a bílou než mezi jednotlivými barvami - což je to dáno fyziologicky - větším počtem světločivných tyčinek než barvonosných čípků. Nabízí se tedy myšlenka využít této nedokonalosti zraku i při kompresi obrazů. K redukci barvonosné informace se barva nejčastěji reprezentuje v některém z prostorů YCC, YUV, YIQ. Složka Y je jas, zbývající dvě složky jsou barvonosné. Aby se dosáhlo redukce objemu barvonosné informace, bývají barvonosné složky vzorkovány - "tzv. ‚sampling' - úroveň analogového signálu je měřena v pravidelných intervalech a převáděna do číselných veličin - počet měření/sekunda = vzorkovací frekvence" - s nižší frekvencí než jas. Nejčastěji se používá formátů označovaných kódy 4:2:2. U JPEG (formát komprese nepohyblivých obrazů) kompresí je redukce objemu barvonosné informace nepovinná, ale obvyklá. U MPEG-1 (komprese videosekvencí) se redukce provádí vždy a používá formátu 4:2:0. Komprese MPEG-2 (komprese videosekvencí) podporuje i formát 4:2:2. Redukce barvonosné informace se používá i v televizních soustavách - PAL (YUV); NTSC (YIQ), jelikož využívají technologie snímání oddělené jasové a barvonosné informace.

Redukce barvonosné informace se tedy využívá ve všech operacích vedoucích ke snížení objemu obrazových dat. Představuje první stupeň komprese, která ovšem nepřináší výrazný efekt snížení velikosti dat, nicméně je nutná. Interpretace barvy je sice do jisté míry individuální u každého jedince dle jeho vrozených dispozicí, ale obecně používaná konvence pro zažité barvy musí být zachována. S technologickými postupy pro snímání jasu a barvy se dá manipulovat, ale spíše relativně, což je vidět i na uváděných poměrech, kdy jsou spíše považovány za komprese bezztrátové.

komprese M-JPEG
Z komprese nepohyblivých statických obrázků JPEG vychází formát Motion JPEG, který vypracovala jako standard skupina Joint Picture Expert Group. Formát M-JPEG je navržen pro nelineární kompresi obrazů a byl zprvu využíván pro tvorbu a kompresi videa určeného pro CD (VideoCD).

komprese AVI
AVI znamená Audio Video Interleave. Představuje speciální kompresi pohyblivého obrazu (tzv. RIFF - Resource Interchange File Format) vyvinutou firmou Microsoft pro použití v systémech Windows. Existuje ovšem i mnoho kodeků pro ostatní platformy.

Formát AVI je jedním z velmi rozšířených a dobře dokumentovaných kompresních formátů pro video a audio data na systémech PC. AVI je příkladem určitého videostandardu. Díky dobré dokumentaci se objevilo množství podformátů zlepšujících kompresní algoritmus pro určité speciální varianty - pro bitmapové obrázky DDM, DIP nebo OpenDML AVI či MIME. AVI také umožňuje vzájemnou kompresi s jinými algoritmy, především díky množství kodeků, se kterými může konkurovat dnes velmi populárnímu RealVideu a QuickTimu.

Obecně je s pojmem a kompresí AVI spojováno tzv. Video for Windows. V současné době je formát AVI kódován s Microsoft kompresí MPEG-4 , ale také populárním, nicméně zatím nelegálním kodekem DivX;-) či 3ivX. Firma Microsoft rozšířila své působení na poli multimédií víceproduktovými Windows Media (viz níže).

komprese MPEG
MPEG je zkratkou pro Moving Pictures Expert Group. Cílem práce této skupiny bylo standardizovat metody komprese videosignálu. Formát MPEG-1 byl dokončen v roce 1991 a jako norma přijat v roce 1992. Byl navržen pro práci s obrazy o rozměru 352x288 bodů, 25 rámců/s (odvozen od PAL) nebo 352x240, 30f/s (odvozen od NTSC) při datovém toku 1,5 Mb/s, které byly považovány za optimální, ale v maximálních hodnotách nedosažitelné. Těmito parametry odpovídal formátu VHS, ale v digitální obdobě pro CD. Formát MPEG-1 se stal součástí "Bílé knihy", která je definována jako norma pro záznam pohyblivého obrazu na CD (72 minut videa) . Pro přehrání takto kódovaného videa je přímo v jádrech procesorů uložena instrukční sada MMX (Multi Media eXtension), která hardwarově umožňuje přehrávání formátu MPEG-1. Instrukční sady jsou obsaženy v Intel procesorech počínaje Pentiem I MMX a u AMD procesory K5/I MMX.

Formát MPEG-2 byl dokončen v roce 1994. Tato komprese je koncipována mnohem velkoryseji a snaží se být standardem co nejuniverzálnějším. Zavádí profily a úrovně (viz níže).

MPEG-2 se v současné době nejčastěji používá pro kompresi videa. Jako kompresní algoritmus je využívám pro DVD a DV, ale pro každý typ se používá odlišné komprese. Navíc pro DVD je MPEG-2 kódována taktéž dvěma odlišnými metodami - buď variabilním bitovým tokem (variable bit rate - VBR), nebo konstantním bitovým tokem (constant bit rate - CBR). Konstantní tok představuje klasickou metodu komprese založenou na pohybu v jednotlivých sekvencích a dopočítávání ostatních scén v závislosti na proměnlivosti obrazu dle nastaveného kompresního poměru. Oproti tomu metoda VBR si vytváří rozsáhlou databázi všech objektů, pohybů a zoomů, podle kterých pak proměnlivě komprimuje celou scénu a pohyb. Je ale vhodnější pro nepříliš pohyblivé sekvence - "talking head", statické obrazy atd. Oba způsoby kódování jsou kompatibilní a využívají se především pro DVD nebo na Internetu s vyššími kompresními poměry. (Tabulka poměru datových toků je v příloze na CD).

Formát MPEG-2 se stal standardem pro kompresi digitálního videa. Hlavní předností je dokonalá technická dokumentace, obecná kompatibilita a velká rozšířenost. I přesto, že dnes nepatří mezi nejlepší komprese, je využíván i pro televizní vysílání a zpracování profesionálního videa. V současné době se také pracuje na kompresi MPEG-2, která by zohledňovala JNDmetrix model lidského vidění technologie - tzv. technologie Vision Optimized Encoder (VOE). Kvalita této komprese je nejvíce patrná při datových tocích pod 2Mb/s a je určena především pro použití na Internetu. Tato technologie pracuje s fyzickými dispozicemi jedince, které zohledňuje při kompresních algoritmech - jde hlavně o kombinaci zorných a viditelných úhlů s určitou omezeností periferního vidění.

MPEG-3 měl být používán pro HDTV, ale jeho vývoj byl zastaven, jelikož potřeby stačí pokrýt formát MPEG-2. Formát MPEG-2 s Layer 3 je obecně označován jako MP3, který je velmi rozšířen pro kompresi zvukových dat. Představuje protipól formátu WAV firmy Microsoft, který svou velikostí působil velké problémy při kompresi videa s hudbou. V současnosti mnoho software určeného pro zpracování videa pracuje již s kompresovanou hudbou ve formátu MP3. Mimo jiné formát MPEG-2 Layer 3 byl vyvinut německým výzkumným institutem Fraunhofer Research , který se podílí na vývoji formátů digitálního videa MPEG.

Standard MPEG-4 je navržen pro extrémně nízké datové toky - menší než 64kb/s. V současné době se v souvislosti s MPEG-4 objevilo množství kodeků, které umožňují radikálně zmenšit digitální video s malou změnou obrazu. Jedná se zejména o kodek DivX;-), který ale bohužel není oficiálně uznán. Formát MPEG-4 má tendence být videoformátem typu hudebního MP3. Jeho využití by však nebylo pouze na Internetu, kde je potřeba co nejmenší velikosti kvůli přenosovým rychlostem, ale i pro VideoCD. Formát MPEG-4 pracuje se třemi úrovněmi nastavení - nízkou, střední a vysokou, která umožňuje proměnlivě měnit datový tok, tím snižovat velikost a optimalizovat streamování. Pracuje taktéž ve dvou módech s VBR a CBR.

Všechny komprese typu MPEG používají ke komprimaci diskrétní kosinův algoritmus dělící obrazy a video do šedesáti čtyř bitových bloků. Ty jsou následně reorganizovány a komprimovány. Podle typu nastavení komprese MPEG umožňuje komprimovat video v poměrech 30:1 až po 100:1 vzhledem ke kvalitě.

"V současné době se skupina MPEG zaměřila na vývoj formátu MPEG-21 a MPEG-7, které by měly být dokončeny v letošním roce. MPEG-7 je stavěn jako ´MultimediaContent Description Interface´ čili rozhraní pro popis multimediálních obsahů a formát MPEG-21 jako ´Multimedia Framework´."

(Podrobněji se kompresním algoritmům MPEG věnuji v příloze na CD.)

Fraktální komprese
V poslední době je hodně studována, ale příliš se neprosadila pro velkou časovou náročnost. Základ tvoří matematické operace pracující s fraktály. Dekomprese je ale na druhou stranu velmi jednoduchá a za jistých okolností dovoluje i zoom.

2.1.4 Architektura: formáty digitálního videa na Internetu

O architektuře zde budeme hovořit zejména ve vztahu k tvorbě, ukládání a zobrazovaní obsahů dv a jejich softwarové kompatibilitě. Architektura obsahuje systémové vybavení, software pro servery a pluginy (rozšiřitelné moduly) pro prohlížeče. Rozdílná multimediální architektura nabízí odlišné možnosti a jiné kompresní metody, čímž umožňuje ukládat videodata v různých formátech. Při vysílání zvukového obsahu a videa může být spotřebováno velké množství šířky pásma sítě. Komprese obsahu umožňuje vysílání v síti Internet přes běžné šířky pásma. Datový proud je před přehráním v přehrávači dekomprimován pomocí dekompresních algoritmů. Jak již bylo stručně řečeno výše, tyto kompresní a dekompresní algoritmy se nazývají kodeky.
Kodeky jsou navrženy ke kompresi datového proudu na určitou přenosovou rychlost. Cílová přenosová rychlost určuje úroveň použité komprese. Kodeky, které zdrojový obsah komprimují málo, vytvářejí zvukově i obrazově bohatší a dynamičtější obsah, k jehož vysílání je však třeba větší šířka pásma. Všechny formáty používané na Internetu využívají při kompresi profilů.
Profil je sada vlastností přizpůsobených typu kódovaného obsahu, posluchačů a plánované distribuci (soubor nebo vysílání). V profilu jsou uloženy vlastnosti jako kvalita zvuku a obrazu, rychlost připojení předpokládaných uživatelů, dostupná šířka pásma a příslušné kodeky. Použití profilů zjednodušuje proces nastavení relace kódování.

Obecně lze říci, že většina formátů dv používaných na Internetu využívá jak metody "download-to-disk" - uložení na disk a následného přehrání, tak streamingu - tedy postupného přehrávání. Dnes dostupné formáty umožňují obě tyto metody, a to jak s podporou vlastních serverů, tak bez nich. V této oblasti je pro streamované multimediální soubory používáno označení "streaming media" (viz níže).

QuickTime
QT a MOV jsou přípony komprimačního a přehrávacího softwaru firmy Apple - multiplatformového QuickTimu. Rozšíření tohoto přehrávače (v plné verzi umožňuje i konverzi) je dáno všeobecnou kompatibilitou a dobrým poměrem kvality videa k jeho velikosti. Umožňuje vytvořit synchronizovanou videosekvenci a poslat ji po internetových linkách bez speciálního softwaru. Dva nejpoužívanější prohlížeče mají v sobě již standardně implementovaný plugin pro přehrávání souborů QT a MOV.
V architektuře QuickTime spoléhá na progresivní stahování (progressive download) nebo na metodu "fast - start", což v podstatě znamená, že uživatel vidí přehrávaný videosoubor již předtím, než je celý dokument stáhnut na disk. Obsahuje také podporu pro zobrazování Virtual Reality panorama nebo objektovou podporu (prohlížeč umožňuje zobrazovat 3D prostorovou animaci či modelaci určitého prostředí - Virtual Reality). Ve vztahu k digitálnímu videu, QuickTime 4 v současné době obsahuje vestavěnou podporu pro zpracování výstupů z digitálních videokamer a jejich formátů. Taktéž dokáže importovat a exportovat velké množství obrazových, zvukových a videosouborů různých formátů, čímž se řadí mezi velmi populární přehrávače videa na Internetu. Umožňuje také streamovat video.
Firma Apple dokonce tvrdí, že "QuickTime je tou nejlepší a nejvhodnější technologií pro digitální věk." V současné době jej na svých stránkách používá například BBC, HBO, CNN či společnosti jako Pixar, Lucasfilm nebo Disney.

RealMedia (RealAudio, RealVideo)
Tyto formáty byly navrženy speciálně pro použití na Internetu. Vyznačují se progresivním streamováním (malé balíčky dat se postupně stahují na disk uživatele, ten od začátku vidí celé video postupně) a kompresními volbami s nízkými poměry toku dat vzhledem k jejich velikosti. Mezi klady patří možnost umístnit si RealMedia soubory na internetové stránky, a to buď s podporou, nebo bez podpory RealMedia serveru, ovšem jeho použitím se významně zlepšuje datový přenos.
Real Audio (RA) je jedním z nejstarších formátů pro komprimovaný zvuk; nejdříve byl navržen pro hlasové aplikace na webu, ale později se vyvinul také v hudební a videoalgoritmus. Real Audio bylo implementováno do mnoha platforem, jde ovšem o velmi náročným program jak na ukládací požadavky, tak na požadavky na zpracování. Zapisuje obrovské množství hodnot registrů a vytváří mnoho adresářů.
Formát RA je na CPU (procesor) nejnáročnějším algoritmem. Dlouho konkuroval i formátu MP3, jelikož byl obecně více podporován a množství lidí mělo nainstalovaný software pro přehrávání jeho souborů. Tento souboj částečně vyřešil příchod formátu firmy Microsoft ASF (Advanced Streaming Format).
Nevýhodou RealVidea je nekvalitní obraz (trhaný pohyb a pochybná kvalita daná kompresí - tyto problémy však vyřešila nová verze RV - G2) a vysoké nároky kladené na výkon počítače pro přehrávání. RealVideo je často používáno pro živé vysílání či dlouhodobé projekty. Jako ostatní internetové formáty nabízí uživatelům nejen přehrávač, ale také software pro tvorbu digitálního videa ve formátu RealVideo (RV).
RealMedia v současné době na Internetu nabízejí přes tři tisíce živě vysílaných rádií a okolo sta televizí. Novým "hitem" v nabídce RealMedií je produkt RealSystem iQ, který řeší problém všech streamovaných videí - nemožnost ukládání dat na lokální (uživatelův) pevný disk, rovněž umožňuje širší paletu vysílání pro větší publikum. Streamovací servery mohou být umístěny pod jakýmkoli operačním systémem - třeba dnes velmi oblíbeným Linuxem či Windows NT. Ale je třeba dodat, že nastavení všech systémů serverových RealMedií je velmi složitým krokem vyžadujícím velké znalosti s nastavením sítí.

Microsoft Media (WMA, WMV, ASF)
Současnými formáty WMA, WMV a ASF nahrazuje firma Microsoft v operačních systémech Windows formát videa AVI a hudební WAV hlavně z důvodů dynamického vývoje ve streamování multimédií po Internetu.
Hudební komprese ASF hned po svém příchodu zaujmula místo nejlepšího algoritmu pro zvukové vysílání s nízkým datovým tokem. Také ve vysílání videa přes Internet je formát ASF populární a značně dotahuje vedoucí postavení Realmedií. Při kompresi videa WM používají standardně komprese MPEG-4 ISO a MPEG-3 Layer 3. Také se však objevil lepší komprimovací algoritmus založený na bázi MPEG-4 zvaný DivX;-), ten je ovšem nelegální.
Jednou z mála nevýhod Microsoft Media je platformová příslušnost k počítačům PC s operačními systémy Windows. Tedy pro použití na Internetu je třeba mít nainstalován na streamovacích serverech OS Windows NT.

2.2 Distribuce digitálního videa

Distribuce digitálního videa vychází z kategorií uvedených v úvodu. Hlavní výhodou všech digitálních materiálů je jejich neomezená duplikovatelnost, která přesně odpovídá původní matrici, a to bez ohledu na ztrátu kvality a původní nosič. Lze říci, že v podstatné většině distribuce dv došlo ke ztrátě zprostředkovatele. Jednoduše - digitální informace přestávají být vázány na médium a mohou se vyskytovat v jakékoli formě. To zapříčilo přeměnu distribučního mechanismu z klasického dodávkového řetězce až k formě "on demand" - čili "na požádání".
Digitální video může být distribuováno následujícími třemi základními prostředky.

2.2.1 Tradiční distribuční cesta

Pro kategorii digitálního videa jako produktu (filmu, videomateriálu) uloženého na CD, DVD (digital video/versatille disk) atd. zůstávají distributorem firmy, které poskytují svůj produkt "kamenným, on-line dodávkovým obchodům (může se jednat o internetové obchody nebo telemarketingové společnosti) či videopůjčovnám, kam uživatel přijde nebo mu je nosič s dv fyzicky doručen. Mezi takto doručované produkty patří také většina multimediálních výrobků (encyklopedie, výukové programy, prezentace, přílohy časopisů, informační brožury, atd.), které jsou distribuovány většinou na CD discích.
V této souvislosti je nutné poznamenat, že použitím odlišné komprese, než užívané při komprimaci digitálního videa na DV, lze video uložit na CD či ZIP, které umožňují kopírování pomocí velmi jednoduchých a dostupných postupů. (Média CD-R/W umožňují ukládat data a i přepisovat.) Tato CD jsou následně přehratelná na jakémkoli počítači. Napomáhá to rozmachu nelegálního kopírování, které se v této oblasti stalo velkým problémem. Samotnou kapitolou se pak stala hudba ve formátech MP3, která kromě legální cesty je také nabízena a distribuovaná nelegálně, bez vědomí vlastníka autorských práv. Bohužel, právní problematika legálnosti a nelegálnosti se přímo dotýká veškerého digitálního materiálu. Pro digitální média distribuovaná novými způsoby nebyla dosud stanovena efektivní právní legitimita - tedy jejich vlastnická práva jsou novými způsoby distribuce nevhodně ošetřena a stávající legislativní úpravy jsou pro digitální média nevyhovující.

2.2.2 Internet

Internet představuje novou distribuční cestu nejen digitálnímu videu. Stává velkým tržištěm, kde se tvůrce potkává s kupujícím. Prostřednictvím Internetu je možná distribuce digitálního videa dvojím způsobem - jedná se jednak o klasický nákup, který se kryje s výše uvedeným tradičním postupem, pouze je nahrazen zprostředkovatel a Internet zde zastupuje, zastřešuje většinu aktivit a zúčastněných. Druhým způsobem je přímé vysílání digitálního videa pomocí internetových linek.
Z technického pohledu na Internet je jasné, že při velikosti objemu dat, kterými disponuje dv, vzniká mnoho problémů s přenosem. Proto se hledají nové komprese, jež by napomohly lepšímu stahování velkých objemů dat. Tyto snahy zlepšuje také zkvalitňování služeb firem poskytujících Internet, které neustále zvyšují datový průtok linek zajišťujících spojení mezi uživateli. Z tohoto důvodu se většina dv umístěného na Internetu dostává k příjemci pomocí streamingu, což je metoda založená na kouskování celého balíku a postupného vysílání menších balíčků k příjemci, který nejprve vidí začátek videa, během dalšího přehrávání přicházejí další části, až je produkt stažen úplně.
Z tohoto pohledu naplňuje klasickou přestavu živé vysílání televize po internetových linkách či přenos nějaké události. Nicméně digitální video se pomocí Internetu vyvíjí i do jiných distribučních cest. Jednou z nich je i způsob, který se často objevuje ve "vizionářských" textech z poloviny devadesátých let dvacátého století - "video-on-demand" - čili "video na požádání". Tato metoda představuje cestu, kdy si uživatel vybere z široké nabídky filmů/videa, daný produkt si objedná, obdrží přístupový kód, s jehož pomocí se připojí kdy on sám chce, a tak sleduje svůj vybraný přenos. Zmiňovaný postup je však doposud ve vývoji a neustále probíhá jeho testování. Nicméně tato cesta představuje budoucnost přenosu a distribuce nejen digitálního videa.
Další možností je produkce a nabídka vlastního videa pomocí specializovaných serverů, které umožňují uložení autorského videa a jeho následné přehrávání/streamování na těchto internetových stránkách. Vzniká tak prostor pro amatérské tvůrce. Tyto servery žijí z reklamy, čímž umožňují bezplatné zveřejnění digitálního videa pro autory, kteří si návštěvami mohou vydělat na klasickou realizaci. Ovšem že takové servery působí i jako klasické obchody, kde si video můžete objednat na VHS, CD či DVD. Jmenované služby představují v podstatě jednu z hlavních náplní zmiňovaných serverů, které se však profilují jako "The place for Internet film" - "místo pro internetový film". (Podrobně se této problematice zabývám níže v textu, a to v souvislosti s přeměnou společnosti.)
Valná většina softwaru určeného k přehrávání dv z Internetu umožňuje také vlastní tvorbu streamovaného videa s pomocí produktových serverů (server, respektive software, speciálně navržený pro daný typ streamovaného videa zohledňující technické předpoklady uživatele /připojení - pevná linka, modem/) a zefektivňující tak plynulost sledovaného videa. Použitím tohoto serveru se výrazně zlepšuje výsledná kvalita, i když většinu formátů je také možné vysílat/streamovat bez jejich použití. Nutno podotknout, že streamované video nelze ukládat na disk (případ živého vysílání TV nebo koncertu Madonny z Londýna). Objevilo se však několik programů obcházejících sice právní aspekty této záležitosti, ale umožňujících uložení přehrávaného videa na lokální (místní-uživatelův) disk.

2.2.3 Broadcasting - živé vysílání

Broadcasting znamená živé vysílání tzv. klasickým, ale v současné době i digitálním způsobem. V podstatě broadcasting představuje třetí skupinu našeho rozdělení digitální videa - typ vysílaného digitálního videa. Na tomto poli vzniklo konsorcium firem a organizací nesoucí název DVB - Digital Video Broadcasting. Sdružuje přes tři sta subjektů z různých oborů - výroby, vysílání a sítí proto, aby mohlo koordinovat snahu všech zúčastněných ke vzniku systému, který by byl nejen efektivní a technicky dokonalý, ale i levný, pružný, kompatibilní, s vysokými přenosovými rychlostmi. I proto je v současné době většina kódovacích systému založena na MPEG-2 kompresi, která je velmi dobře popsána, dokumentována a v neposlední řadě masově rozšířena.
DVB umožňuje doslova přenést až domu většinu digitalizovaného materiálu. Bez ohledu na to, zda se jedná o HDTV (High Definition Television - televize s vysokým rozlišením), multikanál standardního kódování (PAL, NTSC), živé vysílání či interaktivní služby. V konsorciu DVB je zapojena také Česká televize, která již vysílá částečně digitálně, i když pro uživatele není systém ještě zcela připraven. Postupný přechod z klasického analogového vysílání na digitální je otázkou dalších let, ale množství kroků již bylo podniknuto.
Digitální broadcasting se vyhýbá klasickým omezením analogového světa - potřebě frekvence pro vysílání, která doposud limitovala množství vysílacích kanálů.
(Problematice digitálního vysílání je věnována kapitola Realizační proces.)