Digitální video v žurnalistické praxi

1.1 Revoluce nebo evoluce

Je lehké zapomenout, jak je to nedávno, co začala revoluce v komunikacích. Všechny tři z dnešních rychle se rozvíjejících telekomunikačních technologií existují již přes půl století. Telefon byl vynalezen v roce 1876, roku 1926 proběhlo první televizní vysílání a elektronický počítač byl sestrojen v druhé polovině čtyřicátých let minulého století. Po dlouhou dobu probíhaly technologické inovace těchto vynálezů pomalu, ale koncem osmdesátých let došlo v tomto směru skutečně k revoluci. Podobná změna vyvolává vždy obavy. Nyní jsme ovšem svědky nejrychlejšího technologického vývoje v dějinách lidstva. "Ale jádrem komunikační revoluce je něco, co bude v zásadě lidstvu prospěšné - globální rozšíření vědomostí. Informace dříve dostupné pouze několika vyvoleným jsou nyní dostupné všem a ihned".

S příchodem digitalizace došlo k masovějšímu šíření informací pomocí nových technologií, což se muselo projevit zpětně. V tom můžeme spatřovat jistou revoluci. Šíření informace působilo na zdokonalování technologie, která následovně informaci zprostředkovávala tak, aby umožnila její efektivnější šíření. Právě reciprocita se tak stala důležitou podmínkou interakce. Vývoj můžeme dokumentovat na příkladu televize. Její technologická podstata se od prvního veřejného představení příliš nezměnila. Přišla barva, zvuk, množství programů a další atributy, které zlepšily její kvalitu jako přístroje určeného k šíření obrazu a zvuku. Pokud však pomineme dopad, který tato technologie měla na společnost, pak z čistě technického hlediska zůstala nezměněna. Pasivita v příjímání terestriálního a později kabelového signálu do stroje, jehož vnitřní struktura je z obecného pohledu stále stejná, se v minulosti spíše prohloubila než změnila. Změny v tomto procesu nastávaly pouze ve fázi tvorby a zpracování materiálu. Běžné televizní vysílání do éteru bylo ve většině částí světa po dlouhou dobu hlavním, někdy jediným dostupným druhem televize. Ale vysílací spektrum je omezené a analogové televizní signály na něj mají velké požadavky. Z toho důvodu převaha stanic vysílajících do éteru omezovala většinu diváků z mnoha zemí při výběru kanálů, kterých bylo dostupných v průměru čtyři až pět, a to pouze místně.

Největší revoluce v přenosu televizního signálu nastala koncem osmdesátých let, kdy byla vyvinuta technologie ve Spojených státech nazývaná DBS (direct broadcasting by satellite) - přímé vysílání prostřednictvím satelitu; v Evropě DTH (direct-to-home) - přímo do domu. Původně se satelitů používalo pro telekomunikace, následně pro přenos programů společností provozujících kabelovou televizi. Programy se dále po kabelech rozváděly předplatitelům.

Velkou novinkou let devadesátých byl vývoj satelitní televize, která vysílala signál přímo na malou parabolickou anténu uživatele.

O všech těchto případech pokroku lze uvažovat jako o revoluci. Pokud však postavíme jednotlivé posuny vedle sebe, nutně dospějeme k závěru, že se jedná spíš o evoluci, která souvisí s vývojem v ostatních komunikačních oborech. Revoluci lze chápat jako samostatnou změnu izolovanou od okolí, něco, co je opravdu převratné ze své podstaty. Tuto podmínku tedy splňovaly vynálezy uváděné výše - telefon, rádio, televize či Internet. V dnešní době je však mnoho technologických objevů úzce propojeno s celkovým vývojem komunikačních oborů, že již nelze oddělit jeden od druhého. (Technologie Internetu byla implementována do mobilních telefonů či televize.)

Proto i ve vztahu digitálního videa a jeho vývoje uvažujeme o evoluci, která pokračuje v rozvoji televize, analogového videa, přenosu obrazu, vysílání, telekomunikací a Internetu. Jako příměr můžeme použít i vývoj v oblasti počítačů. Nikdo nevnímá představení nového procesoru, sběrnice nebo disku za revoluci. Tou by ovšem bylo představení počítače fungujícího podle klasického von Neumannova schématu. (Ideální konstrukce počítače odlišná od současné architektury PC, dosud nerealizovaná.)

Digitalizace nepřišla do společnosti naráz. Zasahovala nás postupně od dob malých praktických věcí jako digitální hodinky či kalkulačky až po dnešní dny, kdy si ani neuvědomuje, co je stále ještě analogové, a co již řídí digitální systém. Digitalizace se osvobodila z pole výpočetní techniky a prosadila se také v oborech, o kterých jsme se domnívali, že je taková změna nemůže postihnout. Navíc vytvořila a přetvořila mnoho oborů do nových, dosud neznámých podob. Dynamika jejich růstu pak překvapila většinu lidí a na ekonomickém poli znamenala změnu svým významem podobnou průmyslové revoluci. Ale ani pro jeden z těchto důvodů nemůžeme digitalizaci chápat jako revoluci, ale pouze jako nutnou evoluci. Fenoménem není totiž samotná technologie, ale rychlost její změny. A právě rychlost se kterou dochází ke změnám v komunikační technologii si zaslouží mnohem větší pozornosti, jelikož její dopad na společnost bude a je mnohonásobně drastičtější a radikálnější, než použití jakékoli digitální technologie.

1.2 Cíl práce

Smyslem předkládané práce je z obecného hlediska objasnit technologicky i formálně tvorbu a přenos digitálního videa, jeho klady i zápory a ukázat možnosti, které tato evoluce přináší jednotlivci i společnosti. Hlavním východiskem je skutečnost posunu v používání digitální technologie do rovin či oborů, které doposud byly doménou pouze určitých profesních skupin. Ať už se to týká přenosu obrazu a zvuku nebo zprostředkování vizuálních zážitků v menším než masovém a unifikovaném měřítku.

Cílem předkládané práce však není posuzovat či nějak hodnotit změny, které přinesla digitalizace. Účelem není komplexnost při popisu digitálního videa ani tendence postihnout všechny problémy dv, a tak prokreslit situaci, ve které se momentálně nachází.

V neposlední řadě však chci ukázat, jak se využívání digitální technologie promítne v žurnalistické praxi - a to jak z teoretického, tak praktického hlediska.