Zapojení dalšího smyslu při sledování TV?
30.6.2011, Tomáš Mejzlík, aktualita
Na počátku TV éry byly nejprve filmy hluché. Dnes už si bez zvuku dobrý film nedokážeme představit, ale na případné zapojení dalších základních smyslů člověka se veřejnost zpravidla dívá hodně skepticky.
Po bouřlivé přestřelce v akčním filmu se pokojem rozplyne pach spáleného střelného prachu. Hlavní postava ve filmu si zajde do restaurace na oběd a vy ucítíte vůni jejího pokrmu. Na scéně se objeví krásná žena, provoní okolí televize parfémem. A teprve tvůrci televizních reklam by se asi vyřádili.
Profesor Sungho Jin a studenti Calvin Gardner (mechanický inženýr) a Hyunsu Kim (který měl na starosti materiály) pozorují generátor odérů pod mikroskopem.
Dvouletý výzkum v kalifornském San Diegu možná položil základy připojení čichu k dalšímu z ovlivněných smyslů při sledování TV. Výzkumníci z Kalifornské univerzity pracovali společně s odnoží Samsungu nazvanou Samsung Advanced Institute of Technology působící v Koreji. Jako důkaz závěrečné zprávy pracovníci předvedli možnost vytvoření mnoha vůní. Do zařízení o rozměrech televizoru by se jich mohly vejít tisíce.
Elekrický proud zahřívá roztok. Zahříváním se zvyšuje tlak a ten otevře elastomer a uvolní vůni.
Vůně pochází z roztoku, který při zahřívání vytvoří specifický zápach. K zahřívání se využívá Jouleova tepla, jež vzniká při průchodu proudu vodičem. Každý roztok reprezentuje jednu vůni a jsou proto umístěny v dvourozměrném maticovém uspořádání. Celé zařízení je pak uloženo v nehořlavém silikonovém obalu. V obalu jsou dírky, které se otevřou pouze v případě, když je roztok oteplen elektrickým proudem a má dojít k uvolnění vůně.
Díky uspořádání roztoků do matice je možno dosáhnout klidně desetitisíce různých vůní, aniž by k tomu bylo potřeba tisíců drátů a obvodů. Postačí 100 na straně osy x a 100 na straně osy y. Pokryjí tak celou matici, která může mít až 10 000 různých „vaniček“ s roztoky.
Studenti Calvin Gardner a Hyunsu Kim měří elektrické vlastnosti drátu zahřívajícího roztok.
Zajímavé se také jeví řešení „odvůňování“. Při testovacím pokusu bylo mezi jednotlivými vůněmi uvolněn odér kávových zrn, který měl vyčistit čichové receptory testera.
Je zde však několik úskalí. První z nich je to, že vůně nemohou být uvolněny nekonečně krát, uvede-li se podobný přístroj na trh, bude nutné zařízení občas vyměnit. A druhým nejvíce omezujícím problémem je to, že vůně nejdou míchat, je tedy nutné mít pro každou zvlášť jeden roztok. Na což se váže další problém, že tvůrci „voňavých“ pořadů jsou omezeni tím, co má zákazník doma – nemohou si vymyslet novou vůni a pustit ji do domácností. Musely by je nejdříve dodat do přístrojů zákazníků v podobě roztoku a pak až propojit se scénou.
Čím víc smyslů zapojíme do poznávání určité věci, tím snadněji ji pochopíme a tím hlouběji se nám v paměti uloží. Pokud se to podaří zrealizovat a nasadit do komerční sféry, troufám si tvrdit, že to bude pecka a daleko přínosnější věc než je to rádoby 3D, co se nám teď výrobci snaží prodat.
Na závěr ještě zmíním jednu věc, o které se v článku profesor Sungho Jin, vedoucí projektu, často zmiňoval a tou jsou mobilní telefony. Vonět by tedy mohly nejen televize, ale i daleko menší zařízení.
Zdroj: jacobsschool.ucsd.edu
Profesor Sungho Jin a studenti Calvin Gardner (mechanický inženýr) a Hyunsu Kim (který měl na starosti materiály) pozorují generátor odérů pod mikroskopem.
Dvouletý výzkum v kalifornském San Diegu možná položil základy připojení čichu k dalšímu z ovlivněných smyslů při sledování TV. Výzkumníci z Kalifornské univerzity pracovali společně s odnoží Samsungu nazvanou Samsung Advanced Institute of Technology působící v Koreji. Jako důkaz závěrečné zprávy pracovníci předvedli možnost vytvoření mnoha vůní. Do zařízení o rozměrech televizoru by se jich mohly vejít tisíce.
Elekrický proud zahřívá roztok. Zahříváním se zvyšuje tlak a ten otevře elastomer a uvolní vůni.
Vůně pochází z roztoku, který při zahřívání vytvoří specifický zápach. K zahřívání se využívá Jouleova tepla, jež vzniká při průchodu proudu vodičem. Každý roztok reprezentuje jednu vůni a jsou proto umístěny v dvourozměrném maticovém uspořádání. Celé zařízení je pak uloženo v nehořlavém silikonovém obalu. V obalu jsou dírky, které se otevřou pouze v případě, když je roztok oteplen elektrickým proudem a má dojít k uvolnění vůně.
Díky uspořádání roztoků do matice je možno dosáhnout klidně desetitisíce různých vůní, aniž by k tomu bylo potřeba tisíců drátů a obvodů. Postačí 100 na straně osy x a 100 na straně osy y. Pokryjí tak celou matici, která může mít až 10 000 různých „vaniček“ s roztoky.
Studenti Calvin Gardner a Hyunsu Kim měří elektrické vlastnosti drátu zahřívajícího roztok.
Zajímavé se také jeví řešení „odvůňování“. Při testovacím pokusu bylo mezi jednotlivými vůněmi uvolněn odér kávových zrn, který měl vyčistit čichové receptory testera.
Je zde však několik úskalí. První z nich je to, že vůně nemohou být uvolněny nekonečně krát, uvede-li se podobný přístroj na trh, bude nutné zařízení občas vyměnit. A druhým nejvíce omezujícím problémem je to, že vůně nejdou míchat, je tedy nutné mít pro každou zvlášť jeden roztok. Na což se váže další problém, že tvůrci „voňavých“ pořadů jsou omezeni tím, co má zákazník doma – nemohou si vymyslet novou vůni a pustit ji do domácností. Musely by je nejdříve dodat do přístrojů zákazníků v podobě roztoku a pak až propojit se scénou.
Čím víc smyslů zapojíme do poznávání určité věci, tím snadněji ji pochopíme a tím hlouběji se nám v paměti uloží. Pokud se to podaří zrealizovat a nasadit do komerční sféry, troufám si tvrdit, že to bude pecka a daleko přínosnější věc než je to rádoby 3D, co se nám teď výrobci snaží prodat.
Na závěr ještě zmíním jednu věc, o které se v článku profesor Sungho Jin, vedoucí projektu, často zmiňoval a tou jsou mobilní telefony. Vonět by tedy mohly nejen televize, ale i daleko menší zařízení.
Zdroj: jacobsschool.ucsd.edu
