Z kamery do (vý)střihu
10.8.2009, Radek Jahoda, návod
Prvním krokem střihu videa je nahrání do počítače. Podívejme se, jaké máme možnosti, jak to udělat a jaké trable nás při tom mohou potkat. Doba pokročila, takže je tato činnost většinou bez problémů, klasické nabírání ale stále hrozí některými problémy.
Kapitoly článku:
- Z kamery do (vý)střihu
- Digitální pásky - MiniDV, D8, HDV
- Kamery nahrávající na paměťová média
Prvními digitálními formáty pro video, které byly dostupné pro domácí uživatele, byly formáty miniDV a Digital-8, které stále používají záznam na magnetickou pásku. Ten první vychází z profesionálního formátu DVCAM (resp. byl vyvinut zároveň), který používá větší kazety, jinak má stejný digitální formát. Horší oproti DVCAM je miniDV v tom, že má menší rezervy při záznamu na pásku a tak hrozí chyby při čtení častěji než u DVCAM.
Rozlišení záznamu je u PAL 720x576 bodů, což je kvalita TV vysílání, komprese je DV s datovým tokem 25Mb/s, každý snímek má stejnou velikost, která je nutná ke konstantnímu datovému toku na pásku. Existuje i profesionální verze DVCPRO50 , která má dvojnásobný datový tok.
Formát Digital-8 používá stejnou kompresi DV, ale využívá stejné kazety jako Video-8 formát. Byl zaveden firmou Sony z toho důvodu, aby byly využity stávající linky na výrobu páskových mechanik pro Video-8 a Hi-8 a nevyžadovalo to z hlediska výrobce takové náklady na výrobu. Jeho výhodou je to, že dokáže přehrávat i kazety Video-8 a Hi-8, takže je zpětně kompatibilní. Lze tedy tuto kameru použít pro digitalizaci starších nahrávek. Nevýhodou je to, že kazeta je oproti miniDV větší a tím i celá kamera.
Standardní délka jedné miniDV kazety je jedna hodina, tedy 60 minut. Existuje i LP režim, pak se vejde na kazetu 90 minut, ale zvyšuje se riziko defektů při čtení, proto není vhodné ho využívat.
Kazeta miniDV
Hlavním rozdílem oproti analogovým formátům je ten, že již není nutná digitalizace a nahrání videa do počítače je tedy vlastně jen kopírování. Zároveň ale zůstávají nevýhody páskových médií - kopírování probíhá konstantní rychlostí (danou rychlostí posuvu pásku) a s tím souvisejí i případné problémy. Jednak počítač musí dokázat zpracovat příjem dat a uložit je, pokud to nestihne, opět dochází ke ztrátě a výpadku. Druhá nevýhoda je v tom, že přenos do počítače nelze nijak urychlit.
Nahrání videa do počítače z DV zařízení se říká nabírání a využívá se zásadně připojení přes Firewire rozhraní, které zavedl Apple. Setkáme se i s jinými názvy jako iLink, Lynx nebo IEEE1394, jde však stále ale o jedno a totéž. Důvod použití tohoto rozhraní je ten, že šlo v té době o jediný formát, který umožnil přenést datový tok 25Mb/s. USB v té době disponovalo rychlostí jen 10Mb/s, takže použít nešlo, a ani dnes se k tomuto účelu nepoužívá.
Firewire může mít dva typy konektorů, jeden větší 6ti pinový, který obsahuje i napájení a menší čtyřpinový, který je bez napájení. Na videokamerách se používá menší čtyřpinový a v počítači je většinou větší šestipinový. Notebooky ale mají často také jen čtyřpinový konektor, stejně tak je běžný u počítačů Apple. Většinou ale k připojení potřebujeme kabel, který má na jednom konci šestipinový konektor a na druhém konci čtyřpinový.
Čtyřpinový Firewire konektor, používaný na videokamerách
Další výhodou digitálního záznamu je to, že u nahrávek jsou vždy zaznamenány i datum a čas pořízení záznamu. To umožňuje rozdělit video po jednotlivých scénách a k těm pak přistupovat samostatně. Značně to urychluje pozdější zpracování, je možné začátek a konec zkrátit a vkládat mezi scény přechody. O tom ale později.
DV záznam byl revoluční v tom směru, že konečně zavedl určitý standard, který definoval jak kompresní formát, tak i připojení. Všechny DV a Digital-8 kamery se tak připojují k počítači stejně, komprese je jednoznačně definována a tak jde konečně o kompatibilní formát mezi různými výrobci a také střihovým softwarem. Díky kompresi se zmenšil i datový tok, který musí při nabírání počítač zpracovat. Nekomprimované video má totiž datový tok cca 250Mbit/s, což je desetinásobek oproti DV.
Díky zavedenému standardu se také sjednotil a zjednodušil software. Již není nutné nastavit rozlišení, framerate, barevné schéma a ani experimentovat s různými kodeky. Vše je dáno a nastavovat není třeba nic. Ve skutečnosti tak musíme nastavit pouze cestu na disku, kam se bude nabírané video ukládat. Některé programy pak umožňují vypnout nebo zapnout rozdělování videa podle scén - buď se uloží každá scéna do samostatného souboru, nebo vše do jednoho souboru. Některé programy ukládají vše do jednoho souboru vždy, ale zároveň si zapamatují, kde začínají jednotlivé scény, takže s nimi lze pracovat buď samostatně, nebo jako s celkem. Má to ale nevýhodu v tom, že výsledný soubor je pak velký.
Jedna kazeta 60 minut zabere na disku přibližně 10GB, což je větší než maximální velikost souboru u souborového systému FAT32. Je tedy nutné použít ve Windows souborový systém NTFS, podporovaný od verze Windows NT a 2000.
Další vymožeností DV je to, že zavedlo možnost ovládat kameru přímo z počítače, tedy stejně jako bychom mačkali klávesy pro přehrávání a převíjení přímo na kameře. Například střihový editor Pinnacle Studio dokonce při nabírání ukazuje maketu kamery s tlačítky, kterými můžeme připojenou kameru ovládat. Jiné programy mají běžná tlačítka, jde pouze o kosmetickou záležitost.
Ovládání kamery z programu Pinnacle Studio
Zjednodušení nabírání dospělo do té míry, že třeba zmíněný software Pinnacle Studio si vystačí s jedním tlačítkem pro start a zastavení.
Nabírání v programu Pinnacle Studio
Výhodou je také to, že v podstatě každý střihový program dneška je vybaven i nástrojem pro nabírání videa. Ovladač pro kameru je standardně ve Windows, takže instalace ovladačů také odpadá. Celá činnost tak vypadá souhrně takto:
1. Připojit kameru
2. Spustit program
3. Stisknout tlačítko Start
Další evolucí došlo k vytvoření formátu kamer HDV (High Definition Video), které využívají DV nebo miniDV kazet, ale nahrávají ve vysokém rozlišení HD. To bylo zvoleno 1440x1080 prokládaně nebo 1280x720 neprokládaně. To samozřejmě zvedlo i datový tok, takže se musela zvýšit komprese videa. Používá se tak místo DV komprese MPEG-2 se stejným datovým tokem jako DV, tedy 25Mbit/s. Více o HDV se můžete dozvědět v našem článku Úvod do HDV.
Nabírání HDV je v podstatě stejné jako nabírání DV, kamera se připojuje rovněž přes Firewire rozhraní. Před pořízením střihového softwaru je ale nutné se přesvědčit, zda podporuje HDV.
Rozlišení záznamu je u PAL 720x576 bodů, což je kvalita TV vysílání, komprese je DV s datovým tokem 25Mb/s, každý snímek má stejnou velikost, která je nutná ke konstantnímu datovému toku na pásku. Existuje i profesionální verze DVCPRO50 , která má dvojnásobný datový tok.
Formát Digital-8 používá stejnou kompresi DV, ale využívá stejné kazety jako Video-8 formát. Byl zaveden firmou Sony z toho důvodu, aby byly využity stávající linky na výrobu páskových mechanik pro Video-8 a Hi-8 a nevyžadovalo to z hlediska výrobce takové náklady na výrobu. Jeho výhodou je to, že dokáže přehrávat i kazety Video-8 a Hi-8, takže je zpětně kompatibilní. Lze tedy tuto kameru použít pro digitalizaci starších nahrávek. Nevýhodou je to, že kazeta je oproti miniDV větší a tím i celá kamera.
Standardní délka jedné miniDV kazety je jedna hodina, tedy 60 minut. Existuje i LP režim, pak se vejde na kazetu 90 minut, ale zvyšuje se riziko defektů při čtení, proto není vhodné ho využívat.
Kazeta miniDV
Hlavním rozdílem oproti analogovým formátům je ten, že již není nutná digitalizace a nahrání videa do počítače je tedy vlastně jen kopírování. Zároveň ale zůstávají nevýhody páskových médií - kopírování probíhá konstantní rychlostí (danou rychlostí posuvu pásku) a s tím souvisejí i případné problémy. Jednak počítač musí dokázat zpracovat příjem dat a uložit je, pokud to nestihne, opět dochází ke ztrátě a výpadku. Druhá nevýhoda je v tom, že přenos do počítače nelze nijak urychlit.
Nahrání videa do počítače z DV zařízení se říká nabírání a využívá se zásadně připojení přes Firewire rozhraní, které zavedl Apple. Setkáme se i s jinými názvy jako iLink, Lynx nebo IEEE1394, jde však stále ale o jedno a totéž. Důvod použití tohoto rozhraní je ten, že šlo v té době o jediný formát, který umožnil přenést datový tok 25Mb/s. USB v té době disponovalo rychlostí jen 10Mb/s, takže použít nešlo, a ani dnes se k tomuto účelu nepoužívá.
Firewire může mít dva typy konektorů, jeden větší 6ti pinový, který obsahuje i napájení a menší čtyřpinový, který je bez napájení. Na videokamerách se používá menší čtyřpinový a v počítači je většinou větší šestipinový. Notebooky ale mají často také jen čtyřpinový konektor, stejně tak je běžný u počítačů Apple. Většinou ale k připojení potřebujeme kabel, který má na jednom konci šestipinový konektor a na druhém konci čtyřpinový.
Čtyřpinový Firewire konektor, používaný na videokamerách
Další výhodou digitálního záznamu je to, že u nahrávek jsou vždy zaznamenány i datum a čas pořízení záznamu. To umožňuje rozdělit video po jednotlivých scénách a k těm pak přistupovat samostatně. Značně to urychluje pozdější zpracování, je možné začátek a konec zkrátit a vkládat mezi scény přechody. O tom ale později.
DV záznam byl revoluční v tom směru, že konečně zavedl určitý standard, který definoval jak kompresní formát, tak i připojení. Všechny DV a Digital-8 kamery se tak připojují k počítači stejně, komprese je jednoznačně definována a tak jde konečně o kompatibilní formát mezi různými výrobci a také střihovým softwarem. Díky kompresi se zmenšil i datový tok, který musí při nabírání počítač zpracovat. Nekomprimované video má totiž datový tok cca 250Mbit/s, což je desetinásobek oproti DV.
Díky zavedenému standardu se také sjednotil a zjednodušil software. Již není nutné nastavit rozlišení, framerate, barevné schéma a ani experimentovat s různými kodeky. Vše je dáno a nastavovat není třeba nic. Ve skutečnosti tak musíme nastavit pouze cestu na disku, kam se bude nabírané video ukládat. Některé programy pak umožňují vypnout nebo zapnout rozdělování videa podle scén - buď se uloží každá scéna do samostatného souboru, nebo vše do jednoho souboru. Některé programy ukládají vše do jednoho souboru vždy, ale zároveň si zapamatují, kde začínají jednotlivé scény, takže s nimi lze pracovat buď samostatně, nebo jako s celkem. Má to ale nevýhodu v tom, že výsledný soubor je pak velký.
Jedna kazeta 60 minut zabere na disku přibližně 10GB, což je větší než maximální velikost souboru u souborového systému FAT32. Je tedy nutné použít ve Windows souborový systém NTFS, podporovaný od verze Windows NT a 2000.
Další vymožeností DV je to, že zavedlo možnost ovládat kameru přímo z počítače, tedy stejně jako bychom mačkali klávesy pro přehrávání a převíjení přímo na kameře. Například střihový editor Pinnacle Studio dokonce při nabírání ukazuje maketu kamery s tlačítky, kterými můžeme připojenou kameru ovládat. Jiné programy mají běžná tlačítka, jde pouze o kosmetickou záležitost.
Ovládání kamery z programu Pinnacle Studio
Zjednodušení nabírání dospělo do té míry, že třeba zmíněný software Pinnacle Studio si vystačí s jedním tlačítkem pro start a zastavení.
Nabírání v programu Pinnacle Studio
Výhodou je také to, že v podstatě každý střihový program dneška je vybaven i nástrojem pro nabírání videa. Ovladač pro kameru je standardně ve Windows, takže instalace ovladačů také odpadá. Celá činnost tak vypadá souhrně takto:
1. Připojit kameru
2. Spustit program
3. Stisknout tlačítko Start
Další evolucí došlo k vytvoření formátu kamer HDV (High Definition Video), které využívají DV nebo miniDV kazet, ale nahrávají ve vysokém rozlišení HD. To bylo zvoleno 1440x1080 prokládaně nebo 1280x720 neprokládaně. To samozřejmě zvedlo i datový tok, takže se musela zvýšit komprese videa. Používá se tak místo DV komprese MPEG-2 se stejným datovým tokem jako DV, tedy 25Mbit/s. Více o HDV se můžete dozvědět v našem článku Úvod do HDV.
Nabírání HDV je v podstatě stejné jako nabírání DV, kamera se připojuje rovněž přes Firewire rozhraní. Před pořízením střihového softwaru je ale nutné se přesvědčit, zda podporuje HDV.
