Samsung HMX-U20: kamarád do kapsy 2

Kamera nastartuje asi 4 - 5 sekund po stisku hlavního tlačítka a vy můžete hned fotit či natáčet. Snímač CMOS s rozměry 1/2,3", jejž Samsung prezentuje jako 7,8megapixelový, má dokázat pořizovat fotografie v jednom z následujících rozlišení, všechno v kvalitě Super Fine:

Máme tu tedy 6 voleb, přičemž to nejvyšší rozlišení 3648 x 2736 dává dohromady necelých 10 megapixelů, takže je jasné, že toho kamera může dosáhnout pouze softwarovou interpolací. Samotné focení probíhá klasicky, tedy namáčknutím spouště, po čemž se na displeji ohraničí zaostřené oblasti, abyste věděli, na co se kamera zaměřila. Zpoždění po domáčknutí spouště pak není velké.

Podívejme se nyní v krátkosti na to, jak kamera fotí v exteriéru a interiéru. Fotografie byly pořizovány vždy na nejvyšší možné rozlišení dané fyzickými možnostmi snímače, tudíž 3264 x 2448 obrazových bodů, které by měla kamera v podstatě zvládnout bez interpolace. Nastavení jsou chudá, a tak budou na rozmanitost chudé i naše testy. Kamera v podstatě umožňuje při fotografování jen namířit na objekt zájmu a stisknout spoušť. Můžeme si přitom zvolit režim Smart Auto, který sám nastavuje příslušný scénický režim.

Fotografie v původním rozlišení najdete po kliknutí na miniatury pod velkými náhledy v novém okně. Naleznete zde výhradně snímky bez jakýchkoliv úprav, když nebudeme počítat jejich zmenšení.

První dvě fota budou jako obvykle z exteriéru, přičemž obě byla pořízena za jasného teplého dne, kdy bylo venku dostatek světla.

Od fotografií bychom asi očekávali živější barvy, ale to není největší problém. V pravém horním rohu u první fotografie můžeme zaznamenat výrazné ztmavení obrazu, což vypadá jako následek vinětace a krom toho je obloha přesvícená, i když to je za daných podmínek celkem pochopitelné. Dalším problémem je znatelné rozostření obrazu v rozích, což stejně jako vinětace padá na použitý objektiv. Oproti výsledkům kamery HMX-U10 jde ale přesto o posun kupředu, i když u ní byl obraz i v rozích ostrý (respektive stejně rozmazaný jako v jiných částech).

Chromatická aberace se sice objevuje, ale jasné části scény jsou tak přesvíceny, že se tento efekt až téměř vytrácí. Pokud si otevřeme fotografie v původním rozlišení a podíváme se na kresbu, ukáže se, že není zrovna úžasná, a tak bude zapotřebí snímky zmenšit, aby se nepřesnosti ztratily.

V první řadě se u fotografií z interiéru podíváme na schopnost kamery se vypořádat s protisvětlem, kdy byl objektiv namířen proti zdroji světla, tedy oknu. V druhé fotografii je naopak objektiv otočen na druhou stranu, díky čemuž by výsledky ohledně hry světla a stínů měly být daleko lepší. V obou fotografiích ale figuruje stejná modelka.

Na první fotografii můžeme vidět na hranách okna chromatickou aberaci a také se výsledek jeví tak, jakoby kamera zaostřila spíše na okno, i když měla dle ukazatelů zaostřených oblastí zabrat odpočívající micinu. V druhém případě fotografie také nevypadá kdovíjak ostře, a to ještě z pořízené série dopadla nejlépe. Kamera tedy vypadá na to, že v interiérech při focení na krátkou vzdálenost nebudou výsledky vypadat nejlépe, nehledě na podivné barevné vyvážení. Škoda také, že kamera do EXIF neukládá čas závěrky.

Nakonec se předvede trojnásobný optický zoom. Připravme se ale, že kamera postrádá jakoukoliv stabilizaci, tedy ani elektronickou zde nenajdeme. To je při natáčení se zoomem smrtelná kombinace, i když trojnásobné přiblížení by šlo s klidnýma rukama ještě udržet, ale už tak se projeví i tep v prstech. Při pořizování fotografií pak záleží především na času závěrky, ovšem tu kamera do EXIF nezaznamenává. Uvedla pouze hodnotu ISO 57, ohniskovou vzdálenost 15,3 mm a clonu 6,8 (tedy nejmenší možnou).

Paradoxně je fotografie s použitím maximálního zoomu lepší než fotografie s nulovým zoomem, a to především proto, že se neprojevují neostrosti v rozích. Že by ale rohy obrazu nějak tmavly v důsledku vinětace, to se říci nedá a je to jedině dobře. Zoom tedy bude rozhodně použitelný.