Historie radiopřijímačů v obrazech
Minulý rok jsme si povídali něco o historii televizních přijímačů a televizního vysílání (https://www.tvfreak.cz/forum/showthread.php?t=25208), tak letos si povíme něco málo o historii rozhlasového vysílání a radiopřijímačích.
Na území budoucího Československa probíhaly pokusy s rozhlasovým vysíláním už před první světovou válkou a pokračovaly i po ní. První rozhlasový pořad, složený ze slova a hudby, byl vysílán 28. října 1919 z radiotelegrafní stanice na pražské Petřínské rozhledně. Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 z legendárního stanu v Praze-Kbelích (příloha č. 1) a zpočátku trvalo hodinu denně. Veškerý program se vysílal živě. Mezi průkopníky rozhlasového vysílání byl, mimo jiné, i Ladislav Šourek, ředitel společnosti pro distribuci rozhlasových přijímačů Radioslavia. Vznikla společnost Radiojournal, v níž většinový podíl získala firma Radioslavia. Radiojournal se stal provozovatelem vysílání s příslušným povolením ministerstva vnitra a ministerstva pošt a telegrafů. Roku 1923 začal vycházet měsíčník Radiojournal (příloha č. 2), který informoval o rozhlasovém vysílání. V roce 1924 se v českém tisku poprvé objevilo slovo "rozhlas", které začalo nahrazovat tehdejší výrazy "radiofonie", případně anglický výraz "broadcasting". V roce 1925 získal v Radiojournalu majoritní podíl stát prostřednictvím ministerstva pošt a telegrafů.
V roce 1924 Radiojournal přesídlil do budovy poštovní nákupny na Fochově třídě v centru Prahy. Na Fochově třídě rozhlas už zůstal a v roce 1933 zakotvil na své dnešní adrese - Fochova (dnes Vinohradská) č. 12. Budovu, zvanou "rozhlasový palác", postavilo ministerstvo pošt a telegrafů, které ji společně s Radiojournalem až do roku 1945 obývalo.
V roce 1926 bylo zavedeno několik novinek. Začal se vysílat časový signál (příloha č. 3), a také se objevily pravidelné zprávy, které pro společnost Radiojournal vyráběla Československá tisková kancelář.
- budova "poštovní nákupny", v které sídlil rozhlas v letech 1924 až 1933 (příloha č. 4)
- propagační bus společnosti Radiojournal v roce 1939 (příloha č. 5)
Na území budoucího Československa probíhaly pokusy s rozhlasovým vysíláním už před první světovou válkou a pokračovaly i po ní. První rozhlasový pořad, složený ze slova a hudby, byl vysílán 28. října 1919 z radiotelegrafní stanice na pražské Petřínské rozhledně. Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 z legendárního stanu v Praze-Kbelích (příloha č. 1) a zpočátku trvalo hodinu denně. Veškerý program se vysílal živě. Mezi průkopníky rozhlasového vysílání byl, mimo jiné, i Ladislav Šourek, ředitel společnosti pro distribuci rozhlasových přijímačů Radioslavia. Vznikla společnost Radiojournal, v níž většinový podíl získala firma Radioslavia. Radiojournal se stal provozovatelem vysílání s příslušným povolením ministerstva vnitra a ministerstva pošt a telegrafů. Roku 1923 začal vycházet měsíčník Radiojournal (příloha č. 2), který informoval o rozhlasovém vysílání. V roce 1924 se v českém tisku poprvé objevilo slovo "rozhlas", které začalo nahrazovat tehdejší výrazy "radiofonie", případně anglický výraz "broadcasting". V roce 1925 získal v Radiojournalu majoritní podíl stát prostřednictvím ministerstva pošt a telegrafů.
V roce 1924 Radiojournal přesídlil do budovy poštovní nákupny na Fochově třídě v centru Prahy. Na Fochově třídě rozhlas už zůstal a v roce 1933 zakotvil na své dnešní adrese - Fochova (dnes Vinohradská) č. 12. Budovu, zvanou "rozhlasový palác", postavilo ministerstvo pošt a telegrafů, které ji společně s Radiojournalem až do roku 1945 obývalo.
V roce 1926 bylo zavedeno několik novinek. Začal se vysílat časový signál (příloha č. 3), a také se objevily pravidelné zprávy, které pro společnost Radiojournal vyráběla Československá tisková kancelář.
- budova "poštovní nákupny", v které sídlil rozhlas v letech 1924 až 1933 (příloha č. 4)
- propagační bus společnosti Radiojournal v roce 1939 (příloha č. 5)
V minulém díle jsme si pověděli cosi málo o vzniku Československého rozhlasu a tam jsme si také připoměli společnost Radioslavia, a to ne náhodou. V tomto díle si něco o společnosti Radioslavia povíme.
Vznik společnosti se datuje rokem 1922. Byla to tehdy Radioslavia s.r.o., která se v létě 1923 změnila na společnost akciovou s kapitálovou účastí francouzské firmy Companie General. Její činnost byla obchodní a dovážela první radiotelegrafní vysílače a přijímače, o které byl značný zájem. Silná konkurence na Československém trhu v podobě firem Philips nebo Telefunken později způsobila Radioslavii značné potíže. Roku 1932 však dochází k navázání obchodního spojení s anglickou společností Marconi Wireless Telegraph Co a tím ke zlepšení situace.
V Radioslavii se začínají montovat první radiopřijímače z dílů dovážených z Anglie. Tento start byl úspěšný, což potvrzuje i zakázka montáže několika vysílačů, dodaných do Československa z Anglie.
Tehdejší mezinárodní situace vyvolala potřebu získání dodavatele malých vysílacích elektronek po potřebu armády a velkých na údržbu vysílačů. Volba padla na Radioslavii, která již v roce 1936 byla schopna vyrábět první vysílací elektronky. Ty však nesly ještě značku Marconi. Tato první generace vysílacích elektronek měla znaky původní konstrukce Marconi. Jednalo se o výkonové triody s vnější měděnou anodou, chlazenou vodou nebo vzduchem. Isolační části vakuové obálky byly z olovnatého skla, katody byly z čistého wolframu.
Společnost Radioslavia, mimo jiných, vyráběla tyto rozhlasové přijímače:
- Radio Krystalka RS, vyrobené roku 1925, určené pro příjem z středovlných vysílačů (příloha č.1 a 2)
- Radio Heterodyn, vyrobené roku 1923 pro pásmo SV,KV a DV (příloha č. 3 a 4)
- Radio KL1, vyrobené roku 1927, určené pro pásmo SV a DV (příloha č. 5 a 6)
Společnost zastupovala na našem území firmy Marconi, SFR, Brown a Sterling. Radioslavia a.s. existovala do roku 1948, kdy byla komunisty znárodněna a včleněna do n.p. Tesla.
Vznik společnosti se datuje rokem 1922. Byla to tehdy Radioslavia s.r.o., která se v létě 1923 změnila na společnost akciovou s kapitálovou účastí francouzské firmy Companie General. Její činnost byla obchodní a dovážela první radiotelegrafní vysílače a přijímače, o které byl značný zájem. Silná konkurence na Československém trhu v podobě firem Philips nebo Telefunken později způsobila Radioslavii značné potíže. Roku 1932 však dochází k navázání obchodního spojení s anglickou společností Marconi Wireless Telegraph Co a tím ke zlepšení situace.
V Radioslavii se začínají montovat první radiopřijímače z dílů dovážených z Anglie. Tento start byl úspěšný, což potvrzuje i zakázka montáže několika vysílačů, dodaných do Československa z Anglie.
Tehdejší mezinárodní situace vyvolala potřebu získání dodavatele malých vysílacích elektronek po potřebu armády a velkých na údržbu vysílačů. Volba padla na Radioslavii, která již v roce 1936 byla schopna vyrábět první vysílací elektronky. Ty však nesly ještě značku Marconi. Tato první generace vysílacích elektronek měla znaky původní konstrukce Marconi. Jednalo se o výkonové triody s vnější měděnou anodou, chlazenou vodou nebo vzduchem. Isolační části vakuové obálky byly z olovnatého skla, katody byly z čistého wolframu.
Společnost Radioslavia, mimo jiných, vyráběla tyto rozhlasové přijímače:
- Radio Krystalka RS, vyrobené roku 1925, určené pro příjem z středovlných vysílačů (příloha č.1 a 2)
- Radio Heterodyn, vyrobené roku 1923 pro pásmo SV,KV a DV (příloha č. 3 a 4)
- Radio KL1, vyrobené roku 1927, určené pro pásmo SV a DV (příloha č. 5 a 6)
Společnost zastupovala na našem území firmy Marconi, SFR, Brown a Sterling. Radioslavia a.s. existovala do roku 1948, kdy byla komunisty znárodněna a včleněna do n.p. Tesla.
Telegrafia a.s.
V roce 1919 byla na popud ministerstva pošt a telegrafů spolu se Živnobankou založena firma Telegrafia, továrna na telefony a telegrafy. Československý stát vlastnil 51 procent akcií. Výroba byla zahájena v Roztokách u Prahy, ovšem roku 1922 se firma přestěhovala do Pardubic, kde působila až do svého zániku v roce 1946. Firma Telegrafia a.s. zahájila výrobu prvních radiopřijímačů v roce 1924.
Jednalo se o licenční výrobu radiopřijímačů Schaub, a to modely Bali (příloha č. 1 a 2), a Java Super. Roku 1936 si Telegrafia nechala u firmy Zerdik zkonstruovat přijímače modelové řady Triumf (příloha č. 3). Od roku 1938 již Telegrafia vyráběla radiopřijímače vlastní konstrukce. Za války se v Telegrafii výráběla vojenská technika a výroba radiopřijímačů byla převedena do družstva Jiskra v Pardubicích, kde se montovaly přístroje A-Dur a C-Dur (příloha č. 4). K obnovení výroby radiopřijímačů došlo až v roce 1945 přistrojem C420 Liberátor (příloha č. 5), který byl vyvinut již v roce 1941. V roce 1946 byla firma znárodněna a začleněna do národního podniku Tesla.
V roce 1919 byla na popud ministerstva pošt a telegrafů spolu se Živnobankou založena firma Telegrafia, továrna na telefony a telegrafy. Československý stát vlastnil 51 procent akcií. Výroba byla zahájena v Roztokách u Prahy, ovšem roku 1922 se firma přestěhovala do Pardubic, kde působila až do svého zániku v roce 1946. Firma Telegrafia a.s. zahájila výrobu prvních radiopřijímačů v roce 1924.
Jednalo se o licenční výrobu radiopřijímačů Schaub, a to modely Bali (příloha č. 1 a 2), a Java Super. Roku 1936 si Telegrafia nechala u firmy Zerdik zkonstruovat přijímače modelové řady Triumf (příloha č. 3). Od roku 1938 již Telegrafia vyráběla radiopřijímače vlastní konstrukce. Za války se v Telegrafii výráběla vojenská technika a výroba radiopřijímačů byla převedena do družstva Jiskra v Pardubicích, kde se montovaly přístroje A-Dur a C-Dur (příloha č. 4). K obnovení výroby radiopřijímačů došlo až v roce 1945 přistrojem C420 Liberátor (příloha č. 5), který byl vyvinut již v roce 1941. V roce 1946 byla firma znárodněna a začleněna do národního podniku Tesla.
EMPO spol s r.o.
Firmu založil Emil Popper a podnik se zpočátku zabýval pouze výrobou elektroměrů a rozváděčů. Ovšem po záhajení čs. rozhlasového vysílání získala firma EMPO licenci pro výrobu přijímačů. Původní zaměření firmy se projevilo i zde, např. do pouzdra malého jednofázového elektroměru se montovala krystalka. V roce 1933 firma uvedla na trh na tehdejší dobu vysoce propracované přjímače Ocean (příloha č. 1, 2 a 3), což byl dvouelektronkový přijímač s novými elektronkami Philips E446 a E443H, s dynamickým reproduktorem, rozsahem dlouhých, středních a dokonce i krátkých vln, což v té době nebylo vůbec obvyklé. Druhým přijímačem byl superhet Hexodyn (příloha č. 4 a 5) rovněž s využitím nejmodernější techniky. V dalších letech firma vyráběla kvalitní přijímače souběžně s elektroměry až do roku 1946, kdy byla zestátněna.
Další radiopřijímače, které vyráběla firma EMPO:
- Empo Poem, vyráběný v letech 1940 až 1941 (příloha č. 6 a 7)
- Empo 451 Major, poslední výrobek firmy před znárodněním roku 1946 (příloha č. 8 a 9). Tento model byl pokračováním řady 413 Major, která se vyráběla v letech 1941 a 1942.
Firmu založil Emil Popper a podnik se zpočátku zabýval pouze výrobou elektroměrů a rozváděčů. Ovšem po záhajení čs. rozhlasového vysílání získala firma EMPO licenci pro výrobu přijímačů. Původní zaměření firmy se projevilo i zde, např. do pouzdra malého jednofázového elektroměru se montovala krystalka. V roce 1933 firma uvedla na trh na tehdejší dobu vysoce propracované přjímače Ocean (příloha č. 1, 2 a 3), což byl dvouelektronkový přijímač s novými elektronkami Philips E446 a E443H, s dynamickým reproduktorem, rozsahem dlouhých, středních a dokonce i krátkých vln, což v té době nebylo vůbec obvyklé. Druhým přijímačem byl superhet Hexodyn (příloha č. 4 a 5) rovněž s využitím nejmodernější techniky. V dalších letech firma vyráběla kvalitní přijímače souběžně s elektroměry až do roku 1946, kdy byla zestátněna.
Další radiopřijímače, které vyráběla firma EMPO:
- Empo Poem, vyráběný v letech 1940 až 1941 (příloha č. 6 a 7)
- Empo 451 Major, poslední výrobek firmy před znárodněním roku 1946 (příloha č. 8 a 9). Tento model byl pokračováním řady 413 Major, která se vyráběla v letech 1941 a 1942.
REKTRA Radioelektra spol. s r.o.
Firma REKTRA vznikla v roce 1936, a to na popud firmy Philips, jako interní značka koncernu. Důvodem byl klesající zájem o výrobky německé provenience, kdy s rozmachem nacismu v Německu bylo vše německé československým obyvatelstvem odmítáno. Firma Philips byla řízena německou centrálou v Berlíně, tudíž i jí se dotkl tento bojkot.
Proto Philips založil pobočku REKTRA, v které se vyráběly přístroje osazené neoznačeným chassis Philips s vlastní skříňkou. Používané elektronky nesly značku Triotron, což byla rovněž interní ochranná známka koncernu Philips. Jedinou výjimkou je přijímač RA89, dvouelektronkový superhet s koncovou elektronkou ECL11 fy Telefunken, který neměl svého Philipsovského dvojníka.
- REKTRA RA33, který se vyráběl v letech 1937 a 1938 (příloha č. 1 a 2)
- REKTRA RA12, který se vyráběl v letech 1938 a 1939 (příloha č. 3 a 4)
- REKTRA RA163, který se vyráběl roku 1941 a 1942 (příloha č. 5 a 6)
- REKTRA RA97, který se vyráběl v letech 1939 a 1940 (příloha č. 7, 8, 9 a 10)
Firma REKTRA vznikla v roce 1936, a to na popud firmy Philips, jako interní značka koncernu. Důvodem byl klesající zájem o výrobky německé provenience, kdy s rozmachem nacismu v Německu bylo vše německé československým obyvatelstvem odmítáno. Firma Philips byla řízena německou centrálou v Berlíně, tudíž i jí se dotkl tento bojkot.
Proto Philips založil pobočku REKTRA, v které se vyráběly přístroje osazené neoznačeným chassis Philips s vlastní skříňkou. Používané elektronky nesly značku Triotron, což byla rovněž interní ochranná známka koncernu Philips. Jedinou výjimkou je přijímač RA89, dvouelektronkový superhet s koncovou elektronkou ECL11 fy Telefunken, který neměl svého Philipsovského dvojníka.
- REKTRA RA33, který se vyráběl v letech 1937 a 1938 (příloha č. 1 a 2)
- REKTRA RA12, který se vyráběl v letech 1938 a 1939 (příloha č. 3 a 4)
- REKTRA RA163, který se vyráběl roku 1941 a 1942 (příloha č. 5 a 6)
- REKTRA RA97, který se vyráběl v letech 1939 a 1940 (příloha č. 7, 8, 9 a 10)
PALABA Pála a spol. Slaný
Továrnu založil roku 1919 odborník přes baterie Jaroslav J. Pála. Ten již vlastnil podnik Hamburger Batterien-Fabrik v německém Hamburku. Vyráběl suché anodové baterie a celý sortiment přístrojů na baterie. V oboru suchých článků byla firma Pála a spol majitelem mnoha patentů. Své výrobky prodával Pála pod obchodním názvem PALABA. Byl snad jediným výrobcem radiopřijímačů na bateriový provoz.
Aby posílil povědomí o svých produktech mezi odbornou veřejností a také mezi radioamatéry, vydával různé plánky na stavbu radiopřijímačů, kde samozřejmě všechny konstrukční prvky, součástky a baterie byly vyráběny firmou Pála a spol. Jedním z takových radiopřijímačů byl i model PALABA B2 (příloha č. 1, 2 a 3).
PALABA B31 (z reklamního prospektu Světlo a síla, Pála a.s. 1936):
Třílampovka osazená 2volt. lampami s novými paticemi KF4, KC3, KDD1 ve speciálním úsporném zapojení B-třídy. Rozsah: 20—50 m, 200—600 m, 750—1950 m. Selektivitu zaručují bezvadné ladicí obvody s cívkami se železovými jádry PALAFER a dokonalý netlumící odlaďovač. Osvětlená, plochá a jmény vysilačích stanic opatřená škála usnadňuje ladění. Dokonalá a lahodná reprodukce je dána dynamickým amplionem s permanentním magnetem. Přípojka pro druhý amplion a pro gramofonovou přenosku doplňuje vybavení přijimače. Proudové zdroje jsou umístěny s přijímačem a amplionem v jedné skříni, elegantního vzhledu a obložené leštěným mahagonem. Malá spotřeba elektrické energie zaručuje velmi nízké provozní naklady. PALABA B 31 vyhoví všude tam, kde jsou dobré přijimací podmínky — při dobré anténě a uzemení. Rozměry: 400x245x365 mm. Váha kompl. asi 20 kg. Cena 1330 Kč. (příloha č. 4 a 5)
V letech 1937 a 1938 vyráběl Pála "exkluzivní" přijímač pod názvem PALABA Carlton (příloha č. 6 a 7). V letech 1937 až 1940 vyráběla firma Pála a spol také hudební skříň na bateriový provoz!! Model nesl název PALABA hudební skříň (příloha č. 8 a 9). Povšimněte si ve spodní skříni naskládaných akumulátorů.
Továrnu založil roku 1919 odborník přes baterie Jaroslav J. Pála. Ten již vlastnil podnik Hamburger Batterien-Fabrik v německém Hamburku. Vyráběl suché anodové baterie a celý sortiment přístrojů na baterie. V oboru suchých článků byla firma Pála a spol majitelem mnoha patentů. Své výrobky prodával Pála pod obchodním názvem PALABA. Byl snad jediným výrobcem radiopřijímačů na bateriový provoz.
Aby posílil povědomí o svých produktech mezi odbornou veřejností a také mezi radioamatéry, vydával různé plánky na stavbu radiopřijímačů, kde samozřejmě všechny konstrukční prvky, součástky a baterie byly vyráběny firmou Pála a spol. Jedním z takových radiopřijímačů byl i model PALABA B2 (příloha č. 1, 2 a 3).
PALABA B31 (z reklamního prospektu Světlo a síla, Pála a.s. 1936):
Třílampovka osazená 2volt. lampami s novými paticemi KF4, KC3, KDD1 ve speciálním úsporném zapojení B-třídy. Rozsah: 20—50 m, 200—600 m, 750—1950 m. Selektivitu zaručují bezvadné ladicí obvody s cívkami se železovými jádry PALAFER a dokonalý netlumící odlaďovač. Osvětlená, plochá a jmény vysilačích stanic opatřená škála usnadňuje ladění. Dokonalá a lahodná reprodukce je dána dynamickým amplionem s permanentním magnetem. Přípojka pro druhý amplion a pro gramofonovou přenosku doplňuje vybavení přijimače. Proudové zdroje jsou umístěny s přijímačem a amplionem v jedné skříni, elegantního vzhledu a obložené leštěným mahagonem. Malá spotřeba elektrické energie zaručuje velmi nízké provozní naklady. PALABA B 31 vyhoví všude tam, kde jsou dobré přijimací podmínky — při dobré anténě a uzemení. Rozměry: 400x245x365 mm. Váha kompl. asi 20 kg. Cena 1330 Kč. (příloha č. 4 a 5)
V letech 1937 a 1938 vyráběl Pála "exkluzivní" přijímač pod názvem PALABA Carlton (příloha č. 6 a 7). V letech 1937 až 1940 vyráběla firma Pála a spol také hudební skříň na bateriový provoz!! Model nesl název PALABA hudební skříň (příloha č. 8 a 9). Povšimněte si ve spodní skříni naskládaných akumulátorů.
Ideal Radio (Modrý Bod), továrna Kolín
V Kolíně až do zestátnění v roce 1946 existovala továrna na výrobu radiopřijímačů Ideal Radio a.s., která vlastnila i svůj druhý název Modrý Bod. Od roku 1940 tato firma používala již jen název Blaupunkt. Do roku 1939 používala logo s antenkou, od roku 1940 logo s kruhem a německým názvem (příloha č. 1).
Firma vyráběla např. v letech 1936 až 1937 radiopřijímače Senator Super S576, Senior Super S466, Junior Super S356 a Modrý Bod JR216 (příloha č. 2). V letech 1937 až 1938 firma Ideal Radio vyráběla radiopřijímač Rigoletto S577 (příloha č. 3 a 4). Jednalo se o pětielektronkový superhet, který měl proměnnou šířku mf pásma a díky dobré citlivosti byl vhodný pro dálkový příjem. V letech 1938 až 1939 vyráběla firma radio Manon S468 (příloha č. 5 a 6).
Další modely firmy Ideal Radio / Modrý Bod:
- Ideal Radio ToscaSuper S467 z let 1937 až 1938 (příloha č. 7 a 8)
- Ideal Radio TraviataSuper S568 z let 1938 až 1939 (příloha č. 9 a 10)
V Kolíně až do zestátnění v roce 1946 existovala továrna na výrobu radiopřijímačů Ideal Radio a.s., která vlastnila i svůj druhý název Modrý Bod. Od roku 1940 tato firma používala již jen název Blaupunkt. Do roku 1939 používala logo s antenkou, od roku 1940 logo s kruhem a německým názvem (příloha č. 1).
Firma vyráběla např. v letech 1936 až 1937 radiopřijímače Senator Super S576, Senior Super S466, Junior Super S356 a Modrý Bod JR216 (příloha č. 2). V letech 1937 až 1938 firma Ideal Radio vyráběla radiopřijímač Rigoletto S577 (příloha č. 3 a 4). Jednalo se o pětielektronkový superhet, který měl proměnnou šířku mf pásma a díky dobré citlivosti byl vhodný pro dálkový příjem. V letech 1938 až 1939 vyráběla firma radio Manon S468 (příloha č. 5 a 6).
Další modely firmy Ideal Radio / Modrý Bod:
- Ideal Radio ToscaSuper S467 z let 1937 až 1938 (příloha č. 7 a 8)
- Ideal Radio TraviataSuper S568 z let 1938 až 1939 (příloha č. 9 a 10)
Několika obrázky se ještě vrátíme k firmě Pála a spol. Slaný, o které jsme si již v jednom z minulých dílů povídali
První pokusy o vysílání za hranice
Rádiové vlny neznají státní hranice, a tak od počátku bylo možné přijímat "domácí" vysílání Radiojournalu v cizině a vysílání zahraničních stanic na československém území. Příjem byl usnadněn i tím, že "éter" nebyl přeplněn stovkami rozhlasových stanic, jako dnes. Brzy začaly vznikat zvláštní pořady, určené pro příjem v zahraničí. Šlo o občasné přednášky v esperantu. První byla odvysílána v lednu 1924.
Koncem roku 1925 byla uvedena do provozu nová vysílací stanice v Praze - Strašnicích (příloha č. 1. 2 a 3), výrobek firmy General Electric. Její výkon 5 kW byl v tehdejší době jedním z nejsilnějších v Evropě. Společnost Radiojournal toho využila k experimentálnímu vysílání na dlouhou vzdálenost. Dopisy posluchačů svědčí o tom, že koncerty, vysílané z tohoto vysílače na střední vlně, byly slyšitelné i v Severní Americe.
V roce 1926 se začaly vysílat cizojazyčné přednášky o Československu. Probíhaly v angličtině, francouzštině a později i v němčině a měly aktuálnější náměty, než přednášky v esperantu. Tyto přednášky byly zařazovány do programu ve čtvrtek večer po skončení "domácího" vysílání a byly určeny pro posluchače v Evropě. V téže době vznikl pořad pro krajany, vysílaný ve středu večer.
Krátké vlny na své využití teprve čekaly. Veškerý rozhlasový provoz tehdy probíhal v pásmu středních a dlouhých vln. Pásmo do 200 m, tedy krátké vlny, bylo vyhrazeno pro radioamatérské pokusy. Výsledky se dostavily brzy. V roce 1923 došlo k úspěšnému transatlantickému spojení mezi USA a Francií na vlně 110 m. Experimenty ukázaly, že k přenosu na dlouhé vzdálenosti jsou vhodné i kratší vlnové délky. To si brzy uvědomili provozovatelé vysílání a začaly přesouvat pozornost ke krátkým vlnám. Prvenství v systematickém využívání krátkých vln je přičítáno holandské společnosti Philips. V roce 1927 začala vysílat na krátkých vlnách z vysílače v Eindhovenu. Od roku 1928 tato stanice pod volací značkou PCJ vysílala mnohojazyčný program "Happy Station".
Význam rozhlasového vysílání vzrostl ve 30. letech. Velká Británie a Itálie zahájily vysílání do svých kolonií v roce 1932, Německo začalo vysílat do Rakouska, Sudet a Latinské Ameriky v roce 1933, v polovině 30. let začalo vysílat do zahraničí sovětské Rusko. Československo vysílání těchto stanic pečlivě monitorovalo. K tomu sloužila již v roce 1929 založená Rádiová služba naslouchací, která byla součástí ministerstva pošt a telegrafů.
zdroj: web Český rozhlas
Z dobové literatury z roku 1925, kde je popisován vysílač Praha Strašnice od firmy General Electric:
[FONT=Fixedsys]Jaké jest uspořádání celého souboru vysílacího? [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Na Vinohradech ve Fochově třídě, v budově "Orbis" nalézá se východisko celého vysílání, t.j. "studio" čili vysílací atelier. Zde umístěn jest pouze výborný mikrofon, před nímž konají se veškeré produkce, přednášky, koncerty atd, vůbec vše co má býti předmětem vysílání. Kromě mikrofonu jest zde ještě aparát telefonní, t.zv. signalisační, k dorozumívání se s vlastní vysílací stanicí, několik km (ve Strašnicích) odtud vzdálené. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Ke "studiu" přiléhá bezprostředně mistnost druhá, t.zv. kontrolní, kde umístěny jsou další součásti vysílacího souboru, t.j. zesilovač místní čili první amplifikace, kterým se zesiluje proud pomocí místních baterií, aby nevznikla žádná nežádaná ztráta energie po dosti dlouhé lince, než dostane se proud několik km dlouhým drátovým vedením do vlastního vysílače ve Strašnicích. V téže místnosti jest současně instalováno důmyslné přijímací zařízení, pomocí něhož možno současně vysílání nejen poslouchati, ale ihned regulovati, eventuelně opravovati a říditi průběh celého vysílání. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Přejděme nyní po lince do vlastní budovy vysílacího ústředí ve Strašnicích.[/FONT]
[FONT=Fixedsys]Zařízení naší 5kW stanice tvoří zde šest skříňových bloků s rozvodnými deskami a dokonalou isolací, která zajišťuje naprostou bezpečnost operatérům stanici obsluhujícím. Skříňové bloky jsou značné velikosti (přes 2 metry výšky ) a seskupeny jsou vedle sebe v tomto pořadí: [/FONT]
[FONT=Fixedsys]1. Vysílač jest složen z oscilátoru ( 2 lampy po 1/4 kW ) a modulátoru ( rovněž 2 lampy téže energie ). Soubor těchto lamp pracuje v paralelním, t.zv. Colpittově zapojení. Výstup z vysílacího bloku oscilačně - modulačního jest upraven pro vstup do 5 kW zesilovacího bloku a odtud teprve jde do anteny přes blok ladící. Lampy modulační i oscilační dostávají anodové napětí 1500 Volt a to z motorgenerátoru stejnosměrného, ve strojovně stanice umístěného. Tento generátor dodává též menší napětí 1000 Volt lampě zesilovače, při čemž redukce tohoto napětí děje se pomocí sem vloženého odporu. Žhavěcí napětí těchto lamp obnáší 14 Volt. K jemnému naladění vlny vysílací jest zde kondensátor otočný o proměnlivé kapacitě se vzduchovým dielektrikem. Modulace provádí se proudem konstantním, t.zv. modulací Heisignovou. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]2. Vlastní zesilovač má elektronové lampy dvě po 10 kW, t.j. o anodovém napětí 10.000 Voltů, takže celková výkonnost jeho činí 20.000 Voltů. Toto stejnosměrné napětí získává se ze sítě 3fásového proudu 220 Volt pomocí zvláštního usměrňovače ( dříve transformátorem na napětí 10.000 Volt přeměněného ). Topné napětí lampy zesilovače obnáší 22 Volt a vyrábí se rovněž zvláštním generátorem. Lampy zesilovače mají malé záporné předpětí a to dodává jim rovněž malý generátor o 250 Voltech. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]3. Ve čtvrté skříni jest umístěn usměrňovač pro anodové napětí zesilovače, jehož podstatou jest 3fázový transformátor 200 až 17.000 Volt. Tři lampy usměrňovací podobají se celkově elektronovým lampám zesilovače, avšak mají jen dvě elektrody. Jsou rovněž jako ostatní lampy chlazeny vodou studenou, v stálé cirkulaci se nalézající. Proudění vody obstarává vodní pumpa. Vysílá-li se zmenšenou energií ( což děje se nyní ve stadiu zkoušek stále ) lze měniti zde vysoké napětí na straně sekundérní na 7.100, respekt. 4.500 Volt. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]4. Okruh ladící zahrnuje v sobě výstupní část zesilovače, meziokruh a vazbu s antenou. Na hořejší části panelu jsou dva tepelné ampermetry, z nichž jeden patří antennímu okruhu, druhý meziokruhu. Tím jest značně ulehčeno ladění, které provádí se zde jednak hrubě ve stupních, jednak prostřednictvím zvláště důmyslně upravených závitů indukční cívky. Další zajímavé zařízení v této části jest ono, jímž lze se během provozu stále přesvědčovati a tak kontrolovati výkon stanice tím, že odebírá se antenímu okruhu malá část energie, dostačující ale po usměrnění lampou k pohonu hlasitě mluvícího telefonu ( amplion ). [/FONT]
[FONT=Fixedsys]5. a 6. Skříňový blok první a druhý v řadě představují rozvodné soupravy pro střídavý a stejnosměrný proud. Celý prostor za těmito šesti bloky ( vyjímajíc nádržku na chlazení lamp vodou, antenu a motory generátorové ) obehnán jest kovovou sítí a z důvodů bezpečnostních, takže přístup osobám nepovolaným je tím zabráněn. Jediné dvéře, automaticky se otevírající, tvoří vchod do prostoru vysílacího. Jakmile se tyto otevrou, vypne se samočinně proud z veškerých zařízení. Stanice uvádí se v chod stisknitím jediného přepinače. Celá aparatura jest tak dokonale provedena po stránce bezpečnostní a hlavně isolační, že není možno obsluhujícím přijít k úrazu![/FONT]
[FONT=Fixedsys]Antena, v současném provozu se nalézající, jest na železných stožárech ( nyní ) 40 m vysokých a vytvořena jest třemi prameny drátu se svodem uprostřed. Jest to známý tvar T anteny. Uzemnění tvoří pravý labyrint drátů v úhrnné délce 10 km. Aby se zamezily jakékoliv ztráty vyzařované energie, uzemňují se nyní všecky kovové součásti celého okolí stanice i železné oplocení přes 400 m dlouhé. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]O stanici možno s chloubou říct, že její zařízení odpovídá nejmodernějším požadavkům doby a že přispějě svým působením k rychlému a mohutnému vzrůstu naší obce radioamatérské.[/FONT]
Tolik z článku časopisu Radioamatér z roku 1925
Rádiové vlny neznají státní hranice, a tak od počátku bylo možné přijímat "domácí" vysílání Radiojournalu v cizině a vysílání zahraničních stanic na československém území. Příjem byl usnadněn i tím, že "éter" nebyl přeplněn stovkami rozhlasových stanic, jako dnes. Brzy začaly vznikat zvláštní pořady, určené pro příjem v zahraničí. Šlo o občasné přednášky v esperantu. První byla odvysílána v lednu 1924.
Koncem roku 1925 byla uvedena do provozu nová vysílací stanice v Praze - Strašnicích (příloha č. 1. 2 a 3), výrobek firmy General Electric. Její výkon 5 kW byl v tehdejší době jedním z nejsilnějších v Evropě. Společnost Radiojournal toho využila k experimentálnímu vysílání na dlouhou vzdálenost. Dopisy posluchačů svědčí o tom, že koncerty, vysílané z tohoto vysílače na střední vlně, byly slyšitelné i v Severní Americe.
V roce 1926 se začaly vysílat cizojazyčné přednášky o Československu. Probíhaly v angličtině, francouzštině a později i v němčině a měly aktuálnější náměty, než přednášky v esperantu. Tyto přednášky byly zařazovány do programu ve čtvrtek večer po skončení "domácího" vysílání a byly určeny pro posluchače v Evropě. V téže době vznikl pořad pro krajany, vysílaný ve středu večer.
Krátké vlny na své využití teprve čekaly. Veškerý rozhlasový provoz tehdy probíhal v pásmu středních a dlouhých vln. Pásmo do 200 m, tedy krátké vlny, bylo vyhrazeno pro radioamatérské pokusy. Výsledky se dostavily brzy. V roce 1923 došlo k úspěšnému transatlantickému spojení mezi USA a Francií na vlně 110 m. Experimenty ukázaly, že k přenosu na dlouhé vzdálenosti jsou vhodné i kratší vlnové délky. To si brzy uvědomili provozovatelé vysílání a začaly přesouvat pozornost ke krátkým vlnám. Prvenství v systematickém využívání krátkých vln je přičítáno holandské společnosti Philips. V roce 1927 začala vysílat na krátkých vlnách z vysílače v Eindhovenu. Od roku 1928 tato stanice pod volací značkou PCJ vysílala mnohojazyčný program "Happy Station".
Význam rozhlasového vysílání vzrostl ve 30. letech. Velká Británie a Itálie zahájily vysílání do svých kolonií v roce 1932, Německo začalo vysílat do Rakouska, Sudet a Latinské Ameriky v roce 1933, v polovině 30. let začalo vysílat do zahraničí sovětské Rusko. Československo vysílání těchto stanic pečlivě monitorovalo. K tomu sloužila již v roce 1929 založená Rádiová služba naslouchací, která byla součástí ministerstva pošt a telegrafů.
zdroj: web Český rozhlas
Z dobové literatury z roku 1925, kde je popisován vysílač Praha Strašnice od firmy General Electric:
[FONT=Fixedsys]Jaké jest uspořádání celého souboru vysílacího? [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Na Vinohradech ve Fochově třídě, v budově "Orbis" nalézá se východisko celého vysílání, t.j. "studio" čili vysílací atelier. Zde umístěn jest pouze výborný mikrofon, před nímž konají se veškeré produkce, přednášky, koncerty atd, vůbec vše co má býti předmětem vysílání. Kromě mikrofonu jest zde ještě aparát telefonní, t.zv. signalisační, k dorozumívání se s vlastní vysílací stanicí, několik km (ve Strašnicích) odtud vzdálené. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Ke "studiu" přiléhá bezprostředně mistnost druhá, t.zv. kontrolní, kde umístěny jsou další součásti vysílacího souboru, t.j. zesilovač místní čili první amplifikace, kterým se zesiluje proud pomocí místních baterií, aby nevznikla žádná nežádaná ztráta energie po dosti dlouhé lince, než dostane se proud několik km dlouhým drátovým vedením do vlastního vysílače ve Strašnicích. V téže místnosti jest současně instalováno důmyslné přijímací zařízení, pomocí něhož možno současně vysílání nejen poslouchati, ale ihned regulovati, eventuelně opravovati a říditi průběh celého vysílání. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]Přejděme nyní po lince do vlastní budovy vysílacího ústředí ve Strašnicích.[/FONT]
[FONT=Fixedsys]Zařízení naší 5kW stanice tvoří zde šest skříňových bloků s rozvodnými deskami a dokonalou isolací, která zajišťuje naprostou bezpečnost operatérům stanici obsluhujícím. Skříňové bloky jsou značné velikosti (přes 2 metry výšky ) a seskupeny jsou vedle sebe v tomto pořadí: [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]1. blok pro střídavý proud [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]2. blok pro stejnosměrný proud [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]3. blok okruhu oscilačně modulačního ( vysílač) [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]4. blok usměrňovací [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]5. blok zesilovací [/FONT]
- [FONT=Fixedsys]6. blok pro ladění [/FONT]
[FONT=Fixedsys]1. Vysílač jest složen z oscilátoru ( 2 lampy po 1/4 kW ) a modulátoru ( rovněž 2 lampy téže energie ). Soubor těchto lamp pracuje v paralelním, t.zv. Colpittově zapojení. Výstup z vysílacího bloku oscilačně - modulačního jest upraven pro vstup do 5 kW zesilovacího bloku a odtud teprve jde do anteny přes blok ladící. Lampy modulační i oscilační dostávají anodové napětí 1500 Volt a to z motorgenerátoru stejnosměrného, ve strojovně stanice umístěného. Tento generátor dodává též menší napětí 1000 Volt lampě zesilovače, při čemž redukce tohoto napětí děje se pomocí sem vloženého odporu. Žhavěcí napětí těchto lamp obnáší 14 Volt. K jemnému naladění vlny vysílací jest zde kondensátor otočný o proměnlivé kapacitě se vzduchovým dielektrikem. Modulace provádí se proudem konstantním, t.zv. modulací Heisignovou. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]2. Vlastní zesilovač má elektronové lampy dvě po 10 kW, t.j. o anodovém napětí 10.000 Voltů, takže celková výkonnost jeho činí 20.000 Voltů. Toto stejnosměrné napětí získává se ze sítě 3fásového proudu 220 Volt pomocí zvláštního usměrňovače ( dříve transformátorem na napětí 10.000 Volt přeměněného ). Topné napětí lampy zesilovače obnáší 22 Volt a vyrábí se rovněž zvláštním generátorem. Lampy zesilovače mají malé záporné předpětí a to dodává jim rovněž malý generátor o 250 Voltech. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]3. Ve čtvrté skříni jest umístěn usměrňovač pro anodové napětí zesilovače, jehož podstatou jest 3fázový transformátor 200 až 17.000 Volt. Tři lampy usměrňovací podobají se celkově elektronovým lampám zesilovače, avšak mají jen dvě elektrody. Jsou rovněž jako ostatní lampy chlazeny vodou studenou, v stálé cirkulaci se nalézající. Proudění vody obstarává vodní pumpa. Vysílá-li se zmenšenou energií ( což děje se nyní ve stadiu zkoušek stále ) lze měniti zde vysoké napětí na straně sekundérní na 7.100, respekt. 4.500 Volt. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]4. Okruh ladící zahrnuje v sobě výstupní část zesilovače, meziokruh a vazbu s antenou. Na hořejší části panelu jsou dva tepelné ampermetry, z nichž jeden patří antennímu okruhu, druhý meziokruhu. Tím jest značně ulehčeno ladění, které provádí se zde jednak hrubě ve stupních, jednak prostřednictvím zvláště důmyslně upravených závitů indukční cívky. Další zajímavé zařízení v této části jest ono, jímž lze se během provozu stále přesvědčovati a tak kontrolovati výkon stanice tím, že odebírá se antenímu okruhu malá část energie, dostačující ale po usměrnění lampou k pohonu hlasitě mluvícího telefonu ( amplion ). [/FONT]
[FONT=Fixedsys]5. a 6. Skříňový blok první a druhý v řadě představují rozvodné soupravy pro střídavý a stejnosměrný proud. Celý prostor za těmito šesti bloky ( vyjímajíc nádržku na chlazení lamp vodou, antenu a motory generátorové ) obehnán jest kovovou sítí a z důvodů bezpečnostních, takže přístup osobám nepovolaným je tím zabráněn. Jediné dvéře, automaticky se otevírající, tvoří vchod do prostoru vysílacího. Jakmile se tyto otevrou, vypne se samočinně proud z veškerých zařízení. Stanice uvádí se v chod stisknitím jediného přepinače. Celá aparatura jest tak dokonale provedena po stránce bezpečnostní a hlavně isolační, že není možno obsluhujícím přijít k úrazu![/FONT]
[FONT=Fixedsys]Antena, v současném provozu se nalézající, jest na železných stožárech ( nyní ) 40 m vysokých a vytvořena jest třemi prameny drátu se svodem uprostřed. Jest to známý tvar T anteny. Uzemnění tvoří pravý labyrint drátů v úhrnné délce 10 km. Aby se zamezily jakékoliv ztráty vyzařované energie, uzemňují se nyní všecky kovové součásti celého okolí stanice i železné oplocení přes 400 m dlouhé. [/FONT]
[FONT=Fixedsys]O stanici možno s chloubou říct, že její zařízení odpovídá nejmodernějším požadavkům doby a že přispějě svým působením k rychlému a mohutnému vzrůstu naší obce radioamatérské.[/FONT]
Tolik z článku časopisu Radioamatér z roku 1925
Tungsram akc. spol. Bratislava
V Bratislavě byla pobočka maďarské firmy Tungsram (logo v příloze), která byla roku 1946 zestátněna a včleněna do n.p. Tesla, jako koncernový podnik Tesla Bratislava.
Firma zahájila výrobu rozhlasových přijímačů roku 1928 a to modelem Tungsram 7023 Orion. V letech 1933 až 1934 vyráběla bratislavská pobočka model Tungsram 7830 (příloha č. 1 a 2). V letech 1939 až 1940 firma vyráběla pětiobvodový superhet na stř. proud Tungsram 402 (příloha č. 3 a 4), uložený v dřevěné skříňce ozdobené pochromovanými lištami. Stupnice byla skleněná a šasi bylo nezvykle umístěno na stojato. V letech 1943 až 1944 vyráběla firma superhet Tungsram 411U (příloha č. 5, 6 a 7), kde u tohoto modelu bylo použito dvojí vyhotovení stupnice. Posledním modelem před zestátněním byl radiopřijímač Tungsram 444 (příloha č. 8 a 9, který se vyráběl v letech 1945 až 1946.
V Bratislavě byla pobočka maďarské firmy Tungsram (logo v příloze), která byla roku 1946 zestátněna a včleněna do n.p. Tesla, jako koncernový podnik Tesla Bratislava.
Firma zahájila výrobu rozhlasových přijímačů roku 1928 a to modelem Tungsram 7023 Orion. V letech 1933 až 1934 vyráběla bratislavská pobočka model Tungsram 7830 (příloha č. 1 a 2). V letech 1939 až 1940 firma vyráběla pětiobvodový superhet na stř. proud Tungsram 402 (příloha č. 3 a 4), uložený v dřevěné skříňce ozdobené pochromovanými lištami. Stupnice byla skleněná a šasi bylo nezvykle umístěno na stojato. V letech 1943 až 1944 vyráběla firma superhet Tungsram 411U (příloha č. 5, 6 a 7), kde u tohoto modelu bylo použito dvojí vyhotovení stupnice. Posledním modelem před zestátněním byl radiopřijímač Tungsram 444 (příloha č. 8 a 9, který se vyráběl v letech 1945 až 1946.
Firma TUNGSRAM vyráběla převážně elektronky. V přílohách jsou předválečné reklamy na elektronky Tungsram
Rozhlasové poplatky v roce 1926
[FONT=Fixedsys]Kdo si chce poříditi přijímací stanici, potřebuje k tomu ovšem úředního povolení. Míti doma přijímací stanici bez úředního povolení je trestné, a tresty jsou velmi přísné. Úřední povolení čili koncese vydávají poštovní úřady. Dostati koncesi je velmi jednoduché. Koupíte si kolek na žádost ( 5 Kč ) a kolek na koncesi ( 8 Kč ) a zajdete k poštovnímu úřadu, který vám dodává psaní. Nejste-li u úřadu dobře známi, vezměte s sebou nějaký doklad, na kterém je vyznačena vaše domovská obec, na př. domovský list. U poštovního úřadu si koupíte za 1 Kč vzorec žádosti. Vyplníte jej a podepíšete. Pak zaplatíte na nejbližší měsíc rozhlasový poplatek ( nyní 15 Kč ) a dostanete ihned koncesi. Celé úřední jednání netrvá ani 10 minut. Rozhlasový poplatek za další měsíce můžete platiti buď u poštovního úřadu nebo listonoši. Na každý zaplacený měsíční poplatek dostanete zvláštní stvrzenku.
Přemístíte-li dočasně svou stanici, na př. vezmete-li ji na letní byt, na skautské tábořiště, na výlet a pod., nemusíte toho nikde hlásiti. Koncesi si vezměte však vždycky s sebou. Poštovnímu úřadu se hlásí pouze trvalé přestěhování stanice.[/FONT]
Doslovný citát z brožury Radiofonie - její podstata, význam a praktické úkoly z roku 1926
[FONT=Fixedsys]Kdo si chce poříditi přijímací stanici, potřebuje k tomu ovšem úředního povolení. Míti doma přijímací stanici bez úředního povolení je trestné, a tresty jsou velmi přísné. Úřední povolení čili koncese vydávají poštovní úřady. Dostati koncesi je velmi jednoduché. Koupíte si kolek na žádost ( 5 Kč ) a kolek na koncesi ( 8 Kč ) a zajdete k poštovnímu úřadu, který vám dodává psaní. Nejste-li u úřadu dobře známi, vezměte s sebou nějaký doklad, na kterém je vyznačena vaše domovská obec, na př. domovský list. U poštovního úřadu si koupíte za 1 Kč vzorec žádosti. Vyplníte jej a podepíšete. Pak zaplatíte na nejbližší měsíc rozhlasový poplatek ( nyní 15 Kč ) a dostanete ihned koncesi. Celé úřední jednání netrvá ani 10 minut. Rozhlasový poplatek za další měsíce můžete platiti buď u poštovního úřadu nebo listonoši. Na každý zaplacený měsíční poplatek dostanete zvláštní stvrzenku.
Přemístíte-li dočasně svou stanici, na př. vezmete-li ji na letní byt, na skautské tábořiště, na výlet a pod., nemusíte toho nikde hlásiti. Koncesi si vezměte však vždycky s sebou. Poštovnímu úřadu se hlásí pouze trvalé přestěhování stanice.[/FONT]
Doslovný citát z brožury Radiofonie - její podstata, význam a praktické úkoly z roku 1926
V jednom z minulých dílů jsme si povídali o firmě TELEGRAFIA. Pojďme se ještě podívat na pár dobových prospektů, které se věnovaly výrobě radiopřijímačů v této firmě.
Mikrofona Bratři Knotkové (telefoní a radiotechnická továrna Praha Strašnice)
Až do zestátnění roku 1946 vlastnili bratři Knotkové továrnu na výrobu rozhlasových přijímačů. V letech 1933 až 1934 vyráběli model MK 202 (příloha č. 1 a 2). V letech 1936 až 1937 byl ve výrobním sortimentu model MK 207 Panfon (příloha č. 3 a 4), který se v omezeném množství vyráběl také v luxusním provedení pod názvem Panfon Luxus (příloha č. 5). Posledním modelem, který se vyráběl i po zestátnění, byl MK 375 (příloha č. 6, 7, 8 a 9). Jednalo se o sedmiobvodový superhet s pásmovým filtrem na střídavý proud, pro pásma SV, DV a KV. Výrobu ještě zahájili bratři Knotkové ve své firmě Mikrofona roku 1946, ukončena byla roku 1947 již v n.p. Tesla.
Až do zestátnění roku 1946 vlastnili bratři Knotkové továrnu na výrobu rozhlasových přijímačů. V letech 1933 až 1934 vyráběli model MK 202 (příloha č. 1 a 2). V letech 1936 až 1937 byl ve výrobním sortimentu model MK 207 Panfon (příloha č. 3 a 4), který se v omezeném množství vyráběl také v luxusním provedení pod názvem Panfon Luxus (příloha č. 5). Posledním modelem, který se vyráběl i po zestátnění, byl MK 375 (příloha č. 6, 7, 8 a 9). Jednalo se o sedmiobvodový superhet s pásmovým filtrem na střídavý proud, pro pásma SV, DV a KV. Výrobu ještě zahájili bratři Knotkové ve své firmě Mikrofona roku 1946, ukončena byla roku 1947 již v n.p. Tesla.
IRON RADIO Ing. Galoda a spol. Radiotechnická továrna Brno-Židenice
Firma IRON RADIO vyráběla v letech 1933 až 1934 radiopřijímač Iron 201 (příloha č. 1, 2 a 3). V letech 1938 až 1939 byl ve výrobě model Iron Beta (příloha č. 4 a 5). V roce 1942 vyráběla firma model Iron Penta (příloha č. 6).
Firma IRON RADIO nepodléhala roku 1946 zestátnění, takže ing. Galoda vyráběl rozhlasové přijímače ve své vlastní továrně i po válce. Bohužel, ne na dlouho. Továrnu mu znárodnili v roce 1949. V letech 1948 až 1949 vyráběl ing. Galoda poslední své modely radiopřijímačů. Jednalo se o modelovou řadu Iron Kvinta (příloha č. 7 a 8) a model Iron Penta Luxus (příloha č. 9 a 10).
Firma IRON RADIO vyráběla v letech 1933 až 1934 radiopřijímač Iron 201 (příloha č. 1, 2 a 3). V letech 1938 až 1939 byl ve výrobě model Iron Beta (příloha č. 4 a 5). V roce 1942 vyráběla firma model Iron Penta (příloha č. 6).
Firma IRON RADIO nepodléhala roku 1946 zestátnění, takže ing. Galoda vyráběl rozhlasové přijímače ve své vlastní továrně i po válce. Bohužel, ne na dlouho. Továrnu mu znárodnili v roce 1949. V letech 1948 až 1949 vyráběl ing. Galoda poslední své modely radiopřijímačů. Jednalo se o modelovou řadu Iron Kvinta (příloha č. 7 a 8) a model Iron Penta Luxus (příloha č. 9 a 10).
BEZDRA firma Bezdra - Šaffek a spol. výroba radiofonických zařízení "Bezdra" - Praha Žižkov.
Firma byla založena roku 1926. Přežila, podobně jako Iron Radio, roku 1946 zestátnění, ovšem roku 1949 se musel pan Šaffek z vlastní firmy odporoučet a podnik byl znárodněn.
O této firmě je málo dostupných dat. Firma BEZDRA vyráběla v letech 1940 až 1941 radiopřijímač Special 41 (příloha č. 1 a 2). V roce 1946 zahájil pan Šaffek výrobu radiopřijímače Special 47 (příloha č. 3, 4 a 5). Tento přijímač se osazoval různými typy elektronek podle momentální dostupnosti, některé kusy byly osazeny americkými elektronkami ze zásob UNRRA. Výroba modelu byla ukončena hned po znárodnění roku 1949.
Firma byla založena roku 1926. Přežila, podobně jako Iron Radio, roku 1946 zestátnění, ovšem roku 1949 se musel pan Šaffek z vlastní firmy odporoučet a podnik byl znárodněn.
O této firmě je málo dostupných dat. Firma BEZDRA vyráběla v letech 1940 až 1941 radiopřijímač Special 41 (příloha č. 1 a 2). V roce 1946 zahájil pan Šaffek výrobu radiopřijímače Special 47 (příloha č. 3, 4 a 5). Tento přijímač se osazoval různými typy elektronek podle momentální dostupnosti, některé kusy byly osazeny americkými elektronkami ze zásob UNRRA. Výroba modelu byla ukončena hned po znárodnění roku 1949.
Vznik vysílání do zahraničí
V jednom z předešlých dílů tohoto seriálu jsme si pověděli něco o pokusech z vysíláním československého rozhlasu do zahraničí. V tomto díle si povíme, jak to všechno pokračovalo dál.
Československá vláda si uvědomovala, že nemá účinný nástroj, který by čelil nepřátelské propagandě na rozhlasových vlnách. Cizojazyčné přednášky Radiojournalu, vysílané na středních vlnách, nebyly pro tento účel dostatečnou zbraní.
Přesto se na českém území na krátkých vlnách po určitou dobu vysílalo: v letech 1924-1927 prováděla pražská firma Elektra testování vysílacích elektronek v pásmu krátkých vln. Vysílání bylo zachyceno až ve Velké Británii.
Tak vznikla počátkem 30. let na československém ministerstvu zahraničí myšlenka zřídit vysílání na krátkých vlnách, které by bylo dobře slyšitelné v zahraničí. Tyto snahy dobře ilustruje memorandum ministerstva zahraničí z konce roku 1934 o využití rozhlasu k propagaci státu, v němž ministerstvo upozorňuje na "potřebu zřízení krátkovlnné stanice. Ministerstvo zahraničí zároveň upozorňovalo na možnost stálého styku s krajany v severní Americe a navrhlo, aby zřízení krátkovlnné stanice bylo vyňato z úkolů ministerstva pošt a telegrafů a aby tato otázka byla pojímána jako mimořádné opatření pro obranu státu. Ještě v roce 1934 oznámil v parlamentu ministr pošt a telegrafů, že v Poděbradech bude vybudována krátkovlnná stanice (příloha č. 1) pro propagaci Československé republiky za hranicemi. Podle dobového tisku byl na tento účel vyčleněn rozpočet 3,5 milionu korun.
Montáž krátkovlnných vysílačů a antén byla zahájena v roce 1935 v radiotelegrafické stanici v Poděbradech, která patřila ministerstvu pošt a telegrafů. Stanice, v Poděbradech známá jako "Rádiovka", byla vybudována v roce 1923. V roce 1936 byla dokončena instalace dvou vysílačů Marconi a vysílače SWB9/30. Vysílač SWB9/30 měl výkon 34 kW, pracoval na vlnových délkách 13 až 100 m, a právě ten se začal využívat pro rozhlasové vysílání (příloha č. 2).
Zkušební vysílání, trvající několik hodin, bylo zahájeno 24. července 1936. Ve dnech 13. až 14. srpna se vysílalo celých 24 hodin. Vysílala se reprodukovaná hudba z gramofonových desek, vždy po dvaceti minutách přerušovaná natočenými hlášeními v různých jazycích. Gramofonové desky byly pouštěny v improvizovaném studiu přímo na vysílači v Poděbradech. Pravidelné vysílání bylo zahájeno 31. srpna v 10 hodin a bylo již odbavováno ze studia Československého rozhlasu v Praze. Byla to kombinace reprodukované hudby a hlasatelských vstupů v různých jazycích, které se vysílaly živě. Vysílání z Prahy zahájil anglickým proslovem technický ředitel Československého rozhlasu Eduard Svoboda (příloha č.3). Toto datum je také považováno za zahájení vysílání do zahraničí.
Ohlas na vysílání Radia Praha byl povzbuzující. Dopisy posluchačů začaly chodit již v prvních zářijových dnech a do konce roku 1936 jich přišlo 4443. Dopisů od krajanů bylo 267, z toho zhruba polovina ze severní Ameriky.
web Český rozhlas
Antenní konstrukce v Poděbradech je zvláštní konstrukce. Celý systém tvoří tzv. "střechovou antenu". Ve světě jsou pouze dvě takové konstrukce. Druhá je v Norsku. Celý komplet poděbradského vysílače je dnes národní kulturní památkou. (příloha č. 4 a 5)
V jednom z předešlých dílů tohoto seriálu jsme si pověděli něco o pokusech z vysíláním československého rozhlasu do zahraničí. V tomto díle si povíme, jak to všechno pokračovalo dál.
Československá vláda si uvědomovala, že nemá účinný nástroj, který by čelil nepřátelské propagandě na rozhlasových vlnách. Cizojazyčné přednášky Radiojournalu, vysílané na středních vlnách, nebyly pro tento účel dostatečnou zbraní.
Přesto se na českém území na krátkých vlnách po určitou dobu vysílalo: v letech 1924-1927 prováděla pražská firma Elektra testování vysílacích elektronek v pásmu krátkých vln. Vysílání bylo zachyceno až ve Velké Británii.
Tak vznikla počátkem 30. let na československém ministerstvu zahraničí myšlenka zřídit vysílání na krátkých vlnách, které by bylo dobře slyšitelné v zahraničí. Tyto snahy dobře ilustruje memorandum ministerstva zahraničí z konce roku 1934 o využití rozhlasu k propagaci státu, v němž ministerstvo upozorňuje na "potřebu zřízení krátkovlnné stanice. Ministerstvo zahraničí zároveň upozorňovalo na možnost stálého styku s krajany v severní Americe a navrhlo, aby zřízení krátkovlnné stanice bylo vyňato z úkolů ministerstva pošt a telegrafů a aby tato otázka byla pojímána jako mimořádné opatření pro obranu státu. Ještě v roce 1934 oznámil v parlamentu ministr pošt a telegrafů, že v Poděbradech bude vybudována krátkovlnná stanice (příloha č. 1) pro propagaci Československé republiky za hranicemi. Podle dobového tisku byl na tento účel vyčleněn rozpočet 3,5 milionu korun.
Montáž krátkovlnných vysílačů a antén byla zahájena v roce 1935 v radiotelegrafické stanici v Poděbradech, která patřila ministerstvu pošt a telegrafů. Stanice, v Poděbradech známá jako "Rádiovka", byla vybudována v roce 1923. V roce 1936 byla dokončena instalace dvou vysílačů Marconi a vysílače SWB9/30. Vysílač SWB9/30 měl výkon 34 kW, pracoval na vlnových délkách 13 až 100 m, a právě ten se začal využívat pro rozhlasové vysílání (příloha č. 2).
Zkušební vysílání, trvající několik hodin, bylo zahájeno 24. července 1936. Ve dnech 13. až 14. srpna se vysílalo celých 24 hodin. Vysílala se reprodukovaná hudba z gramofonových desek, vždy po dvaceti minutách přerušovaná natočenými hlášeními v různých jazycích. Gramofonové desky byly pouštěny v improvizovaném studiu přímo na vysílači v Poděbradech. Pravidelné vysílání bylo zahájeno 31. srpna v 10 hodin a bylo již odbavováno ze studia Československého rozhlasu v Praze. Byla to kombinace reprodukované hudby a hlasatelských vstupů v různých jazycích, které se vysílaly živě. Vysílání z Prahy zahájil anglickým proslovem technický ředitel Československého rozhlasu Eduard Svoboda (příloha č.3). Toto datum je také považováno za zahájení vysílání do zahraničí.
Ohlas na vysílání Radia Praha byl povzbuzující. Dopisy posluchačů začaly chodit již v prvních zářijových dnech a do konce roku 1936 jich přišlo 4443. Dopisů od krajanů bylo 267, z toho zhruba polovina ze severní Ameriky.
web Český rozhlas
Antenní konstrukce v Poděbradech je zvláštní konstrukce. Celý systém tvoří tzv. "střechovou antenu". Ve světě jsou pouze dvě takové konstrukce. Druhá je v Norsku. Celý komplet poděbradského vysílače je dnes národní kulturní památkou. (příloha č. 4 a 5)
Firma PALABA (Pála a spol. Slaný) vyráběla rozhlasové přijímače na baterie, jak jsme si v jednom z minulých dílů serialu již pověděli. Pála se ovšem hlavně věnoval výrobě baterií a malých žároviček. V přílohách jsou dobové prospekty z tohoto jeho výrobního odvětví.
PHILIPS (Elektra akc. společnost Praha)
Než si začnem povídat o firmě Philips, krátce si připomeneme firmu Elektra, která nejdříve byla ryze československá, ale ještě v polovině 20-tých let většinový podíl odprodala firmě Philips.
Firma Elektra byla založena firmou Společnost pro Elektrářské podnikání za účasti Živnostenské banky v Praze, Pražské úvěrové banky v Praze, Průmyslové banky v Praze, Agrární banky v Praze a firmami Fr. Křižík, akc. spol., a Českomoravská-Kolben, akciová společnost. V tomto období to byla jediná společnost v ČSR, která měla rozpracovanou výrobu elektronek, postavenou na vlastním vývoji a nezávislou na zahraničních surovinových zdrojích. Hlavní výrobní náplň tvořila výroba zesilovacích elektronek MARS.
Firma Elektra existovala až do roku 1946, kdy byla zestátněna., ale většinový podíl firmy byl v majetku Philips. Firma Philips také v pražské továrně vyráběla různorodou škálu modelů rozhlasových přijímačů.
- V roce 1918 uvedl Philips na trh rentgenovou lampu. Byl to začátek diverzifikace jeho portfolia výrobků a zároveň okamžik, kdy společnost začala chránit své vynálezy prostřednictvím patentů v různých oblastech, od rentgenového záření po příjem radiového signálu.
- V roce 1925 Philips začal provádět první televizní experimenty a v roce 1927 zahájil výrobu rádií. Do roku 1932 jich prodal milion a stal se největším výrobcem rádií na světě. O rok později vyrobil svou 100-miliontou elektronku.
Základy společnosti položili v roce 1891 pánové Anton a Gerard Philipsovi, když v Eindhovenu založili firmu Philips & Co. (příloha č. 1).Ta začala vyrábět žárovky s uhlíkovým vláknem a na přelomu století již byla jedním z největších evropských výrobců. V roce 1910 zaměstnávala společnost Philips na 2 000 zaměstnanců a byla největším samostatným zaměstnavatelem v Nizozemí.
V ČSR, v pražské továrně Elektra, vyráběl Philips různé modely radiopřijímačů. Např. v letech 1936 až 1937 to byl model Philips 102A Barcarola (příloha č. 2 a 3) a model Philips 102A-13 Barcarola (příloha č. 4). V letech 1938 až 1939 to byl model Philips 114A (příloha č. 5 a 6) a model Philips 109A Sinfonietta (příloha č. 7 a 8). Od roku 1941 do roku 1945 vyráběla firma minirádio Philips 203U Phileta (příloha č. 9 a 10).
Než si začnem povídat o firmě Philips, krátce si připomeneme firmu Elektra, která nejdříve byla ryze československá, ale ještě v polovině 20-tých let většinový podíl odprodala firmě Philips.
Firma Elektra byla založena firmou Společnost pro Elektrářské podnikání za účasti Živnostenské banky v Praze, Pražské úvěrové banky v Praze, Průmyslové banky v Praze, Agrární banky v Praze a firmami Fr. Křižík, akc. spol., a Českomoravská-Kolben, akciová společnost. V tomto období to byla jediná společnost v ČSR, která měla rozpracovanou výrobu elektronek, postavenou na vlastním vývoji a nezávislou na zahraničních surovinových zdrojích. Hlavní výrobní náplň tvořila výroba zesilovacích elektronek MARS.
Firma Elektra existovala až do roku 1946, kdy byla zestátněna., ale většinový podíl firmy byl v majetku Philips. Firma Philips také v pražské továrně vyráběla různorodou škálu modelů rozhlasových přijímačů.
- V roce 1918 uvedl Philips na trh rentgenovou lampu. Byl to začátek diverzifikace jeho portfolia výrobků a zároveň okamžik, kdy společnost začala chránit své vynálezy prostřednictvím patentů v různých oblastech, od rentgenového záření po příjem radiového signálu.
- V roce 1925 Philips začal provádět první televizní experimenty a v roce 1927 zahájil výrobu rádií. Do roku 1932 jich prodal milion a stal se největším výrobcem rádií na světě. O rok později vyrobil svou 100-miliontou elektronku.
Základy společnosti položili v roce 1891 pánové Anton a Gerard Philipsovi, když v Eindhovenu založili firmu Philips & Co. (příloha č. 1).Ta začala vyrábět žárovky s uhlíkovým vláknem a na přelomu století již byla jedním z největších evropských výrobců. V roce 1910 zaměstnávala společnost Philips na 2 000 zaměstnanců a byla největším samostatným zaměstnavatelem v Nizozemí.
V ČSR, v pražské továrně Elektra, vyráběl Philips různé modely radiopřijímačů. Např. v letech 1936 až 1937 to byl model Philips 102A Barcarola (příloha č. 2 a 3) a model Philips 102A-13 Barcarola (příloha č. 4). V letech 1938 až 1939 to byl model Philips 114A (příloha č. 5 a 6) a model Philips 109A Sinfonietta (příloha č. 7 a 8). Od roku 1941 do roku 1945 vyráběla firma minirádio Philips 203U Phileta (příloha č. 9 a 10).
Posledními výrobky před znárodněním firmy Elektra-Philips jsou modely Philips 208U Šariš (příloha č. 1 a 2) a Philips 170A/16 (příloha č. 3 a 4). První jmenovaný se vyráběl v letech 1943 až 1946, ten druhý se vyráběl v letech 1940 až 1948, tedy poslední přístroje tohoto modelu již v n.p.Tesla.
Firma Philips vyráběla už v té době radiopřijímače s různými, na tu dobu moderními prvky, jako např. model Philips 753A z roku 1938, který měl vyklápěcí stupnici a ladění ovládané servomotorkem, včetně předvoleb (příloha č. 5), nebo model Philips 735A z roku 1939, který měl tlačítkovou předvolbu stanic (příloha č. 6).
Firma Philips vyráběla už v té době radiopřijímače s různými, na tu dobu moderními prvky, jako např. model Philips 753A z roku 1938, který měl vyklápěcí stupnici a ladění ovládané servomotorkem, včetně předvoleb (příloha č. 5), nebo model Philips 735A z roku 1939, který měl tlačítkovou předvolbu stanic (příloha č. 6).
[FONT=Verdana][COLOR=#000000][/COLOR][/FONT]
[FONT=Arial][COLOR=#ffff99][/COLOR][/FONT]
[FONT=Arial][COLOR=#ffff99][/COLOR][/FONT]
V dnešním díle budeme pokračovat v povídání si o vysílání našeho rozhlasu do zahraničí.
Počátkem roku 1937 se v programovém týdeníku Radiojournal poprvé objevilo schéma vysílání na krátkých vlnách, tehdy ještě označené jako pokusné vysílání.
Vysílání bylo rozděleno na "evropské a americké pásmo", ale běžně se říkalo "vysílání pro Ameriku" nebo "vysílání pro Evropu". Vysílání pro Ameriku probíhalo v úterý a v pátek od 1 do 3 hodin na vlně 25.34 m, vysílání pro Evropu denně od 20.25 do 22.30 na vlně 31.41 m.
V květnu 1937 přešel krátkovlnný vysílač v Poděbradech z pokusného do pravidelného provozu. Již před tím bylo zřízeno vysílání pro blízký a střední Východ (denně od 13.55 do 16 hodin).
Důležitou součástí vysílání do zahraničí byly zprávy. Z týdeníku Radiojournal lze vyčíst, že ve vysílání pro Ameriku byly zprávy desetiminutové a vedle češtiny/slovenštiny a angličtiny se vysílaly jednou týdně v rusínštině a od konce roku 1937 také ve španělštině. Ve vysílání pro Evropu byly zprávy pětiminutové a vysílaly se česky/slovensky, anglicky, německy a francouzsky, příležitostně i v některých dalších jazycích, jako např. v ruštině, italštině, vlámštině nebo v rumunštině. Hlavním vysílacím jazykem slovesných pořadů zůstávala čeština, ale přednášky se vysílaly také anglicky, německy a francouzsky. Na jejich výrobě i prezentaci se, podobně jako na zprávách, podíleli cizinci.
Za rok 1937 došlo do Radia Praha 14000 dopisů. Asi dvě třetiny pocházely od anglicky mluvících posluchačů. Zbytek korespondence přišel ze všech koutů světa, ale převažovaly dopisy od krajanů v severní Americe. Přispěl k tomu jistě i "Krajanský koutek", rubrika, věnovaná právě krajanům v USA. Populární byly i posluchačské soutěže, jejichž výherci získávali od Československého rozhlasu drobné ceny.
web Český rozhlas
V příloze je článek z týdeníku Radiojournal, z roku 1937.
Počátkem roku 1937 se v programovém týdeníku Radiojournal poprvé objevilo schéma vysílání na krátkých vlnách, tehdy ještě označené jako pokusné vysílání.
Vysílání bylo rozděleno na "evropské a americké pásmo", ale běžně se říkalo "vysílání pro Ameriku" nebo "vysílání pro Evropu". Vysílání pro Ameriku probíhalo v úterý a v pátek od 1 do 3 hodin na vlně 25.34 m, vysílání pro Evropu denně od 20.25 do 22.30 na vlně 31.41 m.
V květnu 1937 přešel krátkovlnný vysílač v Poděbradech z pokusného do pravidelného provozu. Již před tím bylo zřízeno vysílání pro blízký a střední Východ (denně od 13.55 do 16 hodin).
Důležitou součástí vysílání do zahraničí byly zprávy. Z týdeníku Radiojournal lze vyčíst, že ve vysílání pro Ameriku byly zprávy desetiminutové a vedle češtiny/slovenštiny a angličtiny se vysílaly jednou týdně v rusínštině a od konce roku 1937 také ve španělštině. Ve vysílání pro Evropu byly zprávy pětiminutové a vysílaly se česky/slovensky, anglicky, německy a francouzsky, příležitostně i v některých dalších jazycích, jako např. v ruštině, italštině, vlámštině nebo v rumunštině. Hlavním vysílacím jazykem slovesných pořadů zůstávala čeština, ale přednášky se vysílaly také anglicky, německy a francouzsky. Na jejich výrobě i prezentaci se, podobně jako na zprávách, podíleli cizinci.
Za rok 1937 došlo do Radia Praha 14000 dopisů. Asi dvě třetiny pocházely od anglicky mluvících posluchačů. Zbytek korespondence přišel ze všech koutů světa, ale převažovaly dopisy od krajanů v severní Americe. Přispěl k tomu jistě i "Krajanský koutek", rubrika, věnovaná právě krajanům v USA. Populární byly i posluchačské soutěže, jejichž výherci získávali od Československého rozhlasu drobné ceny.
web Český rozhlas
V příloze je článek z týdeníku Radiojournal, z roku 1937.
Vysílání do zahraničí z česko-slovenského rozhlasu a z protektorátního rozhlasu.
Na podzim 1938, v období Mnichovské dohody, která uzákonila odstoupení československého pohraničí, tzv. Sudet, Německu, došlo k dalšímu výraznému rozšíření vysílání. Zvýšil se podíl zpravodajství a celkový objem vysílání v době zářijové krize dosáhl 22 hodin denně. Brzy po podepsání Mnichovské dohody 15. října 1938, bylo zavedeno nové vysílací schéma. K dosavadním vysíláním pro Evropu, Ameriku a na Východ přibyla dvě nová vysílání pro střední a jižní Ameriku. Celková délka programu dosáhla 19 hodin denně, z toho asi 14 hodin představovala hudba a víc než 3 hodiny zprávy. Ke stávajícím jazykům (čeština/slovenština, angličtina, němčina, francouzština, rusínština, španělština) se přiřadila italština, portugalština, srbochorvatština a rumunština. Aby bylo dosaženo maximálního efektu, krátkovlnné vysílání bylo sloučeno s domácí stanicí Praha II. Program krátkovlnného vysílání i stanice Praha II byl tedy šířen zároveň na krátkých i na středních vlnách. V prosinci 1938, po ztrátě vysílačů v pohraničí a po částečném osamostatnění Slovenského rozhlasu, se společnost Radiojournal přejmenovala na Česko-slovenský rozhlas.
Na tomto místě je třeba zmínit esperantské vysílání, které sehrálo důležitou roli v informování světové veřejnosti o předválečném dění v Československu. Pořady v esperantu nebyly součástí vysílání do zahraničí, obracely se však ke stejnému publiku. Byly vyráběny na domácích stanicích v Brně a Ostravě a vysílány na středních vlnách. Obsahovaly přednášky o Československu a v roce 1938 i zprávy o politické situaci. Ohlasy na esperantské vysílání docházely z celého světa, v posledním předválečném roce jich přišlo přes 2000. Dva pořady v esperantu byly v roce 1938 odvysílány rovněž na krátkých vlnách.
15. března 1939 zbytek českého státu obsadilo nacistické Německo a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Jeden z redaktorů ve svých vzpomínkách na pohnuté události kolem po 15. březnu uvádí: "V budově rozhlasu se usadil nový šéf, měl titul Führers Stellvertreter, jmenoval se Marek. Dal jsem se u něj objednat a řekl mu, že jsem pečlivě studoval Hitlerův projev, ve kterém slibuje plnou kulturní nezávislost českého národa. Nyní se tedy ptám, zda je rádio součástí kultury českého národa. Marek byl překvapen, ale odpověděl, že ano. Požádal jsem ho, aby tudíž dal rozkaz k obnovení provozu krátkovlnné stanice Praha OLR. Marek slíbil, že zjistí, co se dá ve věci dělat. A skutečně mě za dva dny zavolal a řekl, že dovoluje pokračovat v krátkovlnném vysílání, ale pouze v českém jazyce".
Tato vzpomínka dokládá, že vysílání na krátkých vlnách za války zcela nezmizelo. Z téměř 20 hodin vysílání zbyly pouhé dvě hodiny, vysílané do severní Ameriky. Vysílala se téměř výhradně hudba s oficiálními desetiminutovými zprávami na frekvenci označované OLR4A v pásmu v pásmu 25 m a v létě OLR5A v pásmu 19 m.
Po okupaci postupně vznikl z okleštěného Česko-slovenského rozhlasu Český rozhlas, který se stal součástí Říšského rozhlasu jako Rundfunk Böhmen und Mähren. Všechna oficiální média, rozhlas nevyjímaje, se stala nástrojem nacistické propagandy. Z nařízení ministerstva dopravy a spojů musely ještě v březnu 1939 odejít z rozhlasu osoby židovského původu. Většina předválečných redaktorů a hlasatelů krátkovlnného vysílání z rozhlasu odešla. Někteří emigrovali, jiní změnili zaměstnání.
web Český rozhlas
V příloze budova českého rozhlasu za protektorátu
Na podzim 1938, v období Mnichovské dohody, která uzákonila odstoupení československého pohraničí, tzv. Sudet, Německu, došlo k dalšímu výraznému rozšíření vysílání. Zvýšil se podíl zpravodajství a celkový objem vysílání v době zářijové krize dosáhl 22 hodin denně. Brzy po podepsání Mnichovské dohody 15. října 1938, bylo zavedeno nové vysílací schéma. K dosavadním vysíláním pro Evropu, Ameriku a na Východ přibyla dvě nová vysílání pro střední a jižní Ameriku. Celková délka programu dosáhla 19 hodin denně, z toho asi 14 hodin představovala hudba a víc než 3 hodiny zprávy. Ke stávajícím jazykům (čeština/slovenština, angličtina, němčina, francouzština, rusínština, španělština) se přiřadila italština, portugalština, srbochorvatština a rumunština. Aby bylo dosaženo maximálního efektu, krátkovlnné vysílání bylo sloučeno s domácí stanicí Praha II. Program krátkovlnného vysílání i stanice Praha II byl tedy šířen zároveň na krátkých i na středních vlnách. V prosinci 1938, po ztrátě vysílačů v pohraničí a po částečném osamostatnění Slovenského rozhlasu, se společnost Radiojournal přejmenovala na Česko-slovenský rozhlas.
Na tomto místě je třeba zmínit esperantské vysílání, které sehrálo důležitou roli v informování světové veřejnosti o předválečném dění v Československu. Pořady v esperantu nebyly součástí vysílání do zahraničí, obracely se však ke stejnému publiku. Byly vyráběny na domácích stanicích v Brně a Ostravě a vysílány na středních vlnách. Obsahovaly přednášky o Československu a v roce 1938 i zprávy o politické situaci. Ohlasy na esperantské vysílání docházely z celého světa, v posledním předválečném roce jich přišlo přes 2000. Dva pořady v esperantu byly v roce 1938 odvysílány rovněž na krátkých vlnách.
15. března 1939 zbytek českého státu obsadilo nacistické Německo a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Jeden z redaktorů ve svých vzpomínkách na pohnuté události kolem po 15. březnu uvádí: "V budově rozhlasu se usadil nový šéf, měl titul Führers Stellvertreter, jmenoval se Marek. Dal jsem se u něj objednat a řekl mu, že jsem pečlivě studoval Hitlerův projev, ve kterém slibuje plnou kulturní nezávislost českého národa. Nyní se tedy ptám, zda je rádio součástí kultury českého národa. Marek byl překvapen, ale odpověděl, že ano. Požádal jsem ho, aby tudíž dal rozkaz k obnovení provozu krátkovlnné stanice Praha OLR. Marek slíbil, že zjistí, co se dá ve věci dělat. A skutečně mě za dva dny zavolal a řekl, že dovoluje pokračovat v krátkovlnném vysílání, ale pouze v českém jazyce".
Tato vzpomínka dokládá, že vysílání na krátkých vlnách za války zcela nezmizelo. Z téměř 20 hodin vysílání zbyly pouhé dvě hodiny, vysílané do severní Ameriky. Vysílala se téměř výhradně hudba s oficiálními desetiminutovými zprávami na frekvenci označované OLR4A v pásmu v pásmu 25 m a v létě OLR5A v pásmu 19 m.
Po okupaci postupně vznikl z okleštěného Česko-slovenského rozhlasu Český rozhlas, který se stal součástí Říšského rozhlasu jako Rundfunk Böhmen und Mähren. Všechna oficiální média, rozhlas nevyjímaje, se stala nástrojem nacistické propagandy. Z nařízení ministerstva dopravy a spojů musely ještě v březnu 1939 odejít z rozhlasu osoby židovského původu. Většina předválečných redaktorů a hlasatelů krátkovlnného vysílání z rozhlasu odešla. Někteří emigrovali, jiní změnili zaměstnání.
web Český rozhlas
V příloze budova českého rozhlasu za protektorátu
Radiotechna s.r.o. Telefunken
Radiotechna existovala v letech 1920 až 1946 (kdy byla znárodněna a začleněna pod n.p.Tesla) a jako jediná vyráběla licencované rozhlasové přístroje značky Telefunken v Československu. V roce 1940 otevřela Radiotechna nové oddělení, které zastupovalo firmu Klangfilm, která vyráběla přístroje určené pro kinosály (biografy).
Firma vyráběla v letech 1932 až 1933 model Radiotechna 250 (příloha č. 1 a 2), který se v Německu vyráběl pod označením Telefunken 122WL. V letech 1933 až 1934 se vyráběl model Radiotechna 300 (příloha č. 3 a 4). V letech 1938 až 1939 vyráběla firma luxusní radiopřijímač Radiotechna Amerigo (příloha č. 5, 6 a 7). Firemní reklamní prospekt Radiotechna v roce 1938 uváděl:
AMERIGO je přepychově vypravený a technicky do posledního detailu pro pohodlí majitele propracovaný superheterodyn. Jeho velkou selektivitu zaručuje pásmový filtr,laděný kondensátory se vzduchovým dielektrikem před první elektronkou a 5 mezifrekvenčních okruhů, z nichž 4 jsou spojeny ve dva pásmové filtry s měnitelnou indukční vazbou. Pátý MF-okruh slouží zároveň pro odběr napětí pro delší okruh, který řídí automatické doladění.
Funkce jednotlivých elektronek: ACH 1 - Oscilátor, směšování a MF-zesílení, vyrovnání úniku, AF 3 - MF-zesílení, vyrovnání úniku, AF3 -MF-zesílení, ABC1 - demodulace a MF-zesílení, dodávaného napětí pro vyrovnání úniku, AD1 - koncové, AB2 - detekce pro automatické doladění, AF7 - řízení automatického doladění, AM2 - magické oko,AZ1 -usměrňování.
Nízkofrekvenční část obsahuje, jako u Colomba, fysiologický regulátor hlasitosti, ještě dále zdokonalený přepínač přizpůsobení pro řeč neb hudbu se třemi polohami. NF-filtr pro 9 kHz, důmyslně přepínatelný zároveň s protivazbou. Též zde řídí regulátor šířky pásma zároveň i tónovou clonu.Pro gramofonní přenos je využito též zesílení druhé AF3. Magické oko ukazuje, kdy je vysilač správně naladěn.Stupnice je doplněna ukazovatelem zapnutého rozsahu.
Nejzajímavější novinkou,použitou u AMERIGA,je však beze sporu samočinné tlačítkové ladění. Při zmáčknutí tlačítka žádaného vysilače uvede se v pohyb zamontovaný motorek.Tlačítka jsou spojena s přívodem k motoru, doteky uspořádanými na děleném kotouči, spojenéms motorem. Směr otáčení motoru je určen tím, přiléhá-li dotek příslušející ku zatlačenému tlačítku na pravou,nebo levou polovinu baleného kotouče. Protože při ladění otáčí se současně s otočným kondensátorem vždy též dělený kotouč, je vždy pohyb motoru zajištěn v tom směru,aby se nejkratší cestou vyladila žádaná stanice. Jakmile je motor v provozu, zapne spínač samočinně vysoké záporné mřížková předpětí koběma prvním elektronkám, takže motorové ladění je naprosto bezhlučné.Přesto,že nastavení doteků tlačítek děje se tak,že je při nim počítáno s pohybem ladicího kondensátoru vlivem setrvačnosti o něco dále po okamžiku vypnutí ( jakmile na dotek najede isolační vložka, umístěná v místě dělení kotouče), mohla by nastati malá nepřesnost ladění podle toho při jaké fázi pohonného sííového proudu bylo tlačítko zmáčknuto. Tuto nepřesnost odstraňuje AF7 tak zapojeni, že tvoří paralelní induktivitu k okruhovým cívkám oscilátoru. Velikost této induktivity určuje napětí získané v AB 2,která svými anodami tvoří diferenciální řídicí napětí. Anody jsou spojeny se zvláštním okruhem tak,že proudy jsou stejné jen, přivédí-li se na okruh správná mezifrekvence. Liší-li se mezifrekvence od správné v kladném nebo záporném smyslu,převládá proud jedné nebo druhé anody a tím nastaví se AF7 na takovou induktivitu, která rozdíl mezifrekvence opět vyrovná. U předokruhů bylo na to pamatováno, aby možné nepatrné rozladění nemělo prakticky vlivu na příjem.Pro tlačítka lze podle návodu snadno voliti jiné vysilače.
15 vysilačů poslouchá na lehký dotek prstu.
AMERIGO mé největší počet tlačítek, který se na přijímačích, u nás vyráběných, vyskytuje. Je to zajisté počet, který svým bohatým výběrem uspokojí opravdu velmi náročného posluchače rozhlasu.Konečně mé posluchač ještě možnost,vypnutím tlačítkové automatiky obsluhovati přijimač normálním způsobem a vybrati si tak vysilač z bohatého repertoiru, který mu tak vysoce výkonný superhet, jakým je AMERIGO, poskytuje.
Změna v sestavení automatisovaných vysilačů.
Majitel přijimače AMERIGO není vázán výběrem automatisováných vysilačů, který jsme mu sestavili, Při zakoupení radioaparátu zvolí si podle svého vkusu a s ohledem na kvalitu vysilače,jakož i současné rozhlasové poměry,svůj program, který mu nejlépe vyhovuje, nebo vysilače, jimž dává přednost. Nastavení děje se způsobem, který na jiném místě podrobně popisujeme.
Dálkové řízení.
AMERIGO je upraven tak, že jej lze zapojiti na dodatečnou samostatnou tlačítkovou klaviaturu, kterou umístíte kdekoliv ve svém bytě. Tato klaviatura - třeba na Vašem nočním stolku - umožní Vám zapnutí a vypnutí přijimače, výběr žádaného vysilače a upravení příslušné hlasitosti, aniž máte zapotřebí obtěžovati se do jiné místnosti k aparátu. Dálkové řízení je prostě zařízení nejen pro nejnáročnější, ale i pro nejpohodlnější posluchače rozhlasu.
Přesnost a spolehlivost.
Malý zázračný motorek,který obstarává automatické ladění, pracuje spolehlivěji a přesněji, než lidské ruka. K tomu přistupuje elektrické automatické ostré doladění, které nastaví přijimač tak dokonale přesně, jak žádným jiným optickým,akustickým nebo mechanickým způsobem není možno dosáhnouti.
V letech 1939 až 1940 vyráběla firma model Radiotechna Club Radio (příloha č. 8, 9 a 10).
Radiotechna existovala v letech 1920 až 1946 (kdy byla znárodněna a začleněna pod n.p.Tesla) a jako jediná vyráběla licencované rozhlasové přístroje značky Telefunken v Československu. V roce 1940 otevřela Radiotechna nové oddělení, které zastupovalo firmu Klangfilm, která vyráběla přístroje určené pro kinosály (biografy).
Firma vyráběla v letech 1932 až 1933 model Radiotechna 250 (příloha č. 1 a 2), který se v Německu vyráběl pod označením Telefunken 122WL. V letech 1933 až 1934 se vyráběl model Radiotechna 300 (příloha č. 3 a 4). V letech 1938 až 1939 vyráběla firma luxusní radiopřijímač Radiotechna Amerigo (příloha č. 5, 6 a 7). Firemní reklamní prospekt Radiotechna v roce 1938 uváděl:
AMERIGO je přepychově vypravený a technicky do posledního detailu pro pohodlí majitele propracovaný superheterodyn. Jeho velkou selektivitu zaručuje pásmový filtr,laděný kondensátory se vzduchovým dielektrikem před první elektronkou a 5 mezifrekvenčních okruhů, z nichž 4 jsou spojeny ve dva pásmové filtry s měnitelnou indukční vazbou. Pátý MF-okruh slouží zároveň pro odběr napětí pro delší okruh, který řídí automatické doladění.
Funkce jednotlivých elektronek: ACH 1 - Oscilátor, směšování a MF-zesílení, vyrovnání úniku, AF 3 - MF-zesílení, vyrovnání úniku, AF3 -MF-zesílení, ABC1 - demodulace a MF-zesílení, dodávaného napětí pro vyrovnání úniku, AD1 - koncové, AB2 - detekce pro automatické doladění, AF7 - řízení automatického doladění, AM2 - magické oko,AZ1 -usměrňování.
Nízkofrekvenční část obsahuje, jako u Colomba, fysiologický regulátor hlasitosti, ještě dále zdokonalený přepínač přizpůsobení pro řeč neb hudbu se třemi polohami. NF-filtr pro 9 kHz, důmyslně přepínatelný zároveň s protivazbou. Též zde řídí regulátor šířky pásma zároveň i tónovou clonu.Pro gramofonní přenos je využito též zesílení druhé AF3. Magické oko ukazuje, kdy je vysilač správně naladěn.Stupnice je doplněna ukazovatelem zapnutého rozsahu.
Nejzajímavější novinkou,použitou u AMERIGA,je však beze sporu samočinné tlačítkové ladění. Při zmáčknutí tlačítka žádaného vysilače uvede se v pohyb zamontovaný motorek.Tlačítka jsou spojena s přívodem k motoru, doteky uspořádanými na děleném kotouči, spojenéms motorem. Směr otáčení motoru je určen tím, přiléhá-li dotek příslušející ku zatlačenému tlačítku na pravou,nebo levou polovinu baleného kotouče. Protože při ladění otáčí se současně s otočným kondensátorem vždy též dělený kotouč, je vždy pohyb motoru zajištěn v tom směru,aby se nejkratší cestou vyladila žádaná stanice. Jakmile je motor v provozu, zapne spínač samočinně vysoké záporné mřížková předpětí koběma prvním elektronkám, takže motorové ladění je naprosto bezhlučné.Přesto,že nastavení doteků tlačítek děje se tak,že je při nim počítáno s pohybem ladicího kondensátoru vlivem setrvačnosti o něco dále po okamžiku vypnutí ( jakmile na dotek najede isolační vložka, umístěná v místě dělení kotouče), mohla by nastati malá nepřesnost ladění podle toho při jaké fázi pohonného sííového proudu bylo tlačítko zmáčknuto. Tuto nepřesnost odstraňuje AF7 tak zapojeni, že tvoří paralelní induktivitu k okruhovým cívkám oscilátoru. Velikost této induktivity určuje napětí získané v AB 2,která svými anodami tvoří diferenciální řídicí napětí. Anody jsou spojeny se zvláštním okruhem tak,že proudy jsou stejné jen, přivédí-li se na okruh správná mezifrekvence. Liší-li se mezifrekvence od správné v kladném nebo záporném smyslu,převládá proud jedné nebo druhé anody a tím nastaví se AF7 na takovou induktivitu, která rozdíl mezifrekvence opět vyrovná. U předokruhů bylo na to pamatováno, aby možné nepatrné rozladění nemělo prakticky vlivu na příjem.Pro tlačítka lze podle návodu snadno voliti jiné vysilače.
15 vysilačů poslouchá na lehký dotek prstu.
AMERIGO mé největší počet tlačítek, který se na přijímačích, u nás vyráběných, vyskytuje. Je to zajisté počet, který svým bohatým výběrem uspokojí opravdu velmi náročného posluchače rozhlasu.Konečně mé posluchač ještě možnost,vypnutím tlačítkové automatiky obsluhovati přijimač normálním způsobem a vybrati si tak vysilač z bohatého repertoiru, který mu tak vysoce výkonný superhet, jakým je AMERIGO, poskytuje.
Změna v sestavení automatisovaných vysilačů.
Majitel přijimače AMERIGO není vázán výběrem automatisováných vysilačů, který jsme mu sestavili, Při zakoupení radioaparátu zvolí si podle svého vkusu a s ohledem na kvalitu vysilače,jakož i současné rozhlasové poměry,svůj program, který mu nejlépe vyhovuje, nebo vysilače, jimž dává přednost. Nastavení děje se způsobem, který na jiném místě podrobně popisujeme.
Dálkové řízení.
AMERIGO je upraven tak, že jej lze zapojiti na dodatečnou samostatnou tlačítkovou klaviaturu, kterou umístíte kdekoliv ve svém bytě. Tato klaviatura - třeba na Vašem nočním stolku - umožní Vám zapnutí a vypnutí přijimače, výběr žádaného vysilače a upravení příslušné hlasitosti, aniž máte zapotřebí obtěžovati se do jiné místnosti k aparátu. Dálkové řízení je prostě zařízení nejen pro nejnáročnější, ale i pro nejpohodlnější posluchače rozhlasu.
Přesnost a spolehlivost.
Malý zázračný motorek,který obstarává automatické ladění, pracuje spolehlivěji a přesněji, než lidské ruka. K tomu přistupuje elektrické automatické ostré doladění, které nastaví přijimač tak dokonale přesně, jak žádným jiným optickým,akustickým nebo mechanickým způsobem není možno dosáhnouti.
V letech 1939 až 1940 vyráběla firma model Radiotechna Club Radio (příloha č. 8, 9 a 10).
Radiotechna vyráběla v letech 1940 až 1941 model Radiotechna Argo (příloha č. 1 a 2). V letech 1943 až 1944 byl vyráběn model Radiotechna Aquamarin (příloha č. 3 a 4).
Rozhlasové vysílání do Československa ze zahraničí
Roku 1933 začalo české vysílání z Moskvy a v lednu roku 1939 z Polska, slovenské relace měla Budapešť, Vídeň a Lipsko. Francouzská vláda povolila ještě před vypuknutím války jednou týdně slovenské vysílání ze štrasburské vysílačky. Jednalo se i o českých relacích, ale ty povoleny nebyly. V červenci 1939 zahájila vysílání pro Československo, respektive pro krajany v Americe, na krátkých vlnách bostonská stanice W-1-XAL. Vysílala zpočátku dvakrát týdně, v úterý a v pátek, později se po změně vlnových délek a vysílacích časů začalo vysílat denně.
Čeština na vlnách BBC
Dne 6. září 1939 přečetl na BBC v češtině prohlášení opozičních labouristů bývalý mezinárodní zástupce čs. sociální demokracie Josef Kosina:
"Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident Eduard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala. Anglická Labouristická strana přijala zásadu obnovení Československa a svobody československého státu."
O dva dny později začala BBC vysílat v češtině pravidelně. Zpočátku 15 minut denně, ale koncem roku 1939 už BBC vysílala česky a nepravidelně i slovensky třikrát denně po patnácti minutách.
Vedoucí československého oddělení byla Sheila Grant-Duffová, autorka znamenité žurnalistické knihy Europe and the Czechs.
Vysílalo se nejprve z improvizovaných studií, zřízených na bruslařském kluzišti v londýnské čtvrti Maida Vale, potom z Broadcasting House a přilehlých detašovaných pracovišť, a konečně z dnešního sídla v Bush House (příloha č. 1 a 2).
Za Protektorátu se poslech zahraničního rozhlasu trestal smrtí; většina přijímačů nemohla ladit krátké vlny. Tomu se dalo odpomoci způsobením zkratu na ladící cívce improvizovaným kovovým vodičem. Říkalo se mu "čerčílek" (podle Churchilla) a nejefektivnější byla jubilejní stříbrná desetikoruna ke 20. výročí republiky (příloha č. 3).
Dne 6. listopadu 1941 vyšlo provolání protektorátní vlády k českému obyvatelstvu: „…buďte hluší k zahraniční rozhlasové propagandě! Emigrace nemá právo mluvit do našich domácích vnitřních věcí …Vláda odmítá vměšování české emigrace vedené Benešem do našich věcí a zvlášť štvaní zahraničního rozhlasu … Vláda vás varuje – důrazně: buďte hluší …“ Prohlášení bylo vysíláno rozhlasem 5. listopadu 1941 v 19.22 hodin, výňatky z projevu byly i na plakátech.
Málokterý posluchač si za války uvědomoval, že vlastně poslouchá dvojí vysílání – zahraniční vysílání BBC a vysílání československé vlády v exilu. Po uznání prozatímní čs. vlády dala BBC oficiálním mluvčím možnost hovořit od srpna 1940 v odpoledním, a od února 1941 také ve večerním vysílání.
Vedle promluv Eduarda Beneše se k posluchačům obraceli zejména populární Jan Masaryk a také ministři Ripka a Drtina, Clementis a další.
Po definitivním uznání čs. vlády BBC postoupila tomuto vysílání dva další časy. Byly ohlašovány jako Hlas svobodné republiky a tlumočily převážně vládní stanovisko a výzvy k různým akcím.
Po válce se ministerstvo informací v Československu pokoušelo udržet si toto vládní vysílání z Londýna, protože posluchači londýnskému vysílání důvěřovali, ale na základě intervence tehdejšího vedoucího čs. oddělení BBC Duckworth-Barkera bylo zastaveno.
Řada redaktorů se po válce vrátila do Československa, mnozí uvažovali o návratu ke své předchozí činnosti. BBC vysílala přímo z Prahy a spolupracovala s Čs. rozhlasem, měla úzký styk se svými posluchači.
Konec války však vedl BBC také k úvahám o ukončení zahraničního vysílání. K uzavření československého oddělení BBC ovšem naštěstí nedošlo.
Po převratu v únoru 1948 začala tzv. válka rušiček, cenzura omezila kontakt s posluchači. Vysílání se opět rozšířilo, v roce 1952 se oddělilo vysílání v češtině od vysílání v angličtině.....
... to už je ovšem na jiné téma. A i o tom si tu v některém dalším díle povíme.
Roku 1933 začalo české vysílání z Moskvy a v lednu roku 1939 z Polska, slovenské relace měla Budapešť, Vídeň a Lipsko. Francouzská vláda povolila ještě před vypuknutím války jednou týdně slovenské vysílání ze štrasburské vysílačky. Jednalo se i o českých relacích, ale ty povoleny nebyly. V červenci 1939 zahájila vysílání pro Československo, respektive pro krajany v Americe, na krátkých vlnách bostonská stanice W-1-XAL. Vysílala zpočátku dvakrát týdně, v úterý a v pátek, později se po změně vlnových délek a vysílacích časů začalo vysílat denně.
Čeština na vlnách BBC
Dne 6. září 1939 přečetl na BBC v češtině prohlášení opozičních labouristů bývalý mezinárodní zástupce čs. sociální demokracie Josef Kosina:
"Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka. Neopouštějte prapor, který v naší svobodné zemi vztyčil prezident Eduard Beneš se svými spolupracovníky. Hodina vašeho osvobození se blíží. Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala. Anglická Labouristická strana přijala zásadu obnovení Československa a svobody československého státu."
O dva dny později začala BBC vysílat v češtině pravidelně. Zpočátku 15 minut denně, ale koncem roku 1939 už BBC vysílala česky a nepravidelně i slovensky třikrát denně po patnácti minutách.
Vedoucí československého oddělení byla Sheila Grant-Duffová, autorka znamenité žurnalistické knihy Europe and the Czechs.
Vysílalo se nejprve z improvizovaných studií, zřízených na bruslařském kluzišti v londýnské čtvrti Maida Vale, potom z Broadcasting House a přilehlých detašovaných pracovišť, a konečně z dnešního sídla v Bush House (příloha č. 1 a 2).
Za Protektorátu se poslech zahraničního rozhlasu trestal smrtí; většina přijímačů nemohla ladit krátké vlny. Tomu se dalo odpomoci způsobením zkratu na ladící cívce improvizovaným kovovým vodičem. Říkalo se mu "čerčílek" (podle Churchilla) a nejefektivnější byla jubilejní stříbrná desetikoruna ke 20. výročí republiky (příloha č. 3).
Dne 6. listopadu 1941 vyšlo provolání protektorátní vlády k českému obyvatelstvu: „…buďte hluší k zahraniční rozhlasové propagandě! Emigrace nemá právo mluvit do našich domácích vnitřních věcí …Vláda odmítá vměšování české emigrace vedené Benešem do našich věcí a zvlášť štvaní zahraničního rozhlasu … Vláda vás varuje – důrazně: buďte hluší …“ Prohlášení bylo vysíláno rozhlasem 5. listopadu 1941 v 19.22 hodin, výňatky z projevu byly i na plakátech.
Málokterý posluchač si za války uvědomoval, že vlastně poslouchá dvojí vysílání – zahraniční vysílání BBC a vysílání československé vlády v exilu. Po uznání prozatímní čs. vlády dala BBC oficiálním mluvčím možnost hovořit od srpna 1940 v odpoledním, a od února 1941 také ve večerním vysílání.
Vedle promluv Eduarda Beneše se k posluchačům obraceli zejména populární Jan Masaryk a také ministři Ripka a Drtina, Clementis a další.
Po definitivním uznání čs. vlády BBC postoupila tomuto vysílání dva další časy. Byly ohlašovány jako Hlas svobodné republiky a tlumočily převážně vládní stanovisko a výzvy k různým akcím.
Po válce se ministerstvo informací v Československu pokoušelo udržet si toto vládní vysílání z Londýna, protože posluchači londýnskému vysílání důvěřovali, ale na základě intervence tehdejšího vedoucího čs. oddělení BBC Duckworth-Barkera bylo zastaveno.
Řada redaktorů se po válce vrátila do Československa, mnozí uvažovali o návratu ke své předchozí činnosti. BBC vysílala přímo z Prahy a spolupracovala s Čs. rozhlasem, měla úzký styk se svými posluchači.
Konec války však vedl BBC také k úvahám o ukončení zahraničního vysílání. K uzavření československého oddělení BBC ovšem naštěstí nedošlo.
Po převratu v únoru 1948 začala tzv. válka rušiček, cenzura omezila kontakt s posluchači. Vysílání se opět rozšířilo, v roce 1952 se oddělilo vysílání v češtině od vysílání v angličtině.....
... to už je ovšem na jiné téma. A i o tom si tu v některém dalším díle povíme.
REL Elektrum s r.o. Brno. Majiteli firmy byli Pažout a Hejzák.
Firma existovala od roku 1934 do roku 1946, kdy byla zestátněna a včleněna do n.p.Tesla.
V letech 1934 až 1935 byl ve výrobním programu firmy radiopřijímač modelu REL 235 (příloha č. 1 a 2). V letech 1936 až 1937 se vyráběl model REL 304 (příloha č. 3 a 4). V letech 1938 až 1939 byl ve výrobě model REL Gloria39 (příloha č. 5 a 6). Model REL Polar (příloha č. 7) se vyráběl v letech 1940 až 1941. V té době byl ve výrobním programu také model REL Adriatic (příloha č. 8 a 9).
Firma existovala od roku 1934 do roku 1946, kdy byla zestátněna a včleněna do n.p.Tesla.
V letech 1934 až 1935 byl ve výrobním programu firmy radiopřijímač modelu REL 235 (příloha č. 1 a 2). V letech 1936 až 1937 se vyráběl model REL 304 (příloha č. 3 a 4). V letech 1938 až 1939 byl ve výrobě model REL Gloria39 (příloha č. 5 a 6). Model REL Polar (příloha č. 7) se vyráběl v letech 1940 až 1941. V té době byl ve výrobním programu také model REL Adriatic (příloha č. 8 a 9).
Ve 21. díle jsme si povídali o radiopřijímačích firmy Iron Radio, kde jsem se zmínil i o modelu Iron Penta Luxus. V příloze je tří stránkový dobový návod k tomuto modelu
V roce 1922 vyšel 1. ročník časopisu Radioamatér, tehdy ještě jako příloha periodika Nová epocha. V příloze je první a druhé číslo prvního ročníku z roku 1922.
Roku 1927 začal vycházet časopis Československý radiosvět. V příloze je úvodní stránka prvního ročníku.
Roku 1927 začal vycházet časopis Československý radiosvět. V příloze je úvodní stránka prvního ročníku.
SIGMA Radio, majitelé Ing. Sathmáry a Radil, Praha II (výroba radiopřijímačů Sigma)
V letech 1939 až 1941 vyráběla firma model Sigma Slavia (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o jednoobvodový přímozesilující přijímač pro pásmo DV, SV, KV s napájením ze střídavé sítě. Dynamický reproduktor měl průměr 180mm. Elektronky: AF7, VL4, 1801. Dřevěná skříň, plastová stupnice za ukazatelem, krycí sklo. Typy elektronek byly jiné v letech 1939 / 1940 a v letech 1940 / 1941. V malé serii se vyráběl model Sigma Slavia U. Roku 1943 vyrobila firma poslední model, a to Sigma Melodie BGW (příloha č. 5).
V letech 1939 až 1941 vyráběla firma model Sigma Slavia (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o jednoobvodový přímozesilující přijímač pro pásmo DV, SV, KV s napájením ze střídavé sítě. Dynamický reproduktor měl průměr 180mm. Elektronky: AF7, VL4, 1801. Dřevěná skříň, plastová stupnice za ukazatelem, krycí sklo. Typy elektronek byly jiné v letech 1939 / 1940 a v letech 1940 / 1941. V malé serii se vyráběl model Sigma Slavia U. Roku 1943 vyrobila firma poslední model, a to Sigma Melodie BGW (příloha č. 5).
Rozhlasové přijímače se samozřejmě nevyráběly pouze v ČSR. Například v Rakousku existovala v letech 1919 až 1971 firma MINERVA. Zakladatelem firmy byl Wilhelm Wohleber, který svůj podnik nejdřívě pojmenoval Radiola. Kvůli konfliktu jmen byla pak roku 1927 firma přejmenována na Minerva. Firma byla v Rakousku symbolem kvality a své licence poskytovala např. firmám Aquila (Itálie), Titan (Švýcarsko) a Elektrit (Polsko). Roku 1971 ukončila firma MINERVA svojí produkci a byla začleněna pod Grundig.
Firma vyráběla v letech 1939 až 1940 např. model Minerva 395 (příloha č. 1 a 2) a model Minerva 404W (příloha č. 3 a 4).
Dalším rakouským výrobcem radiopřijímačů byla firma RADIONE. V letech 1939 až 1940 byl vyráběn model Radione 440B (příloha č. 5 a 6). Dalším modelem byl bateriový radiopřijímač Radione R2 (příloha č. 7 a 8) z roku 1942. U tohoto přijímače byl bohužel proveden neodborný zásah snaživým kutilem.
Firma vyráběla v letech 1939 až 1940 např. model Minerva 395 (příloha č. 1 a 2) a model Minerva 404W (příloha č. 3 a 4).
Dalším rakouským výrobcem radiopřijímačů byla firma RADIONE. V letech 1939 až 1940 byl vyráběn model Radione 440B (příloha č. 5 a 6). Dalším modelem byl bateriový radiopřijímač Radione R2 (příloha č. 7 a 8) z roku 1942. U tohoto přijímače byl bohužel proveden neodborný zásah snaživým kutilem.
V předešlém díle jsme si pověděli něco o rakouské firmě Minerva, která své licence na výrobu radiopřijímačů prodávala mimo jiné také do Polska, a to firmě ELEKTRIT. Pojďme si polského výrobce radiopřijímačů ELEKTRIT blíže představit.
Polská firma Elektrit (příloha č. 1)vznikla roku 1925 ve městě Wilno (v té době patřilo město a celé okolní území Polsku, dnes je Vilnius součástí Litvy). Svůj první přijímač vlastní konstrukce dodala na polský trh roku 1927. V roce 1934 zakoupila firma licenci od rakouské Minervy. V letech 1936 až 1937 vyráběla 7 modelových řad radiopřijímačů, v letech 1937 až 1938 to bylo 6 modelových řad a v letech 1938 až 1939 obsahovala firemní produkce 9 modelových řad. Po okupaci Polska (ze západu němci a z východu rusové) zůstala firma Elektrit na okupovaném ruském území. Celá fabrika byla přestěhována do Minska, kde je dodnes. Polské rozhlasové přijímače firma vyvážela např. do Řecka, Turecka, Brazílie, Indie.
V letech 1935 až 1936 vyráběla firma model Elektrit Kontinent Z (příloha č. 2) a Elektrit Majestic (příloha č. 3). V letech 1936 až 1937 byl na trhu model Elektrit Maraton (příloha č. 4). V letech 1937 až 1938 se vyráběl model Elektrit Tempo (příloha č. 5 a 6). V letech 1938 až 1939 produkovala firma model Elektrit Allegro (příloha č. 7 a 8). Od roku 1939 bylo východní území Polska součástí SSSR a celá továrna byla z Wilna přestěhována do Minsku. Tam se ještě roku 1941 vyráběl model Elektrit Melodic (příloha č. 9 a 10). Pro jeho výrobu v Minsku použili i s továrnou přestěhovaný sklad dílů. Ve skutečnosti je to již výrobek Molotovova závodu v Minsku a jmenuje se KIM.
Polská firma Elektrit (příloha č. 1)vznikla roku 1925 ve městě Wilno (v té době patřilo město a celé okolní území Polsku, dnes je Vilnius součástí Litvy). Svůj první přijímač vlastní konstrukce dodala na polský trh roku 1927. V roce 1934 zakoupila firma licenci od rakouské Minervy. V letech 1936 až 1937 vyráběla 7 modelových řad radiopřijímačů, v letech 1937 až 1938 to bylo 6 modelových řad a v letech 1938 až 1939 obsahovala firemní produkce 9 modelových řad. Po okupaci Polska (ze západu němci a z východu rusové) zůstala firma Elektrit na okupovaném ruském území. Celá fabrika byla přestěhována do Minska, kde je dodnes. Polské rozhlasové přijímače firma vyvážela např. do Řecka, Turecka, Brazílie, Indie.
V letech 1935 až 1936 vyráběla firma model Elektrit Kontinent Z (příloha č. 2) a Elektrit Majestic (příloha č. 3). V letech 1936 až 1937 byl na trhu model Elektrit Maraton (příloha č. 4). V letech 1937 až 1938 se vyráběl model Elektrit Tempo (příloha č. 5 a 6). V letech 1938 až 1939 produkovala firma model Elektrit Allegro (příloha č. 7 a 8). Od roku 1939 bylo východní území Polska součástí SSSR a celá továrna byla z Wilna přestěhována do Minsku. Tam se ještě roku 1941 vyráběl model Elektrit Melodic (příloha č. 9 a 10). Pro jeho výrobu v Minsku použili i s továrnou přestěhovaný sklad dílů. Ve skutečnosti je to již výrobek Molotovova závodu v Minsku a jmenuje se KIM.
Ještě v roce 1948 se v Minsku vyráběl radiopřijímač s gramofonem z produkce již neexistující polské firmy Elektrit. Byl jím Elektrit Melodic G, který byl uveden na trh pod názvem Minsk R7 (příloha č. 1, 2 a 3). Vyroben v Molotovových radiozávodech v SSSR.
Neodpustím si k tomu jednu poznámku: Co rusové neukradli, to neměli.
Neodpustím si k tomu jednu poznámku: Co rusové neukradli, to neměli.
Další polskou firmou, která vyráběla radiopřijímače, byla IKA-RADIO. Firmu založili roku 1929 v Lodži pánové J.Kalinowski a A.Sobczyk. Rozhlasové přijímače začali vyrábět ve třicátých letech. V roce 1939 přešla západní část Polska (a tedy i město Lodž) pod německou okupační správu. Firma přešla do německých rukou a její název zněl IKA-Litzmannstadt. Až do konce války, kdy firma definitivně zanikla, vyráběla tzv. "lidový" radiopřijímač Deutscher Kleinempfanger (tyto přijímače se povinně vyráběly ve všech němci okupovaných státech).
V letech 1936 až 1937 firma vyráběla model IKA NN (příloha č. 1, 2 a 3). V letech 1937 až 1938 byl na trhu model IKA 42 (příloha č. 4). Za okupace po roce 1939 až do konce války firma produkovala již výše zmíněný "lidový" přijímač IKA DKE38 (příloha č. 5 a 6).
V přílohách jsou také dobové prospekty firmy z roku 1939, krátce před německou okupací.
V letech 1936 až 1937 firma vyráběla model IKA NN (příloha č. 1, 2 a 3). V letech 1937 až 1938 byl na trhu model IKA 42 (příloha č. 4). Za okupace po roce 1939 až do konce války firma produkovala již výše zmíněný "lidový" přijímač IKA DKE38 (příloha č. 5 a 6).
V přílohách jsou také dobové prospekty firmy z roku 1939, krátce před německou okupací.
V polských Katowicích, v roce 1935, založili bratři Kapellnerovi firmu Capello. Firma zanikla na konci roku 1939, po rozdělení Polska mezi Německo a Sovětské Rusko. Firma Capello (příloha č. 1) se specializovala na luxusní radiopřijímače dle licence rakouské firmy Ingelen.
V roce 1937 uvedla na trh model Capello Capri (příloha č. 2), v letech 1937 až 1938 vyráběla firma model Capello Milano (příloha č. 3) a posledním vyrobeným modelem byl v letech 1938 až 1939 Capello Geografik Gigant (příloha č. 4 a 5).
V roce 1937 uvedla na trh model Capello Capri (příloha č. 2), v letech 1937 až 1938 vyráběla firma model Capello Milano (příloha č. 3) a posledním vyrobeným modelem byl v letech 1938 až 1939 Capello Geografik Gigant (příloha č. 4 a 5).
V Polsku měly své filiálky zahraniční firmy, které tam také vyráběly radiopřijímače. Nejznámější byl Philips (příloha č. 1, 2, 3 a 4) a Telefunken (příloha č. 5, 6, 7 a 8) a Marconi (příloha č. 9 a 10)
V Maďarsku byla roku 1925 založena firma ORION Radio (příloha č. 1). V roce 1930 výrobu radiopřijímačů Orion převzala maďarská firma Tungsram, která ovšem rozhlasové přijímače z "orioňácké" továrny nadále označovala jménem Orion.
V letech 1934 až 1936 firma vyráběla model Orion 404 (příloha č. 2). V roce 1937 to byl model Orion 22 (příloha č. 3). Roku 1939 to byly modely Orion 955 (příloha č. 4) a Orion 022 (příloha č. 5). V roce 1942 se objevily na trhu modely Orion 244 (příloha č. 6) a Orion 255 (příloha č. 7). V letech 1943 až 1944 firma vyráběla model Orion 333U (příloha č. 8 a 9). V roce 1945 byl vyroben model Orion 455G (příloha č. 10).
V letech 1934 až 1936 firma vyráběla model Orion 404 (příloha č. 2). V roce 1937 to byl model Orion 22 (příloha č. 3). Roku 1939 to byly modely Orion 955 (příloha č. 4) a Orion 022 (příloha č. 5). V roce 1942 se objevily na trhu modely Orion 244 (příloha č. 6) a Orion 255 (příloha č. 7). V letech 1943 až 1944 firma vyráběla model Orion 333U (příloha č. 8 a 9). V roce 1945 byl vyroben model Orion 455G (příloha č. 10).
V Maďarsku také existovala firma STANDARD. Na trh se uvedla roku 1930 modelem Standard 3A (příloha č. 1, 2 a 3). V roce 1941 firma uvedla na trh model Standard 3033 (příloha č. 4). V letech 1943 až 1944 se vyráběl model Standard 4433 (příloha č. 5, 6 a 7).
Za 2. světové války se vyráběl radiopřijímač "Deutscher Kleinempfanger", který jsme si v jednom z minulých dílů serialu připoměli. Tento radiopřijímač byl svým způsobem raritou, tak si o něm pojďme povědět něco více.
Jednalo se o jednoobvodový přímozesilující přijímač s napájením ze střídavé i stejnosměrné sítě pro pásmo SV a DV. Tzv. německý národní přijímač, vyráběný povinně všemi radiotechnickými továrnami na území Třetí říše pro nejširší vrstvy obyvatelstva umožňoval přijem pouze blízkého okruhu vysílačů a jeho hlavním cílem bylo šíření nacistické propagandy do všech domácností. Tomu odpovídala i prodejní cena 38,- DM. V Protektorátu Čechy a Morava se prodával za 380,-K, později i za 250,-K. Přijímači se přezdívalo "Goebbelsschnauze" (Goebbelsova tlama).
Konstrukci přijímače tvořila bakelitová skříňka 240x240x120 mm bez jakýchkoliv ozdob, pouze s vylisovanou orlicí s hákovým křížem pod reproduktorem, zadní stěna byla z papíru, šasi z pertinaxu, elektromagnetický reproduktor s papírovým košem a magnetem z lisovaných ocelových pilin. Ladicí kondenzátor s pertinaxovým dielektrikem se dal otočit téměř o 360 stupňů, přičemž v polovici dráhy se kontaktem zapojil rozsah SV paralelní cívkou k cívce dlouhovlnné. Elektronky se žhaví sériově přímo ze sítě. Jednotliví výrobci nesměli zasahovat do konstrukce přijímače, pouze na zadní stěně si mohli vyznačit svoji firmu. Vyráběl se v letech 1938 až 1945. V každé zemi byla výroba zahájena dle počátečního roku okupace a ukončena dle roku osvobození od německé okupace.
Jednalo se o jednoobvodový přímozesilující přijímač s napájením ze střídavé i stejnosměrné sítě pro pásmo SV a DV. Tzv. německý národní přijímač, vyráběný povinně všemi radiotechnickými továrnami na území Třetí říše pro nejširší vrstvy obyvatelstva umožňoval přijem pouze blízkého okruhu vysílačů a jeho hlavním cílem bylo šíření nacistické propagandy do všech domácností. Tomu odpovídala i prodejní cena 38,- DM. V Protektorátu Čechy a Morava se prodával za 380,-K, později i za 250,-K. Přijímači se přezdívalo "Goebbelsschnauze" (Goebbelsova tlama).
Konstrukci přijímače tvořila bakelitová skříňka 240x240x120 mm bez jakýchkoliv ozdob, pouze s vylisovanou orlicí s hákovým křížem pod reproduktorem, zadní stěna byla z papíru, šasi z pertinaxu, elektromagnetický reproduktor s papírovým košem a magnetem z lisovaných ocelových pilin. Ladicí kondenzátor s pertinaxovým dielektrikem se dal otočit téměř o 360 stupňů, přičemž v polovici dráhy se kontaktem zapojil rozsah SV paralelní cívkou k cívce dlouhovlnné. Elektronky se žhaví sériově přímo ze sítě. Jednotliví výrobci nesměli zasahovat do konstrukce přijímače, pouze na zadní stěně si mohli vyznačit svoji firmu. Vyráběl se v letech 1938 až 1945. V každé zemi byla výroba zahájena dle počátečního roku okupace a ukončena dle roku osvobození od německé okupace.
V Rakousku existovala vedle firmy Minerva, o které jsme si již zde povídali, také firma INGELEN, která vyráběla výlučně luxusní a drahé radiopřijímače. V licenci se některé modely vyráběly v Polsku ve firmě Capello. Pojďme si představit výrobní řadu originál firmy Ingelen z let 1938 až 1939 (příloha č. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7).
