Historie TV přijímačů v obrazech
1) Americká televize Farnsworth z roku 1945
(příloha č. 1 a 2)
2) Americká televize Stromberg Carlson z roku 1947
(příloha č. 3 a 4)
3) Americká televize General Electric z roku 1949
(příloha č. 5)
4) Americká televize Philco Tandem z roku 1958 (velmi zajímavé "dálkové" ovládání)
(příloha č. 6, 7 a 8)
..... pokračování někdy příště
(příloha č. 1 a 2)
2) Americká televize Stromberg Carlson z roku 1947
(příloha č. 3 a 4)
3) Americká televize General Electric z roku 1949
(příloha č. 5)
4) Americká televize Philco Tandem z roku 1958 (velmi zajímavé "dálkové" ovládání)
(příloha č. 6, 7 a 8)
..... pokračování někdy příště
Historická "HiFi" věž z roku 1949. Vyrobila severoamerická firma Scott Radio Laboratories. Model se prodával pod názvem Scott 800BT.
Barevné televizory jsou zhruba stejně staré, jako ty černobílé. Pro mnoho lidí to bude asi novinka, ale skutečně je to tak. První funkční prototyp barevné televize vyrobila firma CBS roku 1946 a dostal název RX-28. Je uložen v britském muzeu fotografie, filmu a televize. Roku 1949 stejná firma vyrobila barevný televizor RX-43 (příloha č. 1 a 2). V roce 1950 stejná firma CBS vyrobila studiový barevný monitor Gray Research 1101 (příloha č. 3 a 4).
Roku 1954 vyrobila americká firma Westighouse barevný televizor H840CK15 (příloha č. 5,6 a 7), který již byl určen běžným zákazníkům. V onom roce 1954 tato "legrace" stála 1 295 dolarů.
Roku 1956 firma Sentinel vyrobila a na trh uvedla barevný televizor IU-816 (příloha č. 8 a 9).
Barevných televizorů bylo v 50-tých a 60-tých letech vyrobeno poměrně dost modelových řad od několika výrobců. Že se nedovážely do východní Evropy? Že se zde nevyráběly pro ony tak proklamované "široké masy" ? No, to už je na jiné téma ....
Roku 1954 vyrobila americká firma Westighouse barevný televizor H840CK15 (příloha č. 5,6 a 7), který již byl určen běžným zákazníkům. V onom roce 1954 tato "legrace" stála 1 295 dolarů.
Roku 1956 firma Sentinel vyrobila a na trh uvedla barevný televizor IU-816 (příloha č. 8 a 9).
Barevných televizorů bylo v 50-tých a 60-tých letech vyrobeno poměrně dost modelových řad od několika výrobců. Že se nedovážely do východní Evropy? Že se zde nevyráběly pro ony tak proklamované "široké masy" ? No, to už je na jiné téma ....
Roku 1953 byl v Československu, v podniku Tesla Strašnice, vyroben první seriový televizní přijímač Tesla 4001A (příloha č. 1). Televizor byl jednoduché konstrukce, s přímým zesílením v prvním kanále (49,7 MHz), přímou synchronizací, kulatou obrazovkou o průměru 25 cm. V roce 1954 byl doplněn o rozhlasový přijímač, jenž využíval společný nf zesilovač, tento přístroj byl označen Tesla 4002A (příloha č. 2). Tyto přijímače se vyráběly v Tesle Strašnice až do roku 1957. Po zahájení vysílaní bratislavského vysílače v roce 1956 se vyráběla modifikace pro 2. kanál, na kterém Bratislava vysílala.
Historie televizního přenosu v Československu
Prvenství ve věci popularizace televize v Československu se připisuje, a zcela právem, Jaroslavu Šafránkovi (23. 5. 1890 - 22. 8. 1957). Dokladem toho je jeho kniha Televise, v níž seznamoval s technickými principy přenosu obrazu na dálku, a která vyšla dvakrát v letech 1936 a 1937 nákladem Svazu radioobchodníků ČSR. Aktualizovaná verze s názvem "Televise - fysikální a technické základy televise" Šafránkovi vyšla po válce, v roce 1947, jako 24. svazek edice Hokrovy technické a dílenské příručky (příloha č. 1).
Dr. Jaroslav Šafránek, docent experimentální fyziky na Univerzitě Karlově v Praze, již v roce 1935 sestrojil vlastní fungující televizní zařízení, s nímž později cestoval po republice a veřejně ho předváděl.
Šafránek také žádal povolení pro experimentální vysílání mechanické nízkořádkové (30 řádek) televize sloužící hlavně radioamatérům. Ovšem ministerstvo pošt a telegrafů, které od roku 1934 bedlivě sledovalo vývoj v zahraničí, chtělo poskytnout frekvence k televiznímu vysílání až nějakým rozvinutějším projektům. Řídilo se zásadou - vyčkávat, studovat zahraniční skutečnosti a pak teprve rozhodnout.
K rozhodnutí nakonec nedošlo a rok 1938, ohrožení republiky, Mnichov a nacistická okupace v roce 1939 ukončily televizní výzkumy na území bývalého Československa. Prameny uvádějí, že v té době Šafránek pracoval na dokonalejším zařízení s rozkladem obrazu na 240 řádek. Když však 17. listopadu Němci uzavřeli české vysoké školy, Šafránkovy experimenty s televizí skončily. Ztratil svje místo na univerzitě a jeho laboratoř ve Fyzikálním ústavu německé úřady uzavřely. Šafránkovi se podařilo některá zařízení odvézt do pardubické továrny Telegrafia, kde zůstala po celou dobu války.
Je nesporným historickým faktem, že poválečné Československo se zařadilo ve věci televizního vysílání mezi přední státy Evropy. Už v březnu 1948 se novináři mohli seznámit s provozuschopným televizním zařízením československé výroby a televizní studio bylo jednou z hlavních atrakcí na Mezinárodní rozhlasové výstavě MEVRO pořádané ve dnech 15.5.- 11.6.1948 na pražském Výstavišti.
Na jedné straně to svědčí o schopnostech a technické vyspělosti českých výzkumných pracovníků a techniků, na straně druhé tento rychlý start byl částečně umožněn také tím, že v roce 1943 se do bývalých Sudet přesunuly dva důležité německé výzkumné ústavy z bombardovaného Berlína. Byl to závod Fernseh A.G. ve Smržovce u Jablonce nad Nisou a Zentralstelle für Röhrenforschung v budově staré textilky v Tanvaldě. Tato pracoviště se zabývala výrobou speciálních elektronek, využitím televize pro kontrolu dálkových řízených střel a vývojem kamery pro mapování území protivníka.
Ještě před koncem války, v dubnu 1945 opouštějí závod Fernseh A.G. špičkoví němečtí odborníci, přesunují se do Rakouska a část zařízení je naložena do vlaku, jehož některé vagony byly po válce dohledány ještě na území ČSR.
V květnu obsazují závody české místní úřady, závod ve Smržovce Fernseh A.G. se okamžitě přejmenuje na Televid. Začátkem června přebírá Televid pod svoji správu československé ministerstvo obrany. O měsíc později, v červenci 1945, se však ostrahy podniku ujímá sovětská vojenská správa, pro níž je závod součástí válečné kořisti, přichází sem i několik sovětských odborníků z Leningradského televizního institutu.
V této době do Smržovky často zajíždí z Prahy i docent Šafránek. Podle vzpomínek pamětníků však do technického vývoje už nezasáhl, neboť jeho mechanický systém s 240 řádky byl již zastaralý a v Televidu se pracovalo na elektronické, pozdější "evropské" normě 625 řádek.
Šafránkovo jméno se však ještě jednou zapsalo do dějin naší televize, a to když organizoval stáž skupiny 25 odborníků, kteří do Smržovky - po dohodě českých úřadů se sovětskou vojenskou správou - v říjnu 1945 nastoupili.
Dříve než se stážisti mohli rozkoukat a do prací aktivně zasáhnout, sovětská strana se rozhodla Televid jako válečnou kořist odstěhovat. 3. prosince 1945 sovětská správa české pracovníky do závodu už nevpustila a větší část zařízení - včetně části německého personálu - odstěhovala do Sovětského svazu.Toto byl samozřejmě bezprávní akt a prachsprostá krádež. Sovětský Svaz totiž uznával předmnichovské hranice ČSR a tudíž právně vzato nemohl ze spojeneckého státu odvézt válečnou kořist. SSSR nás skutečně osvobodila opravdu a dokonale od všeho.
Výstava MEVRO
Na výstavě MEVRO v Praze pracovaly dvě televizní kamery a signál se přenášel k přijímačům ještě kabelem. Ovšem měsíc po skončení výstavy MEVRO, 4. července 1948, při přenosech z XI. Všesokolského sletu pracovaly na Strahovském stadionu již tři kamery a signál se vysílal vzduchem ze stožáru na Petříně pro 25 přijímačů v různých institucích a na veřejných místech (např. Výstaviště, budova Čs. rozhlasu, redakce Rudého práva, příjem se kontroloval též mimo Prahu - v jižních Čechách a v Krkonoších). Ještě v březnu 1949 se televize znovu předvádí veřejnosti na pražském Výstavišti, ale byla to její labutí píseň na další čtyři roky. Důvod je jednoduchý: rozhořívala se studená válka. Televizní zařízení, které od roku 1949 spravoval Československý rozhlas a jeho Ústav rozhlasové techniky, se nemohlo rozvíjet bez odborníků a dalších pracovišť, kterým byly uloženy úkoly v oblasti speciální vojenské techniky (radary, radiolokace) a práce na televizní technice - např. ve všech závodech Tesla - byly přímo zakázány.
Prvenství ve věci popularizace televize v Československu se připisuje, a zcela právem, Jaroslavu Šafránkovi (23. 5. 1890 - 22. 8. 1957). Dokladem toho je jeho kniha Televise, v níž seznamoval s technickými principy přenosu obrazu na dálku, a která vyšla dvakrát v letech 1936 a 1937 nákladem Svazu radioobchodníků ČSR. Aktualizovaná verze s názvem "Televise - fysikální a technické základy televise" Šafránkovi vyšla po válce, v roce 1947, jako 24. svazek edice Hokrovy technické a dílenské příručky (příloha č. 1).
Dr. Jaroslav Šafránek, docent experimentální fyziky na Univerzitě Karlově v Praze, již v roce 1935 sestrojil vlastní fungující televizní zařízení, s nímž později cestoval po republice a veřejně ho předváděl.
Šafránek také žádal povolení pro experimentální vysílání mechanické nízkořádkové (30 řádek) televize sloužící hlavně radioamatérům. Ovšem ministerstvo pošt a telegrafů, které od roku 1934 bedlivě sledovalo vývoj v zahraničí, chtělo poskytnout frekvence k televiznímu vysílání až nějakým rozvinutějším projektům. Řídilo se zásadou - vyčkávat, studovat zahraniční skutečnosti a pak teprve rozhodnout.
K rozhodnutí nakonec nedošlo a rok 1938, ohrožení republiky, Mnichov a nacistická okupace v roce 1939 ukončily televizní výzkumy na území bývalého Československa. Prameny uvádějí, že v té době Šafránek pracoval na dokonalejším zařízení s rozkladem obrazu na 240 řádek. Když však 17. listopadu Němci uzavřeli české vysoké školy, Šafránkovy experimenty s televizí skončily. Ztratil svje místo na univerzitě a jeho laboratoř ve Fyzikálním ústavu německé úřady uzavřely. Šafránkovi se podařilo některá zařízení odvézt do pardubické továrny Telegrafia, kde zůstala po celou dobu války.
Je nesporným historickým faktem, že poválečné Československo se zařadilo ve věci televizního vysílání mezi přední státy Evropy. Už v březnu 1948 se novináři mohli seznámit s provozuschopným televizním zařízením československé výroby a televizní studio bylo jednou z hlavních atrakcí na Mezinárodní rozhlasové výstavě MEVRO pořádané ve dnech 15.5.- 11.6.1948 na pražském Výstavišti.
Na jedné straně to svědčí o schopnostech a technické vyspělosti českých výzkumných pracovníků a techniků, na straně druhé tento rychlý start byl částečně umožněn také tím, že v roce 1943 se do bývalých Sudet přesunuly dva důležité německé výzkumné ústavy z bombardovaného Berlína. Byl to závod Fernseh A.G. ve Smržovce u Jablonce nad Nisou a Zentralstelle für Röhrenforschung v budově staré textilky v Tanvaldě. Tato pracoviště se zabývala výrobou speciálních elektronek, využitím televize pro kontrolu dálkových řízených střel a vývojem kamery pro mapování území protivníka.
Ještě před koncem války, v dubnu 1945 opouštějí závod Fernseh A.G. špičkoví němečtí odborníci, přesunují se do Rakouska a část zařízení je naložena do vlaku, jehož některé vagony byly po válce dohledány ještě na území ČSR.
V květnu obsazují závody české místní úřady, závod ve Smržovce Fernseh A.G. se okamžitě přejmenuje na Televid. Začátkem června přebírá Televid pod svoji správu československé ministerstvo obrany. O měsíc později, v červenci 1945, se však ostrahy podniku ujímá sovětská vojenská správa, pro níž je závod součástí válečné kořisti, přichází sem i několik sovětských odborníků z Leningradského televizního institutu.
V této době do Smržovky často zajíždí z Prahy i docent Šafránek. Podle vzpomínek pamětníků však do technického vývoje už nezasáhl, neboť jeho mechanický systém s 240 řádky byl již zastaralý a v Televidu se pracovalo na elektronické, pozdější "evropské" normě 625 řádek.
Šafránkovo jméno se však ještě jednou zapsalo do dějin naší televize, a to když organizoval stáž skupiny 25 odborníků, kteří do Smržovky - po dohodě českých úřadů se sovětskou vojenskou správou - v říjnu 1945 nastoupili.
Dříve než se stážisti mohli rozkoukat a do prací aktivně zasáhnout, sovětská strana se rozhodla Televid jako válečnou kořist odstěhovat. 3. prosince 1945 sovětská správa české pracovníky do závodu už nevpustila a větší část zařízení - včetně části německého personálu - odstěhovala do Sovětského svazu.Toto byl samozřejmě bezprávní akt a prachsprostá krádež. Sovětský Svaz totiž uznával předmnichovské hranice ČSR a tudíž právně vzato nemohl ze spojeneckého státu odvézt válečnou kořist. SSSR nás skutečně osvobodila opravdu a dokonale od všeho.
Výstava MEVRO
Na výstavě MEVRO v Praze pracovaly dvě televizní kamery a signál se přenášel k přijímačům ještě kabelem. Ovšem měsíc po skončení výstavy MEVRO, 4. července 1948, při přenosech z XI. Všesokolského sletu pracovaly na Strahovském stadionu již tři kamery a signál se vysílal vzduchem ze stožáru na Petříně pro 25 přijímačů v různých institucích a na veřejných místech (např. Výstaviště, budova Čs. rozhlasu, redakce Rudého práva, příjem se kontroloval též mimo Prahu - v jižních Čechách a v Krkonoších). Ještě v březnu 1949 se televize znovu předvádí veřejnosti na pražském Výstavišti, ale byla to její labutí píseň na další čtyři roky. Důvod je jednoduchý: rozhořívala se studená válka. Televizní zařízení, které od roku 1949 spravoval Československý rozhlas a jeho Ústav rozhlasové techniky, se nemohlo rozvíjet bez odborníků a dalších pracovišť, kterým byly uloženy úkoly v oblasti speciální vojenské techniky (radary, radiolokace) a práce na televizní technice - např. ve všech závodech Tesla - byly přímo zakázány.
Minule jsme si připoměli první dva seriové modely televizorů, vyráběných v Československu. Vývojová skupina v podniku Tesla Strašnice po zvládnutí výroby modelů 4001A a 4002A vyvinula modernější přístroj Tesla 4202A, kterému se říkalo Akvarel (příloha č. 1 a 2). Vyráběl se v letech 1956 a 1957. Byl to superhet s dvanáctikanálovým voličem, televizor měl osazeny pouze cívky pro pražský a bratislavský vysílač. Přístroj měl obdélníkovou obrazovku, nové elektronky novalové a heptalové řady, zvuková část měla samostatnou regulaci basů a výšek. Výroba modelu byla předána do podniku Tesla Pardubice. Tam v roce 1957 model 4202A zmodernizovali a "nový" televizor dostal název Tesla 4203A, kterému se říkalo Athos (příloha č. 3).
1) Britský televizor Cossor1210 z roku 1939 (už v té době se používalo pojmenování High-Fidelity)
(příloha č. 1, 2 a 3)
2) Britský televizor ("HiFi" souprava) HMV1901 z roku 1948
(příloha č. 4 a 5)
3) Britský televizor ("HiFi" souprava) HMV1902 z roku 1950
(příloha č. 6,7 a 8)
(příloha č. 1, 2 a 3)
2) Britský televizor ("HiFi" souprava) HMV1901 z roku 1948
(příloha č. 4 a 5)
3) Britský televizor ("HiFi" souprava) HMV1902 z roku 1950
(příloha č. 6,7 a 8)
Brzy po válce byla zahájena výroba televizorů, jejichž chassi nebylo dřevěné, ale bylo z tvrdého bakelitu.
Byly to např. britský televizor BushTV12a (příloha č. 1,2 a 3) z 1949., britský televizor GEC1091 (příloha č. 4) z roku 1949., britský televizor GEC2147 (příloha č. 5) z roku 1952., nebo britská televizní "mikrověž" SobellT121 (příloha č. 6 a 7) z roku 1951.
Byly to např. britský televizor BushTV12a (příloha č. 1,2 a 3) z 1949., britský televizor GEC1091 (příloha č. 4) z roku 1949., britský televizor GEC2147 (příloha č. 5) z roku 1952., nebo britská televizní "mikrověž" SobellT121 (příloha č. 6 a 7) z roku 1951.
U československých televizorů jsme si minule něco málo povídali o vylepšeném modelu Tesla 4203A Athos, který se vyráběl v pardubické Tesle. V příloze k tomuto modelu je další fotografie (příloha č. 1)
Dalším modelem, který se vyráběl v podniku Tesla Strašnice od roku 1957, byl televizor Tesla 4102U Mánes. Na rozdíl od předchozích televizorů byl konstruován bez síťového transformátoru, vychylovací cívky a VN transformátor měly jádro z feritu, což byla tehdy úplná novinka. Osazen byl novými devítikolíkovými elektronkami pro seriové žhavení. Použitím sdružených elektronek jejich počet klesl na 15. Obrazovka byla obdélníková o úhlopříčce 36cm (příloha č. 2, 3, 4 a 5). Výroba tohoto modelu televizoru se roku 1958 přestěhovala na Slovensko do podniku Tesla Orava (k tomu se váže přiložené video)
Dalším modelem, který se vyráběl v podniku Tesla Strašnice od roku 1957, byl televizor Tesla 4102U Mánes. Na rozdíl od předchozích televizorů byl konstruován bez síťového transformátoru, vychylovací cívky a VN transformátor měly jádro z feritu, což byla tehdy úplná novinka. Osazen byl novými devítikolíkovými elektronkami pro seriové žhavení. Použitím sdružených elektronek jejich počet klesl na 15. Obrazovka byla obdélníková o úhlopříčce 36cm (příloha č. 2, 3, 4 a 5). Výroba tohoto modelu televizoru se roku 1958 přestěhovala na Slovensko do podniku Tesla Orava (k tomu se váže přiložené video)
V Tesle Strašnicích se v letech 1958 až 1959, po převedení výroby modelu Mánes na Slovensko, vyráběl televizor Tesla 4103U, kterému se říkalo Aleš (příloha č. 1). Byl to stejný typ, jako Tesla 4102U Mánes, měl pouze větší úhlopříčku obrazovky, a to 43 cm (Mánes měl úhlopříčku 36 cm).
V podniku Tesla Strašnice uvedli do výroby roku 1960 televizor Tesla 4106A, kterému se říkalo Ametyst (příloha č. 2, 3 a 4). Vyráběl se v Tesle Strašnicích v letech 1960 až 1962. Byl to dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Obrazovka měla úhlopříčku 43 cm. Ovládání hlasitosti, tónové clony a volby kanálů byly na pravém boku televizoru, pod spodní hranou masky regulátor kontrastu, řádkového a snímkového kmitočtu, jasu. Na zadní stěně regulátor zaostření, výška obrazu, linearita, vyjasňovač a vývod na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti. Televizor měl ochranné vyjímatelné sklo obrazovky. První série měla pod obrazovkou ještě elektrostatický výškový reproduktor.
V roce 1963 vyráběla Tesla Strašnice maloseriově tzv. televizní hudební skříň Tesla 4325A, které se říkalo Ametyst Sektor (příloha č. 5). Tímto modelem skončila výroba televizorů v podniku Tesla Strašnice. Krátce se sem vrátila v roce 1985, kdy vypomáhala s výrobou televizoru Mánes Color.
V podniku Tesla Strašnice uvedli do výroby roku 1960 televizor Tesla 4106A, kterému se říkalo Ametyst (příloha č. 2, 3 a 4). Vyráběl se v Tesle Strašnicích v letech 1960 až 1962. Byl to dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Obrazovka měla úhlopříčku 43 cm. Ovládání hlasitosti, tónové clony a volby kanálů byly na pravém boku televizoru, pod spodní hranou masky regulátor kontrastu, řádkového a snímkového kmitočtu, jasu. Na zadní stěně regulátor zaostření, výška obrazu, linearita, vyjasňovač a vývod na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti. Televizor měl ochranné vyjímatelné sklo obrazovky. První série měla pod obrazovkou ještě elektrostatický výškový reproduktor.
V roce 1963 vyráběla Tesla Strašnice maloseriově tzv. televizní hudební skříň Tesla 4325A, které se říkalo Ametyst Sektor (příloha č. 5). Tímto modelem skončila výroba televizorů v podniku Tesla Strašnice. Krátce se sem vrátila v roce 1985, kdy vypomáhala s výrobou televizoru Mánes Color.
Minule jsme si připoměli televizní hudební skříň Ametyst Sektor, která se vyráběla v roce 1963. Nebyla to zdaleka první československá televizní hudební skříň. Tou první, seriově vyráběnou, byla skříň Tesla 4307A Semiramis, která se vyráběla v letech 1959 až 1960 (příloha č. 1, 2, 3, 4 a 5).
Skříň sestávala s televizoru Tesla 4208U Narcis, což byl dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájení bylo volitelné a to 110, 120, 145, 200, 220 a 240V/50Hz. Obrazovka měla úhlopříčku 53 cm (považte, psal se rok 1959 !)., na přední stěně vlevo dvojknoflík pro ovládání hlasitosti, a tónové clony, vpravo přepínač kanálů a dolaďování. Čtyři menší knoflíky ovládají jas, kontrast a obě synchronizace. Ve výbavě byla také přípojka na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti. Dále byl součástí skříně rozhlasový přijímač Tesla Filharmonie a dvoustopý magnetofon Tesla Sonet Duo. Reproduktorů bylo šest (jeden kruhový 270 mm, 4 oválné 200x150 mm a jeden výškový tlakový reproduktor s exponenciálním zvukovodem). V příslušenství magnetofonu byl také piezoelektrický mikrofon se stojánkem.
Skříň sestávala s televizoru Tesla 4208U Narcis, což byl dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájení bylo volitelné a to 110, 120, 145, 200, 220 a 240V/50Hz. Obrazovka měla úhlopříčku 53 cm (považte, psal se rok 1959 !)., na přední stěně vlevo dvojknoflík pro ovládání hlasitosti, a tónové clony, vpravo přepínač kanálů a dolaďování. Čtyři menší knoflíky ovládají jas, kontrast a obě synchronizace. Ve výbavě byla také přípojka na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti. Dále byl součástí skříně rozhlasový přijímač Tesla Filharmonie a dvoustopý magnetofon Tesla Sonet Duo. Reproduktorů bylo šest (jeden kruhový 270 mm, 4 oválné 200x150 mm a jeden výškový tlakový reproduktor s exponenciálním zvukovodem). V příslušenství magnetofonu byl také piezoelektrický mikrofon se stojánkem.
Když roku 1953 zahájila Československá televize své vysílání, byly v prodeji československé televizory Tesla 4001A, o kterých jsme si povídali v minulých dílech tohoto miniserialu o historii televizí. Ty ovšem nestačily a tak byl proveden, krátce po zahájení pravidelného vysílání ČST, vůbec první dovoz televizorů ze zahraničí. Byly to televizory sovětské provenience a to konkrétně model Leningrad T2. Úmyslně nepíši "televizory z SSSR", neb to by nebyla pravda. Přijímače byly skutečně ruské, ale v době, kdy se k nám dovážely, se vyráběly výhradně v tehdejším východním Německu, ač všechny nápisy na televizoru byly v azbuce. Model Lenigrad T2 (příloha č. 1) se v letech 1949 až 1951 vyráběl v Rusku v podniku Kozický., v letech 1952 až 1955 se vyráběl ve východním Německu v podniku SAG Sachsenwerk v Radeborgu.
K televizoru Lenigrad T2 se váže i níže publikované video
K televizoru Lenigrad T2 se váže i níže publikované video
Do Československa se nedovážel pouze tv přijímač Leningrad T2, ale např. také televizor EKRAN. který se vyráběl v Sovětském Svazu v podniku Moskovskij televizionnyj zavod. Bylo vyrobeno 56 682 exemplářů. Byl to elektronkový pětikanálový televizní přijímač - superhet s paralelním zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a příjmem VKV rozhlasu v pásmu 64-73 MHz. Kulatá obrazovka měla průměr 31 cm a byla chráněna ochranným sklem. Čtyři knoflíky vpředu ovládají zleva jas a vypínání sítě, zaostření, kontrast a hlasitost. Pod víčkem vpředu jsou ovládací prvky synchronizace obrazu a ladění oscilátoru se stupnicí. Dřevěná skříň měla ozdobné orámování obrazovky, hnědé knoflíky s mosaznými kroužky a 2 reproduktory. Model EKRAN (příloha č. 1, 2, 3 a 4)se vyráběl v letech 1954 až 1956.
No a když už jsme zavítali do bývalého Sovětského Svazu, tak se tam poohlédneme po některých televizorech, které se tam po válce vyráběly. V letech 1953 až 1954 se v Leningradském závodě Kozický (ano, právě tam se vyráběl původní přijímač Leningrad T2, jehož východoněmecká odnož se dovážela k nám) vyráběl televizor 2. modelové řady Avangard TL1 (příloha č. 1). I tento přijímač měl zajímavou historii. Tento model se totiž ještě roku 1957 vyráběl v Polsku pod názvem Wisla T16 (příloha č. 2, 3, 4 a 5).
V říjnu 1954 byla výroba přesunuta do Minska (Běloruská SSR) a televizor dostal název Avangard 55 (příloha č. 6, 7, 8 a 9).
Ještě si na obrázku (příloha č. 10) ukážeme, jak vypadala 1. modelová řada přístroje Avangard TL1
V říjnu 1954 byla výroba přesunuta do Minska (Běloruská SSR) a televizor dostal název Avangard 55 (příloha č. 6, 7, 8 a 9).
Ještě si na obrázku (příloha č. 10) ukážeme, jak vypadala 1. modelová řada přístroje Avangard TL1
Roku 1955 se do Československa začal dovážet ruský televizor Temp2. Jednalo se elektronkový pětikanálový televizní přijímač - superhet s paralelním zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a příjmem VKV rozhlasu v pásmu 64-73 MHz. Kulatá obrazovka měla průměr 40 cm a měla ochranné sklo. Čtyři knoflíky vpředu ovládají zleva jas a vypínání sítě, zaostření, kontrast a hlasitost. Na pravém boku je přepínač kanálů a FM rozhlasu. Na zadní stěně jsou ovládací prvky synchronizace, rozměru a linearity obrazu a také přepínač příjmu televize nebo FM rozhlasu. Dřevěná skříň měla kovové ozdobné orámování obrazovky, bílé plastové knoflíky s mosaznými kroužky a 2 reproduktory vyzařující směrem vzhůru. Televizor se vyráběl v letech 1955 až 1956 v Moskevském radiozávodě.
Abychom nějak ukončili televizní procházku po Sovětském Svazu (i když se tam ještě do těch končin párkrát vrátíme, např. až budeme popisovat jak jsme se původně rozhodli pro systém PAL a hned na začátku normalizace jsme museli převzít SECAM), tak to obloukem vezmeme na úplný začátek výroby televizorů v SSSR. První maloseriově vyráběný sovětský televizor se jmenoval TK1 a 6000 exemplářů vyrobili v Leningradě roku 1938 (příloha č. 1).
V letech 1939 až 1940 vyráběl leningradský podnik Radist televizor 17TN-1 (příloha č. 2 a 3) a v roce 1941 televizor 17TN-3 (příloha č. 4 a 5). Modelů 17TN-1 bylo vyrobeno 2000 exemplářů, u modelu 17TN-3 se pouze uvádí, že jich bylo velmi málo (číselný údaj chybí). Na oba televizory se dalo chytit pouze vysílání leningradského a moskevského tv studia.
V letech 1939 až 1940 vyráběl leningradský podnik Radist televizor 17TN-1 (příloha č. 2 a 3) a v roce 1941 televizor 17TN-3 (příloha č. 4 a 5). Modelů 17TN-1 bylo vyrobeno 2000 exemplářů, u modelu 17TN-3 se pouze uvádí, že jich bylo velmi málo (číselný údaj chybí). Na oba televizory se dalo chytit pouze vysílání leningradského a moskevského tv studia.
Ve východním Německu (NDR) se vyráběl ruský televizor Leningrad T2, o kterém jsme si již minule povídali. Vyráběli tam ovšem i vlastní modely. V letech 1953 až 1955 továrna VEB Sachsenwerk v Radebergu produkovala model Rembrandt (příloha č. 1)., v roce 1957 továrna VEB Stern-Radio v Staßfurtu vyráběla model Iris (příloha č. 2)., v roce 1957 vyrobila továrna v Radebergu v malé serii luxusní televizní hudební skříň Cabinet (příloha č. 3), jejíž prodejní cena byla v NDR 6800 východoněmeckých Marek, což bylo opravdu hodně drahé. Továrna ve Staßfurtu roku 1959 uvedla na východoněmecký trh televizní "věž" Brockenblick (příloha č. 4). Pobočka podniku VEB Stern-Radio v Berlíně uvedla na trh roku 1959 model Alex (příloha č. 5), který na tehdejěí dobu měl moderní design. Roku 1960 byl na východoněmecký trh uveden televizor Patriot (příloha č. 6)
Historie televizního přenosu v Československu (po druhé)
Vysílání Československé televize začalo 1. května 1953. Televizní program byl šířen jedním vysílačem z Petřínské rozhledny v Praze. Vysílání probíhalo jen tři dny v týdnu, a začínalo vždy až v pozdních odpoledních hodinách. Za celý týden se tak odvysílalo jen několik málo hodin televizního programu, a to jen pro velmi omezený okruh diváků. Sedm dnů v týdnu začala televize vysílat až koncem roku 1958.
Televizní vysílač na Petříně vysílal na prvním kanále (48,5 – 56,5MHz), a jeho dosah se pohyboval kolem 50km.
V té době ještě televize neměla záznamová zařízení, takže se pořady vysílaly buď živě, nebo zaznamenané na filmovém pásu. Programová nabídka tak byla velmi omezená, a často se opakovala. Televize byla vlastně takovou technickou atrakcí. Na Silvestra roku 1955 začala televize vysílat v Ostravě, o necelý rok později v Bratislavě. Ostravský vysílač pracoval také na kanále R1, stejně jako pražský Petřín. V Bratislavě se pak vysílalo na kanále R2. V roce 1961 vzniklo televizní studio v Brně, a v roce 1962 v Košicích. V tomto roce také dosáhla televize do více než jednoho milionu domácností. První televizory pro příjem tohoto vysílání byly vyráběné v Tesle Strašnice. Jednalo se o televizor Tesla 4001A, o kterém jsme si tu již povídali.
V druhé polovině šedesátých let probíhaly přípravy pro barevné vysílání a spuštění druhého televizního programu. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o zásadní modernizaci televizních studií v Praze a Bratislavě.
Jednání o volbě systému kódování barev (PAL nebo SECAM) vyvrcholilo v roce 1968, kdy bylo odbornými kruhy doporučeno zahájit vysílání v soustavě PAL a Výzkumný ústav sdělovací techniky vyvinul celotranzistorový stolní barevný přijímač.
Do příprav barevné televize ovšem zasáhla okupace sovětskou armádou v srpnu 1968. Opět jsme byli z východu "osvobozeni" úplně od všeho (už podruhé)
Po politických změnách a následné normalizaci po roce 1969 byl podle vzoru Sovětského svazu zaveden systém Secam IIIb, který vzhledem k principu kódování neumožňuje jednoduchý elektronický střih obrazu při videozáznamech (rušivé pruhy a ztráta barev v okamžiku střihu). Proto byla televizní studia vybavena technikou v systému PAL a teprve na vysílačích se překódovalo do SECAMu. Zastavení hospodářské spolupráce se Západem a nedostatek devizových prostředků neumožnil výrobu celotranzistorového televizoru, do kterého bylo potřeba dovézt zde nevyráběné typy tranzistorů.
Zaběhnutý průmysl elektronek vyvinul nové typy (PL509, PY500, PL508) a na trhu se objevil nový přijímač Tesla Color 4401A. Hybrid se sovětskou obrazovkou 59LK3C (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Model byl pětipásmový barevný televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz) a příjmu barevného televizního vysíláni v systému SECAM IIIb (nultá serie i v systému PAL). Napájení ze střídavé sítě 220V/50Hz - 240W. Plynulé ladění v rozsahu všech televizních pásem, sedm mechanických předvoleb ovládaných tlačítky, ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu, vyvážení barev a barevné sytosti. Barevná masková obrazovka typu Delta sovětské výroby o úhlopříčce 59 cm. Televizor se vyráběl v letech 1973 až 1976 (v roce 1972 nultá serie) v podniku Tesla Orava (příloha č. 5).
S přechodem na barevné vysílání došlo ještě k jedné zásadní změně. Původní zkušební televizní obrazec (monoskop), pocházející z roku 1953 (příloha č. 6), byl nahrazen barevným elektronickým zkušebním obrazcem (příloha č. 7).
.... a tak si z nostalgie ještě na videozáběru připomeňme náš první seriově vyráběný televizor Tesla 4001A.
Vysílání Československé televize začalo 1. května 1953. Televizní program byl šířen jedním vysílačem z Petřínské rozhledny v Praze. Vysílání probíhalo jen tři dny v týdnu, a začínalo vždy až v pozdních odpoledních hodinách. Za celý týden se tak odvysílalo jen několik málo hodin televizního programu, a to jen pro velmi omezený okruh diváků. Sedm dnů v týdnu začala televize vysílat až koncem roku 1958.
Televizní vysílač na Petříně vysílal na prvním kanále (48,5 – 56,5MHz), a jeho dosah se pohyboval kolem 50km.
V té době ještě televize neměla záznamová zařízení, takže se pořady vysílaly buď živě, nebo zaznamenané na filmovém pásu. Programová nabídka tak byla velmi omezená, a často se opakovala. Televize byla vlastně takovou technickou atrakcí. Na Silvestra roku 1955 začala televize vysílat v Ostravě, o necelý rok později v Bratislavě. Ostravský vysílač pracoval také na kanále R1, stejně jako pražský Petřín. V Bratislavě se pak vysílalo na kanále R2. V roce 1961 vzniklo televizní studio v Brně, a v roce 1962 v Košicích. V tomto roce také dosáhla televize do více než jednoho milionu domácností. První televizory pro příjem tohoto vysílání byly vyráběné v Tesle Strašnice. Jednalo se o televizor Tesla 4001A, o kterém jsme si tu již povídali.
V druhé polovině šedesátých let probíhaly přípravy pro barevné vysílání a spuštění druhého televizního programu. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o zásadní modernizaci televizních studií v Praze a Bratislavě.
Jednání o volbě systému kódování barev (PAL nebo SECAM) vyvrcholilo v roce 1968, kdy bylo odbornými kruhy doporučeno zahájit vysílání v soustavě PAL a Výzkumný ústav sdělovací techniky vyvinul celotranzistorový stolní barevný přijímač.
Do příprav barevné televize ovšem zasáhla okupace sovětskou armádou v srpnu 1968. Opět jsme byli z východu "osvobozeni" úplně od všeho (už podruhé)
Po politických změnách a následné normalizaci po roce 1969 byl podle vzoru Sovětského svazu zaveden systém Secam IIIb, který vzhledem k principu kódování neumožňuje jednoduchý elektronický střih obrazu při videozáznamech (rušivé pruhy a ztráta barev v okamžiku střihu). Proto byla televizní studia vybavena technikou v systému PAL a teprve na vysílačích se překódovalo do SECAMu. Zastavení hospodářské spolupráce se Západem a nedostatek devizových prostředků neumožnil výrobu celotranzistorového televizoru, do kterého bylo potřeba dovézt zde nevyráběné typy tranzistorů.
Zaběhnutý průmysl elektronek vyvinul nové typy (PL509, PY500, PL508) a na trhu se objevil nový přijímač Tesla Color 4401A. Hybrid se sovětskou obrazovkou 59LK3C (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Model byl pětipásmový barevný televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz) a příjmu barevného televizního vysíláni v systému SECAM IIIb (nultá serie i v systému PAL). Napájení ze střídavé sítě 220V/50Hz - 240W. Plynulé ladění v rozsahu všech televizních pásem, sedm mechanických předvoleb ovládaných tlačítky, ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu, vyvážení barev a barevné sytosti. Barevná masková obrazovka typu Delta sovětské výroby o úhlopříčce 59 cm. Televizor se vyráběl v letech 1973 až 1976 (v roce 1972 nultá serie) v podniku Tesla Orava (příloha č. 5).
S přechodem na barevné vysílání došlo ještě k jedné zásadní změně. Původní zkušební televizní obrazec (monoskop), pocházející z roku 1953 (příloha č. 6), byl nahrazen barevným elektronickým zkušebním obrazcem (příloha č. 7).
.... a tak si z nostalgie ještě na videozáběru připomeňme náš první seriově vyráběný televizor Tesla 4001A.
Výrobou televizoru Ametyst a televizní skříně Ametyst Sektor skončila výroba televizorů v závodě Tesla Strašnice, jak jsme si pověděli již dříve. Výroba televizních přijímačů již pokračovala pouze v závodech Tesla Pardubice a Tesla Orava.
V pardubické Tesle zahájili roku 1961 výrobu televizoru Tesla 4211U Lotos, který se vyráběl v letech 1961 až 1964 (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a napájením ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka s úhlopříčkou 53cm, na pravém boku ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a přepínání kanálů s laděním. Tlačítková souprava pro vypínání sítě, zapínání brilancí, konvertoru IV pásma a zdůraznění basů a výšek v reprodukci. 2 reproduktory, středotónový na levém boku a výškový pod dnem přístroje. Na zadní stěně přípojka pro kabelové dálkové ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a vypnutí napájení. Byl to první československý televizor s plošnými spoji.
V roce 1961 stál 4000,- Kčs.
V roce 1962 se v pardubické Tesle vyráběl odvozený model Tesla 4210U Kamelie, který byl stejný, jako Lotos, pouze měl menší úhlopříčku obrazovky, a to 43cm (příloha č. 5 a 6).
V letech 1962 a 1963 se ve stejné továrně ještě vyráběl model Tesla 4112U Carmen. Jednalo se o dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz), napájení ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka měla úhlopříčku 43 cm, poměr stran 5:4. Před obrazovkou bylo ochranné vypouklé sklo. Na pravém boku přepínač kanálů a doladění, ovládání tónové clony a hlasitosti spojené s vypínačem napájení. Pod přední hranou zleva ovládání kontrastu, řádkové a snímkové synchronizace, jasu. Reproduktor je umístěn na levém boku. Přípojka na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti (příloha č. 7).
V Pardubicích v letech 1965 až 1966 vyráběli televizor Tesla 4212U Orchidea. Jednalo se o model moderní koncepce (příloha č. 8). Byl to dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a napájením ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka s úhlopříčkou 59 cm, na pravém boku ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a přepínání kanálů s laděním. Tlačítková souprava pro vypínání sítě, zapínání brilancí, konvertoru IV pásma a zdůraznění basů a výšek v reprodukci, výstup pro nahrávání na magnetofon. Oválný reproduktor na přední stěně, fotoodpor pro samočinné řízení kontrastu v závislosti na vnějším osvětlení. Na zadní stěně přípojka pro kabelové dálkové ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a vypnutí napájení. Plošné spoje včetně cívek kanálového voliče.
V pardubické Tesle zahájili roku 1961 výrobu televizoru Tesla 4211U Lotos, který se vyráběl v letech 1961 až 1964 (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a napájením ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka s úhlopříčkou 53cm, na pravém boku ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a přepínání kanálů s laděním. Tlačítková souprava pro vypínání sítě, zapínání brilancí, konvertoru IV pásma a zdůraznění basů a výšek v reprodukci. 2 reproduktory, středotónový na levém boku a výškový pod dnem přístroje. Na zadní stěně přípojka pro kabelové dálkové ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a vypnutí napájení. Byl to první československý televizor s plošnými spoji.
V roce 1961 stál 4000,- Kčs.
V roce 1962 se v pardubické Tesle vyráběl odvozený model Tesla 4210U Kamelie, který byl stejný, jako Lotos, pouze měl menší úhlopříčku obrazovky, a to 43cm (příloha č. 5 a 6).
V letech 1962 a 1963 se ve stejné továrně ještě vyráběl model Tesla 4112U Carmen. Jednalo se o dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz), napájení ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka měla úhlopříčku 43 cm, poměr stran 5:4. Před obrazovkou bylo ochranné vypouklé sklo. Na pravém boku přepínač kanálů a doladění, ovládání tónové clony a hlasitosti spojené s vypínačem napájení. Pod přední hranou zleva ovládání kontrastu, řádkové a snímkové synchronizace, jasu. Reproduktor je umístěn na levém boku. Přípojka na kabelové dálkové ovládání jasu a hlasitosti (příloha č. 7).
V Pardubicích v letech 1965 až 1966 vyráběli televizor Tesla 4212U Orchidea. Jednalo se o model moderní koncepce (příloha č. 8). Byl to dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) a napájením ze střídavé sítě 220V/50Hz. Obrazovka s úhlopříčkou 59 cm, na pravém boku ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a přepínání kanálů s laděním. Tlačítková souprava pro vypínání sítě, zapínání brilancí, konvertoru IV pásma a zdůraznění basů a výšek v reprodukci, výstup pro nahrávání na magnetofon. Oválný reproduktor na přední stěně, fotoodpor pro samočinné řízení kontrastu v závislosti na vnějším osvětlení. Na zadní stěně přípojka pro kabelové dálkové ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti a vypnutí napájení. Plošné spoje včetně cívek kanálového voliče.
U mnoha televizorů je uvedeno, že mají zásuvku na kabel, na kterém je dálkové ovládání. Tímto kabelovým dálkovým ovládáním se dal většinou měnit jas obrazu a hlasitost zvuku televizoru. Toto dálkové ovládání se dalo dokoupit, ve výbavě televizorů zpravidla nebývalo.
Připojení k televizoru (který měl příslušnou zásuvku a tedy možnost dálkového ovládání) se provádělo zasunutím zástrčky do zásuvky, která byla umístěna na zadní straně televizoru. Na druhé straně dosti dlouhého kabelu bylo samotné těleso dálkového ovládání. Jas a hlasitost se seřizovaly otáčením příslušných kotoučků, které vyčnívaly z tělesa ovladače.
Připojení k televizoru (který měl příslušnou zásuvku a tedy možnost dálkového ovládání) se provádělo zasunutím zástrčky do zásuvky, která byla umístěna na zadní straně televizoru. Na druhé straně dosti dlouhého kabelu bylo samotné těleso dálkového ovládání. Jas a hlasitost se seřizovaly otáčením příslušných kotoučků, které vyčnívaly z tělesa ovladače.
Několik video zajímavostí ze světa televizní historie
Barevný televizor RCA Victor CTC-5 z roku 1956:
Barevný televizor RCA Victor CTC-11 z roku 1961:
Barevný televizor RCA Victor CTC-5 z roku 1956:
Barevný televizor RCA Victor CTC-11 z roku 1961:
Minule jsme si povídali o televizorech s dílen továrny Tesla Pardubice. Do celé sbírky tamní tehdejší produkce nám chybí ještě dva zajímavé modely. A to přenosný tranzistorový televizor Tesla 4251AB, kterému se říkalo Camping (příloha č. 1), vyráběny v roce 1966., a přenosný televizor Tesla 4252AB-1, kterému se říkalo Camping 28 (příloha č. 2,3 a 4). Ten byl vyvíjen v roce 1966, do výroby se dostal roku 1967.
Model Camping z roku 1966 byl přenosným tranzistorovým dvanáctikanálovým televizní přijímačem - superhetem s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájen byl ze střídavé sítě nebo autobaterie 12V. Obrazovka měla úhlopříčku 25 cm, ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti. Skříň byla z plechu. Televize měla teleskopickou anténu, výstup pro magnetofon, vestavěný síťový napájecí zdroj. Ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu a snímkové synchronizace bylo na zadní stěně., dále bylo na přístroji tlačítko pro zapínání druhu napájení, dobíjení akumulátoru, dálkový příjem.
Model Camping 28 z roku 1967 byl přenosným tranzistorovým dvanáctikanálovým televizním přijímačem - superhetem s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájení ze střídavé sítě nebo autobaterie 12V. Obrazovka měla úhlopříčku 28 cm, ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti. Plechová skříň, plastová maska, teleskopická anténa, výstup pro magnetofon, odnímatelný síťový napájecí zdroj. Ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu a snímkové synchronizace na zadní stěně, tlačítka pro zapínání druhu napájení, dobíjení akumulátoru, dálkový příjem.
A tím byla ukončena výroba televizorů v podniku Tesla Pardubice. Od této doby se veškerá produkce československých televizorů odbývala v podniku Tesla Orava.
Model Camping z roku 1966 byl přenosným tranzistorovým dvanáctikanálovým televizní přijímačem - superhetem s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájen byl ze střídavé sítě nebo autobaterie 12V. Obrazovka měla úhlopříčku 25 cm, ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti. Skříň byla z plechu. Televize měla teleskopickou anténu, výstup pro magnetofon, vestavěný síťový napájecí zdroj. Ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu a snímkové synchronizace bylo na zadní stěně., dále bylo na přístroji tlačítko pro zapínání druhu napájení, dobíjení akumulátoru, dálkový příjem.
Model Camping 28 z roku 1967 byl přenosným tranzistorovým dvanáctikanálovým televizním přijímačem - superhetem s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Napájení ze střídavé sítě nebo autobaterie 12V. Obrazovka měla úhlopříčku 28 cm, ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti. Plechová skříň, plastová maska, teleskopická anténa, výstup pro magnetofon, odnímatelný síťový napájecí zdroj. Ovládání hlasitosti, jasu, kontrastu a snímkové synchronizace na zadní stěně, tlačítka pro zapínání druhu napájení, dobíjení akumulátoru, dálkový příjem.
A tím byla ukončena výroba televizorů v podniku Tesla Pardubice. Od této doby se veškerá produkce československých televizorů odbývala v podniku Tesla Orava.
Historie televizního přenosu v Československu (po třetí)
V několika málo řádcích si připomeneme vznik podniku TESLA a z čeho se to vlastně dalo dohromady a také si připomeneme "slavné" výroky ještě "slavnějších" soudruhů.
Veškeré televizory (ale i ostatní elektrotechnika) se u nás vyráběly v podniku, který se jmenoval n.p. TESLA. Tento podnik vznikl 7.3. 1946 spojením a sloučením 17 firem (nejznámější byla firma Elektra) a název TESLA byl odvozen od slovního spojení TEchnika SLAboproudá. TESLA je vlastně nástupcem jednoho z prvních elektrotechnických podniků na území tehdejšího Československa, který byl pod názvem Elektra založen 18.1. 1921 výhradně s českým kapitálem.
Tato firma (Elektra) již roku 1923 uvedla do provozu středovlnný rozhlasový vysílač, a o několik let později i krátkovlnný vysílač na vlně 59 m. První televizní vysílač o výkonu 5 kW byl dodán v roce 1953 a instalován v Praze včetně anténního systému (už podnik Tesla). Jedny z prvních měřicích přístrojů pro rozhlasové vysílače byly vyrobeny v roce 1948, pro televizní vysílače v roce 1954. Historicky první dodávka směrového spoje je datována rokem 1953 pro trasu mezi televizním studiem a vysílačem.
TESLA postupně vybudovala síť rozhlasových a televizních vysílacích středisek na území bývalého Československa a významným způsobem se podílela na výstavbě vysílacích středisek v zemích bývalého Východního bloku. Současně s vysílači byly dodávány a instalovány anténní systémy. Jen na území bývalého SSSR zajišťuje více než 1500 vysílačů přes 60 % rozhlasového a televizního vysílání. Další z řady rozhlasových vysílačů byly prodána do Egypta, Alžíru, Jemenu, Sýrie.
Nově vzniklý n.p. TESLA měl před sebou skvělou budoucnost. Rychle byla sjednocena součástková základna, provedeno přerozdělení práce mezi jednotlivými závody a zahájena výroba nových vzorů přijímačů. Kvalitní přístroje se vyvážely do zahraničí, kde byl o výrobky n.p. TESLA nebývalý zájem. Podniku se podařilo vylepšit a uvést do života označovací systém firmy Philips, který se skládal z tří nebo čtyřčíselného kódu a doplňujícího písmena, které značilo druh napájení. Dařilo se držet krok se světovým vývojem. První brzdou se stal až nástup tranzistorů po roce 1950. Výzkumné ústavy sice nadále držely krok se zahraničním vývojem, výroba ale neměla zájem, elektronky byly přece zaběhnuté. Traduje se výrok ministra těžkého strojírenství Gustava Klimenta, pod něhož elektrotechnický průmysl spadal: "Nebudeme vyrábět polovodiče, počkáme si až na celovodiče". Doložen je výrok jiného pohlavára elektrotechniky, že: "Tranzistory se vyrábět nebudou, protože je nikdo nepotřebuje". Bohužel, takto to skutečně u nás bylo a fungovalo. Říká se tomu socialismus a jsou to důsledky "osvobození" z Východu.
Přesto v roce 1958 byla zahájena výroba tranzistorového radiopřijímače, do výrobních procesů byly zavedeny další novinky jako plošné spoje, plastické hmoty, ferritové materiály atd. Dohnat světový vývoj se již nepodařilo. Stejnou brzdou, jako tranzistory, se v šedesátých letech staly integrované obvody. Výroba se k nim opět stavěla zády.
Ve videoukázce je přenosový vůz československé televize, vyrobený v podniku n.p. LIAZ a Tesla Radiospoj. Pro přenos byl nutný optický kontakt na petřínský vysílač zvuk býval k vysílači veden po telefonním vedení. V roce 1958 byl tento přenosový vůz nejdražším vozidlem v republice!!
V několika málo řádcích si připomeneme vznik podniku TESLA a z čeho se to vlastně dalo dohromady a také si připomeneme "slavné" výroky ještě "slavnějších" soudruhů.
Veškeré televizory (ale i ostatní elektrotechnika) se u nás vyráběly v podniku, který se jmenoval n.p. TESLA. Tento podnik vznikl 7.3. 1946 spojením a sloučením 17 firem (nejznámější byla firma Elektra) a název TESLA byl odvozen od slovního spojení TEchnika SLAboproudá. TESLA je vlastně nástupcem jednoho z prvních elektrotechnických podniků na území tehdejšího Československa, který byl pod názvem Elektra založen 18.1. 1921 výhradně s českým kapitálem.
Tato firma (Elektra) již roku 1923 uvedla do provozu středovlnný rozhlasový vysílač, a o několik let později i krátkovlnný vysílač na vlně 59 m. První televizní vysílač o výkonu 5 kW byl dodán v roce 1953 a instalován v Praze včetně anténního systému (už podnik Tesla). Jedny z prvních měřicích přístrojů pro rozhlasové vysílače byly vyrobeny v roce 1948, pro televizní vysílače v roce 1954. Historicky první dodávka směrového spoje je datována rokem 1953 pro trasu mezi televizním studiem a vysílačem.
TESLA postupně vybudovala síť rozhlasových a televizních vysílacích středisek na území bývalého Československa a významným způsobem se podílela na výstavbě vysílacích středisek v zemích bývalého Východního bloku. Současně s vysílači byly dodávány a instalovány anténní systémy. Jen na území bývalého SSSR zajišťuje více než 1500 vysílačů přes 60 % rozhlasového a televizního vysílání. Další z řady rozhlasových vysílačů byly prodána do Egypta, Alžíru, Jemenu, Sýrie.
Nově vzniklý n.p. TESLA měl před sebou skvělou budoucnost. Rychle byla sjednocena součástková základna, provedeno přerozdělení práce mezi jednotlivými závody a zahájena výroba nových vzorů přijímačů. Kvalitní přístroje se vyvážely do zahraničí, kde byl o výrobky n.p. TESLA nebývalý zájem. Podniku se podařilo vylepšit a uvést do života označovací systém firmy Philips, který se skládal z tří nebo čtyřčíselného kódu a doplňujícího písmena, které značilo druh napájení. Dařilo se držet krok se světovým vývojem. První brzdou se stal až nástup tranzistorů po roce 1950. Výzkumné ústavy sice nadále držely krok se zahraničním vývojem, výroba ale neměla zájem, elektronky byly přece zaběhnuté. Traduje se výrok ministra těžkého strojírenství Gustava Klimenta, pod něhož elektrotechnický průmysl spadal: "Nebudeme vyrábět polovodiče, počkáme si až na celovodiče". Doložen je výrok jiného pohlavára elektrotechniky, že: "Tranzistory se vyrábět nebudou, protože je nikdo nepotřebuje". Bohužel, takto to skutečně u nás bylo a fungovalo. Říká se tomu socialismus a jsou to důsledky "osvobození" z Východu.
Přesto v roce 1958 byla zahájena výroba tranzistorového radiopřijímače, do výrobních procesů byly zavedeny další novinky jako plošné spoje, plastické hmoty, ferritové materiály atd. Dohnat světový vývoj se již nepodařilo. Stejnou brzdou, jako tranzistory, se v šedesátých letech staly integrované obvody. Výroba se k nim opět stavěla zády.
Ve videoukázce je přenosový vůz československé televize, vyrobený v podniku n.p. LIAZ a Tesla Radiospoj. Pro přenos byl nutný optický kontakt na petřínský vysílač zvuk býval k vysílači veden po telefonním vedení. V roce 1958 byl tento přenosový vůz nejdražším vozidlem v republice!!
Do Československa se také dovážely televizory z Maďarska. Z počátku 60-tých let to byly televizory značky Orion (příloha č. 1). Ovšem nejznámějšími modely byly Fortuna 4 a Fortuna 5 (příloha č. 2, 3 a 4), které se k nám dovážely v 70-tých letech. Později ještě přibyly modely Elektronic (příloha č. 5, 6 a 7). Maďarské televizory byly u nás tzv. podpultovým zbožím.
Na Fortunu 5 mám osobní vzpomínky. Byl to vynikající televizor a na tu dobu (no i na dnešní) to byl i vynikají kus nábytku. Rodiče ho kupovali roku 1971, já jsem si televizi k sobě přestěhoval někdy začátkem 80-tých let a televizor z provozu jsem vyřadil roku 1990. Nikoli proto, že by nefungoval, ale proto, že byl již "morálně zastaralý". Bez závad, prakticky v provozu každý den, po dobu 20 let.
Televizory Fortuna a Elektronic vyráběl maďarský podnik Videoton v německé (v té době západoněmecké) licenci.
Na Fortunu 5 mám osobní vzpomínky. Byl to vynikající televizor a na tu dobu (no i na dnešní) to byl i vynikají kus nábytku. Rodiče ho kupovali roku 1971, já jsem si televizi k sobě přestěhoval někdy začátkem 80-tých let a televizor z provozu jsem vyřadil roku 1990. Nikoli proto, že by nefungoval, ale proto, že byl již "morálně zastaralý". Bez závad, prakticky v provozu každý den, po dobu 20 let.
Televizory Fortuna a Elektronic vyráběl maďarský podnik Videoton v německé (v té době západoněmecké) licenci.
Něco málo z historie televizorů PANASONIC
Společnost Panasonic založila roku 1958 továrnu na výrobu televizorů. Bylo to ve městě Ibaraki nedaleko Osaky. V té době to byla nejmodernější továrna na výrobu televizorů vůbec. Televizní boom v Japonsku odstartovala živě přenášená svatba japonského císaře - inu, jiný kraj, jiný mrav. Televize se v Japonsku poté stala přímo národním fenoménem.
V roce 1960 zahájila společnost Panasonic výrobu barevných televizorů. Barevné televizory si v Japonsku získaly značnou popularitu roku 1970, kdy Osaka hostila Světovou výstavu. Už roku 1973 se v Japonsku používalo více barevných televizorů, než černobílých.
Roku 1988 došlo ke sloučení firem National a Panasonic (šlo o firmy ze stejného mateřského koncernu Matsushita). Obě firmy (tedy už vlastně jedna) nesly jméno Panasonic. V té době odstartoval v Japonsku ekonomický boom a výrazně stoupla poptávka po větších, luxusnějších a lépe vybavených televizorech, což znamenalo novou fázi ve vývoji televizní výroby, tehdy již považovanou za vyspělou. V roce 1990 byla na trh uvedena řada GAOO, jež se vyznačovala nejmodernějšími technologiemi. Společnost představila první televizi s rozlišením HD (roku 1991 se začalo testovat HD vysílání). Poměr stran u televizorů se změnil z 4:3 na 16:9. .....
V příloze č. 1 je reklama na Panasonic Quatrecolor z roku 1972. ...a ano,vidíte dobře., právě v onom roce začínal Panasonic pokusy se čtvrtou barvou. Dnes seriově používá firma Sharp.
Společnost Panasonic založila roku 1958 továrnu na výrobu televizorů. Bylo to ve městě Ibaraki nedaleko Osaky. V té době to byla nejmodernější továrna na výrobu televizorů vůbec. Televizní boom v Japonsku odstartovala živě přenášená svatba japonského císaře - inu, jiný kraj, jiný mrav. Televize se v Japonsku poté stala přímo národním fenoménem.
V roce 1960 zahájila společnost Panasonic výrobu barevných televizorů. Barevné televizory si v Japonsku získaly značnou popularitu roku 1970, kdy Osaka hostila Světovou výstavu. Už roku 1973 se v Japonsku používalo více barevných televizorů, než černobílých.
Roku 1988 došlo ke sloučení firem National a Panasonic (šlo o firmy ze stejného mateřského koncernu Matsushita). Obě firmy (tedy už vlastně jedna) nesly jméno Panasonic. V té době odstartoval v Japonsku ekonomický boom a výrazně stoupla poptávka po větších, luxusnějších a lépe vybavených televizorech, což znamenalo novou fázi ve vývoji televizní výroby, tehdy již považovanou za vyspělou. V roce 1990 byla na trh uvedena řada GAOO, jež se vyznačovala nejmodernějšími technologiemi. Společnost představila první televizi s rozlišením HD (roku 1991 se začalo testovat HD vysílání). Poměr stran u televizorů se změnil z 4:3 na 16:9. .....
V příloze č. 1 je reklama na Panasonic Quatrecolor z roku 1972. ...a ano,vidíte dobře., právě v onom roce začínal Panasonic pokusy se čtvrtou barvou. Dnes seriově používá firma Sharp.
Dnes je výročí pravidelného vysílání televize.
Dne 2.11. 1936 spustila stanice BBC pravidelné televizní vysílání. Vysílalo se každý den zhruba 2 hodiny z Alexandra Palace (příloha č. 1).
http://www.stream.cz/slavnedny/527595-den-kdy-zacala-vysilat-televize
Dne 2.11. 1936 spustila stanice BBC pravidelné televizní vysílání. Vysílalo se každý den zhruba 2 hodiny z Alexandra Palace (příloha č. 1).
http://www.stream.cz/slavnedny/527595-den-kdy-zacala-vysilat-televize
Tesla Orava
Slovenský podnik Tesla Orava započal s výrobou televizorů již roku 1958, a to modelem, který se původně vyráběl v Tesle Strašnice: Tesla 4102U / Mánes. O tom jsme si povídali v jednom z předešlých dílů, kde je i video z roku 1958.
Prvními televizory, vyvinutými již v podniku Tesla Orava, byly modely Tesla 4110U / Oravan (příloha č. 1, 2 a 3) a Tesla 4111U / Kriváň (příloha č. 4 a 5)
Tesla Oravan byl dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet, s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Obrazovka měla úhlopříčku 35 cm, na přední stěně byly vlevo knoflíky pro ovládání hlasitosti s vypínačem sítě, tónová clona, a vpravo byl přepínač kanálů a dolaďování. Pod spodní hranou byl regulátor kontrastu, řádkového a snímkového kmitočtu a jasu. Na zadní stěně přípojka pro dálkové ovládání jasu a hlasitosti, regulátor zaostření, vyjasňovač, výška obrazu a linearita. Přijímač vyšel z předchozího typu 4102U Mánes. První provedení mělo ochranné sklo před obrazovkou s šípovitým tvarem směrem dolů, u poslední serie bylo sklo obdélníkového tvaru a bylo možno ho jednoduchým způsobem vyjmout při čistění od prachu. Televizní přijímač Oravan stál 2600,- Kčs (pro porovnání televizor Lotos z Tesly Pardubice s úhlopříčkou 53 cm, moderní konstrukcí s plošnými spoji a dálkovým ovládáním stál v téže době přes 4000,- Kčs).
Dále se v Tesle Orava vyráběly i modernější modely, jako např. Tesla 4108U / Azurit (příloha č. 6 a 7), Korund a Tesla 4215U / Jantár (příloha č. 8), které měly svůj základ ve strašnickém Ametystu.
Roku 1962 přišly na trh přijímače Štandard, Tesla 4114U / Pallas (příloha č. 9) a Luneta s plošnými spoji. V roce 1966 se ve zvukové části stolních přístrojů poprvé objevily tranzistory a to u modelu Tesla 4118U / Oliver, a modelem Tesla 4123 / Karolina (příloha č. 10), vyráběným v letech 1968 a 1969, byla zahájena éra plynule laditelných kanálových voličů vyráběných v licenci německé firmy HOPT. V roce 1969 přibyla možnost volby druhého programu ve IV. a V. pásmu, v roce 1972 počínaje modelem Tesla 4244U / Aramis se počet elektronek snížil na šest a elektroniku televizorů ovládly tranzistory.
Rokem 1972 bylo zahájeno barevné vysíláni Československé televize. O prvním modelu a peripetiích kolem norem jsme si tu v jednom z předešlých dílů již povídali. A tak v té barvě budeme pokračovat. .... ale až někdy příště.
Slovenský podnik Tesla Orava započal s výrobou televizorů již roku 1958, a to modelem, který se původně vyráběl v Tesle Strašnice: Tesla 4102U / Mánes. O tom jsme si povídali v jednom z předešlých dílů, kde je i video z roku 1958.
Prvními televizory, vyvinutými již v podniku Tesla Orava, byly modely Tesla 4110U / Oravan (příloha č. 1, 2 a 3) a Tesla 4111U / Kriváň (příloha č. 4 a 5)
Tesla Oravan byl dvanáctikanálový televizní přijímač - superhet, s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz). Obrazovka měla úhlopříčku 35 cm, na přední stěně byly vlevo knoflíky pro ovládání hlasitosti s vypínačem sítě, tónová clona, a vpravo byl přepínač kanálů a dolaďování. Pod spodní hranou byl regulátor kontrastu, řádkového a snímkového kmitočtu a jasu. Na zadní stěně přípojka pro dálkové ovládání jasu a hlasitosti, regulátor zaostření, vyjasňovač, výška obrazu a linearita. Přijímač vyšel z předchozího typu 4102U Mánes. První provedení mělo ochranné sklo před obrazovkou s šípovitým tvarem směrem dolů, u poslední serie bylo sklo obdélníkového tvaru a bylo možno ho jednoduchým způsobem vyjmout při čistění od prachu. Televizní přijímač Oravan stál 2600,- Kčs (pro porovnání televizor Lotos z Tesly Pardubice s úhlopříčkou 53 cm, moderní konstrukcí s plošnými spoji a dálkovým ovládáním stál v téže době přes 4000,- Kčs).
Dále se v Tesle Orava vyráběly i modernější modely, jako např. Tesla 4108U / Azurit (příloha č. 6 a 7), Korund a Tesla 4215U / Jantár (příloha č. 8), které měly svůj základ ve strašnickém Ametystu.
Roku 1962 přišly na trh přijímače Štandard, Tesla 4114U / Pallas (příloha č. 9) a Luneta s plošnými spoji. V roce 1966 se ve zvukové části stolních přístrojů poprvé objevily tranzistory a to u modelu Tesla 4118U / Oliver, a modelem Tesla 4123 / Karolina (příloha č. 10), vyráběným v letech 1968 a 1969, byla zahájena éra plynule laditelných kanálových voličů vyráběných v licenci německé firmy HOPT. V roce 1969 přibyla možnost volby druhého programu ve IV. a V. pásmu, v roce 1972 počínaje modelem Tesla 4244U / Aramis se počet elektronek snížil na šest a elektroniku televizorů ovládly tranzistory.
Rokem 1972 bylo zahájeno barevné vysíláni Československé televize. O prvním modelu a peripetiích kolem norem jsme si tu v jednom z předešlých dílů již povídali. A tak v té barvě budeme pokračovat. .... ale až někdy příště.
Zcela nedávno, 2.11. jsme si připoměli výročí pravidelného televizního vysílání, které bylo provozováno od roku 1936 v Anglii ze studia Alexandra Palace. Zde je film z onoho začátku vysílání z roku 1936:
Minule jsme si povídali o produkci televizorů z podniku Tesla Orava, který byl začátkem sedmdesátých let již jediným výrobcem televizních přijímačů v Československu. Dnes se (než v dalších dílech přejdeme na barevné televizory) podíváme na některé černobílé televizory, které se v Tesle Orava vyráběly ještě i na konci osmdesátých let.
V letech 1975 až 1977 se vyráběl model Tesla 4137A / Zobor (příloha č. 1), jehož konstrukce vycházela ze základního modelu Tesla 4260A / Dukla z roku 1974. Šasi přijímače bylo rozděleno na signálovou část na levém boku skříně a zdrojovou a rozkladovou část na dně skříně. Obvody obrazové a zvukové mezifrekvence, koncový NF zesilovač zvuku, AVC a snímkový generátor jsou osazeny na samostatných modulech, zasunutých do základních desek pomocí řadových konektorů. Tranzistorový NF zesilovač byl v průběhu výroby nahrazem integrovaným obvodem MBA810.
V letech 1977 až 1979 se vyráběl model Tesla 4271A / Capella (příloha č. 2). Jednalo se o pětipásmový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz). Plynulé ladění bylo v rozsahu všech televizních pásem, 7 mechanických předvoleb. Ovládání hlasitosti, tónové clony, jasu a kontrastu se provádělo tahovými potenciometry. Obrazovka o úhlopříčce 61 cm. Výstup pro nahrávání zvuku na magnetofon. Televizor se skládal z dřevěné skříně, plastová maska byla povrchově upravená potiskem s motivem dřeva v různých barvách.
V letech 1981 až 1983 se vyráběl model Tesla 4286A / Světlana (příloha č. 3 a 4). Přijímač je odvozen od základního celopolovodičového modelu Olympia, s polouniverzálním napájením, kdy řádkový rozklad s tranzistorem SU160 je napájen přes tyristorový regulátor přímo ze síťového napětí 220V a ostatní obvody přes síťový nízkonapěťový transformátor. V průběhu výroby těchto modelů byl řídicí obvod napájecího tyristoru s diakem nahrazem integrovaným obvodem MAA436. Jednotlivé modely se od sebe liší hlavně kanálovými voliči a předvolbami.
V letech 1984 až 1987 se vyráběl model Tesla 4287A / Neptun (příloha č. 5). Jedná se o celopolovodičový pětipásmový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz). Plynulé ladění v rozsahu všech televizních pásem, mechanická tlačítková předvolba pro 8 kanálů (LPA-8), ovládání hlasitosti, basů, výšek, jasu, kontrastu a AVC otočnými potenciometry. Obrazovka o úhlopříčce 61 cm, dřevěná skříň, plastová maska. Výstup pro nahrávání zvuku na magnetofon a reproduktor.
Konstrukce přijímače je stejná pro televizory Tesla 4278A / Saturn a Tesla 4141A / Urán (příloha č. 6), má i shodné moduly s přenosnými televizory řady Tesla 4158AB / Satelit (příloha č. 7) a využívá spínaný zdroj, což umožnilo snížit spotřebu na pouhých 56W.
Televizor Neptun byl jedním z posledních stolních černobílých televizorů vyráběných v Československu. Po ukončení výroby byly černobílé přístroje dováženy z Rumunska (Safír, Diamant).
Rumunský televizor Safír (příloha č. 8) a Diamant 248 (příloha č. 9)
Ve videoukázce je v provozu televizor Tesla 4144A / Lívia, který se v podniku Tesla Orava vyráběl v letech 1984 až 1985:
V letech 1975 až 1977 se vyráběl model Tesla 4137A / Zobor (příloha č. 1), jehož konstrukce vycházela ze základního modelu Tesla 4260A / Dukla z roku 1974. Šasi přijímače bylo rozděleno na signálovou část na levém boku skříně a zdrojovou a rozkladovou část na dně skříně. Obvody obrazové a zvukové mezifrekvence, koncový NF zesilovač zvuku, AVC a snímkový generátor jsou osazeny na samostatných modulech, zasunutých do základních desek pomocí řadových konektorů. Tranzistorový NF zesilovač byl v průběhu výroby nahrazem integrovaným obvodem MBA810.
V letech 1977 až 1979 se vyráběl model Tesla 4271A / Capella (příloha č. 2). Jednalo se o pětipásmový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz). Plynulé ladění bylo v rozsahu všech televizních pásem, 7 mechanických předvoleb. Ovládání hlasitosti, tónové clony, jasu a kontrastu se provádělo tahovými potenciometry. Obrazovka o úhlopříčce 61 cm. Výstup pro nahrávání zvuku na magnetofon. Televizor se skládal z dřevěné skříně, plastová maska byla povrchově upravená potiskem s motivem dřeva v různých barvách.
V letech 1981 až 1983 se vyráběl model Tesla 4286A / Světlana (příloha č. 3 a 4). Přijímač je odvozen od základního celopolovodičového modelu Olympia, s polouniverzálním napájením, kdy řádkový rozklad s tranzistorem SU160 je napájen přes tyristorový regulátor přímo ze síťového napětí 220V a ostatní obvody přes síťový nízkonapěťový transformátor. V průběhu výroby těchto modelů byl řídicí obvod napájecího tyristoru s diakem nahrazem integrovaným obvodem MAA436. Jednotlivé modely se od sebe liší hlavně kanálovými voliči a předvolbami.
V letech 1984 až 1987 se vyráběl model Tesla 4287A / Neptun (příloha č. 5). Jedná se o celopolovodičový pětipásmový televizní přijímač - superhet s mezinosným zpracováním zvuku dle normy OIRT (6,5 MHz) i CCIR (5,5 MHz). Plynulé ladění v rozsahu všech televizních pásem, mechanická tlačítková předvolba pro 8 kanálů (LPA-8), ovládání hlasitosti, basů, výšek, jasu, kontrastu a AVC otočnými potenciometry. Obrazovka o úhlopříčce 61 cm, dřevěná skříň, plastová maska. Výstup pro nahrávání zvuku na magnetofon a reproduktor.
Konstrukce přijímače je stejná pro televizory Tesla 4278A / Saturn a Tesla 4141A / Urán (příloha č. 6), má i shodné moduly s přenosnými televizory řady Tesla 4158AB / Satelit (příloha č. 7) a využívá spínaný zdroj, což umožnilo snížit spotřebu na pouhých 56W.
Televizor Neptun byl jedním z posledních stolních černobílých televizorů vyráběných v Československu. Po ukončení výroby byly černobílé přístroje dováženy z Rumunska (Safír, Diamant).
Rumunský televizor Safír (příloha č. 8) a Diamant 248 (příloha č. 9)
Ve videoukázce je v provozu televizor Tesla 4144A / Lívia, který se v podniku Tesla Orava vyráběl v letech 1984 až 1985:
V druhé polovině šedesátých let se k nám dovážely televizory i z Jugoslávie, a to především pro obchody Tuzex (menší část i do normálních obchodů, ovšem toto zboží bylo silně podpultové). jednalo se např. o model Sáva RR TV 884/10 (příloha č. 1 a 2). Byl superhet pro příjem I, II, III a IV pásma v normě OIRT. Televizor byl vyráběn v licenci firmy Philips. Televizor měl standartně 12-ti polohový kanálový volič, a už v té době byl připraven pro UHF konvertor(!)
Televizory, především pro obchodní síť Tuzex, se k nám v malé míře dovážely i z Japonska. Začátkem osmdesátých let to byl například model Sanyo 10/T152U (příloha č. 3). Jednalo se o přenosný černobílý televizor, celotranzistorový superheterodyn. Obrazovka měla úhlopříčku 20cm. Ladění pomocí voličů pro VHF (1-12k.) a UHF(21-69k.). Teleskopická anténa připojovaná přepínačem na zadní straně. Anténní vstup zvlášť pro obě pásma (300ohmů). Na vrchu síťový vypínač, zepředu tahové potenciometry jasu, kontrastu a hlasitosti. Zvuková norma byla CCIR. Norma OIRT byla u nás dodatečně přidělávána. Napájení z autobaterie, nebo ze sítě. Příkon pouhých 28W. Obrazovka je chráněna plexisklem, které lze jednoduše odstranit při případném čištění.
Televizory, především pro obchodní síť Tuzex, se k nám v malé míře dovážely i z Japonska. Začátkem osmdesátých let to byl například model Sanyo 10/T152U (příloha č. 3). Jednalo se o přenosný černobílý televizor, celotranzistorový superheterodyn. Obrazovka měla úhlopříčku 20cm. Ladění pomocí voličů pro VHF (1-12k.) a UHF(21-69k.). Teleskopická anténa připojovaná přepínačem na zadní straně. Anténní vstup zvlášť pro obě pásma (300ohmů). Na vrchu síťový vypínač, zepředu tahové potenciometry jasu, kontrastu a hlasitosti. Zvuková norma byla CCIR. Norma OIRT byla u nás dodatečně přidělávána. Napájení z autobaterie, nebo ze sítě. Příkon pouhých 28W. Obrazovka je chráněna plexisklem, které lze jednoduše odstranit při případném čištění.
První seznámení československé veřejnosti s barevnou televizí. Točeno roku 1969 a paradoxně černobíle. To proto, protože barevná televize ještě u nás neexistovala (vše se teprve připravovalo) a demonstrace (vysvětlování) bylo provedeno na prototypu barevného televizoru, který, v té podobě, jakou uvidíte ve filmu, neměl být seriově vyráběn.
Je to "vysvětlovací" demonstrace z roku 1969, tož to berte s nadhledem
Je to "vysvětlovací" demonstrace z roku 1969, tož to berte s nadhledem
Jistě jste si všimli, že velice často se zde používají názvy "Superhet" a "Superheterodyn". Co to vlastně je?
Superheterodynní přijímač (celým názvem anglicky "the supersonic heterodyne receiver", tedy nadzvukový směšovací přijímač) je jedno z nejobvyklejších zapojení přijímače vln. Zkráceně se mu též říká superhet.
[FONT=Times New Roman]Přímozesilující přijímače (tj. s přímým zpracováním vf signálu) mají dvě hlavní nevýhody - jednak se musí ladit oběma rukama (jednou ovládáme ladicí kondenzátor a druhou regulátor zpětné vazby), jednak pro příliš malou citlivost umožňují příjem pouze místních nebo zvlášť silných stanic. Jejich citlivost je možné zvětšit přidáním jednoho nebo více laděných předzesilovačů. Jeden vf předzesilovač citlivost sice zvětší, avšak ne na dostačující úroveň. Př[/FONT]i[FONT=Times New Roman] použití více vf předzesilovačů by byla citlivost již vyhovující, kdyby se podařilo dosáhnout v každé poloze několikanásobného ladicího kondenzátoru (při ladění), kterým se ladí všechny vf obvody současně, kmitočtové shody v celém vlnovém pásmu. Toho v pr[/FONT]a[FONT=Times New Roman]xi totiž nelze snadno dosáhnout, neboť ke kapacitám několikanásobného kondenzátoru, ovládaného společnou hřídelí, se přičítají kapacity spojů (obvykle o nestejných délkách a různě vedených) a rozptylové kapacity indukčností a aktivních součástek - tranzis[/FONT]t[FONT=Times New Roman]orů. Tyto okolnosti pak způsobují, že kmitočtová shoda všech laděných obvodů v celém vlnovém pásmu je velmi problematická. Dříve se sice u přímozesilujících elektronkových přijímačů používalo někdy až tří vf předzesilovacích stupňů, avšak tato zapojení výrobci opustili, jakmile byl znám princip suprhetu, tedy [/FONT][FONT=Times New Roman]přijímače s nepřímým zesílením.[/FONT]
[FONT=Times New Roman][FONT=Times New Roman][SIZE=3]Superheterodynní přijímače mají i nedostatky. Jedním z nejzávažnějších je náchylnost k příjmu nežádoucích signálů nacházejících se v parazitních pří[/FONT]jmových kanálech. [FONT=Times New Roman]Z nich nejzávažnější je především zrcadlový kanál (Image Channel), ležící na z[/FONT]rcadlovém [FONT=Times New Roman]kmitočtu. Prostě, nic není dokonalé.[/FONT][/FONT][/SIZE]
[FONT=Times New Roman][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Čerpáno z webu Elnika - úprava provedena mnou
[/FONT]
Superheterodynní přijímač (celým názvem anglicky "the supersonic heterodyne receiver", tedy nadzvukový směšovací přijímač) je jedno z nejobvyklejších zapojení přijímače vln. Zkráceně se mu též říká superhet.
[FONT=Times New Roman]Přímozesilující přijímače (tj. s přímým zpracováním vf signálu) mají dvě hlavní nevýhody - jednak se musí ladit oběma rukama (jednou ovládáme ladicí kondenzátor a druhou regulátor zpětné vazby), jednak pro příliš malou citlivost umožňují příjem pouze místních nebo zvlášť silných stanic. Jejich citlivost je možné zvětšit přidáním jednoho nebo více laděných předzesilovačů. Jeden vf předzesilovač citlivost sice zvětší, avšak ne na dostačující úroveň. Př[/FONT]i[FONT=Times New Roman] použití více vf předzesilovačů by byla citlivost již vyhovující, kdyby se podařilo dosáhnout v každé poloze několikanásobného ladicího kondenzátoru (při ladění), kterým se ladí všechny vf obvody současně, kmitočtové shody v celém vlnovém pásmu. Toho v pr[/FONT]a[FONT=Times New Roman]xi totiž nelze snadno dosáhnout, neboť ke kapacitám několikanásobného kondenzátoru, ovládaného společnou hřídelí, se přičítají kapacity spojů (obvykle o nestejných délkách a různě vedených) a rozptylové kapacity indukčností a aktivních součástek - tranzis[/FONT]t[FONT=Times New Roman]orů. Tyto okolnosti pak způsobují, že kmitočtová shoda všech laděných obvodů v celém vlnovém pásmu je velmi problematická. Dříve se sice u přímozesilujících elektronkových přijímačů používalo někdy až tří vf předzesilovacích stupňů, avšak tato zapojení výrobci opustili, jakmile byl znám princip suprhetu, tedy [/FONT][FONT=Times New Roman]přijímače s nepřímým zesílením.[/FONT]
[FONT=Times New Roman]Jak to funguje[/FONT]
[FONT=Times New Roman]Vstupní obvod - Na vstupu [FONT=Times New Roman][SIZE=3]přijímače [/FONT]je [FONT=Times New Roman]zařazen pasivní selektivní výstupní obvod, jehož úkolem je vybrat ze všech signálů přicházejících na anténu žádaný signál. [/FONT]Ve [FONT=Times New Roman]vysokofrekvenčním zesilovači je tento signál zesílen a současně jsou zde potlačeny zbytky rušivých signálů prošlých vstupním obvodem, zejména signálů ležících daleko od žádaného signálu.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Směšovač - Zde[FONT=Times New Roman][SIZE=3] se přijímaný signál směšuje se signálem místního oscilátoru, označov[/FONT]aným také jako heterodyn, který[FONT=Times New Roman] má kmitočet fo. Směšováním (angl. mixing nebo heterodyning) se obecně vytváří řada směšovacích produktů. Z nich je dále využíván rozdílový produkt, [/FONT][FONT=Times New Roman]označovaný jako mezifr[/FONT]ekve[FONT=Times New Roman]nční, nebo krátce mezifrekvence.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman][SIZE=3][FONT=Times New Roman]Kromě uvedeného směšování "na rozdílovou složku" se také využívá směšování "na součtovou složku[/FONT]”, [FONT=Times New Roman]volba jedné z těchto variant i volba kmitočtů[/FONT] fo [FONT=Times New Roman]je závislá na volbě celkové architektury přijímače, vyplývající z technologických možností.[/FONT][/FONT][/SIZE]
[FONT=Times New Roman]Mezifrekvenční zesilovač - [FONT=Times New Roman][SIZE=3]Mění-li se kmitočet přijímaného signálu, mění se u superheterodynu vhodně i kmitočet místního oscilátoru, a to právě tak, aby mezifrekvence byla stále konstantní. Díky tomu může být mezifrekvenční zesilovač naladěn trvale na tento fixní kmitočet, což usnadňuje jeho konstrukci. Takový zesilovač může mít velké zesílení, zajišť[/FONT]ující p[FONT=Times New Roman]řijímači velkou citlivost, navíc lze u něho dosáhnout i velkou selektivitu a samozřejmě i konstantní šířku pásma. Tyto přednosti jsou ovšem velmi závažné a byly hlavním důvodem velkého rozšíření superheterodynů v celé přijímací technice. Celkový vysokofrekvenční zisk závisí hlavně na počtu mezifrekvenčních stupňů.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Demodulátor - Použitý demodulátor musí odpovídat typu modulace, která je použita ve vysílaném signálu. V moderních přijímačích se čím dál častěji setkáváme s A/D převodem mezifrekvenčního signálu a demodulací realizovanou softwarově. Demodulovaný signál je potom zesilován v koncovém stupni, tedy nízkofrekvenčním zesilovači.[/FONT]
[FONT=Times New Roman]Jednoduché schema superhetu je v příloze[/FONT]
[FONT=Times New Roman]Vstupní obvod - Na vstupu [FONT=Times New Roman][SIZE=3]přijímače [/FONT]je [FONT=Times New Roman]zařazen pasivní selektivní výstupní obvod, jehož úkolem je vybrat ze všech signálů přicházejících na anténu žádaný signál. [/FONT]Ve [FONT=Times New Roman]vysokofrekvenčním zesilovači je tento signál zesílen a současně jsou zde potlačeny zbytky rušivých signálů prošlých vstupním obvodem, zejména signálů ležících daleko od žádaného signálu.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Směšovač - Zde[FONT=Times New Roman][SIZE=3] se přijímaný signál směšuje se signálem místního oscilátoru, označov[/FONT]aným také jako heterodyn, který[FONT=Times New Roman] má kmitočet fo. Směšováním (angl. mixing nebo heterodyning) se obecně vytváří řada směšovacích produktů. Z nich je dále využíván rozdílový produkt, [/FONT][FONT=Times New Roman]označovaný jako mezifr[/FONT]ekve[FONT=Times New Roman]nční, nebo krátce mezifrekvence.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman][SIZE=3][FONT=Times New Roman]Kromě uvedeného směšování "na rozdílovou složku" se také využívá směšování "na součtovou složku[/FONT]”, [FONT=Times New Roman]volba jedné z těchto variant i volba kmitočtů[/FONT] fo [FONT=Times New Roman]je závislá na volbě celkové architektury přijímače, vyplývající z technologických možností.[/FONT][/FONT][/SIZE]
[FONT=Times New Roman]Mezifrekvenční zesilovač - [FONT=Times New Roman][SIZE=3]Mění-li se kmitočet přijímaného signálu, mění se u superheterodynu vhodně i kmitočet místního oscilátoru, a to právě tak, aby mezifrekvence byla stále konstantní. Díky tomu může být mezifrekvenční zesilovač naladěn trvale na tento fixní kmitočet, což usnadňuje jeho konstrukci. Takový zesilovač může mít velké zesílení, zajišť[/FONT]ující p[FONT=Times New Roman]řijímači velkou citlivost, navíc lze u něho dosáhnout i velkou selektivitu a samozřejmě i konstantní šířku pásma. Tyto přednosti jsou ovšem velmi závažné a byly hlavním důvodem velkého rozšíření superheterodynů v celé přijímací technice. Celkový vysokofrekvenční zisk závisí hlavně na počtu mezifrekvenčních stupňů.[/FONT][/SIZE][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Demodulátor - Použitý demodulátor musí odpovídat typu modulace, která je použita ve vysílaném signálu. V moderních přijímačích se čím dál častěji setkáváme s A/D převodem mezifrekvenčního signálu a demodulací realizovanou softwarově. Demodulovaný signál je potom zesilován v koncovém stupni, tedy nízkofrekvenčním zesilovači.[/FONT]
[FONT=Times New Roman]Jednoduché schema superhetu je v příloze[/FONT]
[FONT=Times New Roman][FONT=Times New Roman][SIZE=3]Superheterodynní přijímače mají i nedostatky. Jedním z nejzávažnějších je náchylnost k příjmu nežádoucích signálů nacházejících se v parazitních pří[/FONT]jmových kanálech. [FONT=Times New Roman]Z nich nejzávažnější je především zrcadlový kanál (Image Channel), ležící na z[/FONT]rcadlovém [FONT=Times New Roman]kmitočtu. Prostě, nic není dokonalé.[/FONT][/FONT][/SIZE]
[FONT=Times New Roman][/FONT]
[FONT=Times New Roman]Čerpáno z webu Elnika - úprava provedena mnou
[/FONT]
Takže si začneme něco povídat o barevných televizorech a jak to všechno funguje.
Nejdříve se podíváme, jak vypadá barevná obrazovka CRT (příloha č. 1)
1) elektronové dělo, 2) svazky elektronů, 3) zaostřovací cívky, 4) vychylovací cívky, 5) připojení anody, 6) maska oddělení paprsků (RGB) snímaného obrazu, 7) luminoforová vrstva s RGB oblastmi, 8) detail vrstvy, která je nanesena z vnitřku obrazovky.
Barevná obrazovka se od té černobílé liší počtem katod. Má tři, protože jsou tři základní barvy (RGB / červená, zelená, modrá) a dále se liší v počtu anod. Těch je pět a to kvůli kvalitnějšímu doostření. Dále před luminofory je maska, která má "díry" pro každý paprsek, aby se každý elektron "trefil" do svého luminoforu.
Uspořádání luminoforů je trojí:
1) Delta - uspořádání, které se používalo krátce, a to proto, protože běžným rušením se stávalo, že paprsek nedopadl do správného bodu, čímž vznikal různě duhový obraz.
2) In-line - luminofory jsou podlouhlé a jsou uspořádány do sloupců podle barev, takže pokud se paprsek vychýlí v horizontálním směru, nic se nestane.
3) Trinitron - obrazovka nebyla z výřezu koule, ale válec, jednodušeji řečeno plošší obrazovka. Musela se ale dělat korekce, aby paprsek doletěl na každý bod obrazovky za stejnou dobu.
První komerčně použitelná barevná televizní soustava spatřila světlo světa v USA. Bylo to na počátku padesátých let dvacátého století. Od roku 1954 se pak tato soustava pod názvem NTSC používá především na americkém kontinentu a v Japonsku.
V roce 1957 přichází barevná televize i do Evropy. Francie má vlastní barevnou soustavou s názvem SECAM. Tato soustava je sice dokonalejší než americká NTSC, je ale podstatně složitější a technicky náročnější. Zbytek Evropy (z výjimkou té socialistické) si na svoji barevnou soustavu musí počkat až do roku 1967, kdy německá firma Telefunken přivádí na trh vlastní PAL. Došlo tak k opětovnému odklonu od sjednocování televizních formátů. Jedno ale měly všechny tyto soustavy společné, zachovávaly zpětnou slučitelnost s černobílým vysíláním. Barevné vysílání tak bylo možné sledovat černobíle na černobílých přijímačích, a černobílé vysílání opět černobíle na barevných přijímačích. Divák, který si nechtěl kupovat nový přístroj, tak mohl nerušeně dál používat ten stávající.
Vývoji barevných televizních soustav předcházel vývoj příslušných snímacích a zobrazovacích prvků. Barevná televize funguje na principu skládání tří barevných světel. V televizní technice se tato světla a jejich signály označují jako RGB, tedy červená, zelená a modrá.
Před zavedením barevné televize tak bylo nutné zkonstruovat televizní obrazovku, která by dokázala odděleně zpracovat a společně zobrazit tři různé signály do jednoho barevného světla. První takovou obrazovkou byla v roce 1938 masková obrazovka typu „delta.“ Tyto obrazovky byly konstrukčně velmi složité, a vyžadovaly složitou korekci geometrie obrazu. Televizory s těmito obrazovkami tak byly značně rozměrnější a těžší než jejich černobílé příbuzné. Barevný televizor s úhlopříčkou obrazovky 51cm vážil v polovině sedmdesátých let minulého století 50-60kg. Jeho elektrický příkon běžně dosahoval 250-500VA, a ve svých útrobách skrýval i několik desítek elektronek.
Velké zjednodušení konstrukce barevných obrazovek, a následně i televizorů, přinesly obrazovky v provedení „In Line,“ a jejich následné modifikace. Tyto obrazovky se používají dodnes. V poslední době jsou ale už na ústupu, a jsou nahrazovány obrazovkami na zcela odlišném principu.
Spolu s vývojem barevných obrazovek bylo nutné vyvíjet i barevné kamery. Obrazový signál barevné televizní kamery vzniká současným snímáním scény třemi snímacími elektronkami. Na každou z nich dopadá obraz scény přes barevný filtr, který propouští pouze světlo jedné ze základních barev RGB. Elektronový svazek každé snímací elektronky bod po bodu, řádek po řádku zjišťuje jas bodů scény v příslušné základní (RGB) barvě. Vznikají tak tři barevné signály, které jsou, zjednodušeně řečeno, přeneseny do televizoru.
____
... hodně textu není příliš záživné, ovšem není vyhnutí. příště by už snad mohly být nějaké obrázky., když to je "historie v obrazech"
Nejdříve se podíváme, jak vypadá barevná obrazovka CRT (příloha č. 1)
1) elektronové dělo, 2) svazky elektronů, 3) zaostřovací cívky, 4) vychylovací cívky, 5) připojení anody, 6) maska oddělení paprsků (RGB) snímaného obrazu, 7) luminoforová vrstva s RGB oblastmi, 8) detail vrstvy, která je nanesena z vnitřku obrazovky.
Barevná obrazovka se od té černobílé liší počtem katod. Má tři, protože jsou tři základní barvy (RGB / červená, zelená, modrá) a dále se liší v počtu anod. Těch je pět a to kvůli kvalitnějšímu doostření. Dále před luminofory je maska, která má "díry" pro každý paprsek, aby se každý elektron "trefil" do svého luminoforu.
Uspořádání luminoforů je trojí:
1) Delta - uspořádání, které se používalo krátce, a to proto, protože běžným rušením se stávalo, že paprsek nedopadl do správného bodu, čímž vznikal různě duhový obraz.
2) In-line - luminofory jsou podlouhlé a jsou uspořádány do sloupců podle barev, takže pokud se paprsek vychýlí v horizontálním směru, nic se nestane.
3) Trinitron - obrazovka nebyla z výřezu koule, ale válec, jednodušeji řečeno plošší obrazovka. Musela se ale dělat korekce, aby paprsek doletěl na každý bod obrazovky za stejnou dobu.
První komerčně použitelná barevná televizní soustava spatřila světlo světa v USA. Bylo to na počátku padesátých let dvacátého století. Od roku 1954 se pak tato soustava pod názvem NTSC používá především na americkém kontinentu a v Japonsku.
V roce 1957 přichází barevná televize i do Evropy. Francie má vlastní barevnou soustavou s názvem SECAM. Tato soustava je sice dokonalejší než americká NTSC, je ale podstatně složitější a technicky náročnější. Zbytek Evropy (z výjimkou té socialistické) si na svoji barevnou soustavu musí počkat až do roku 1967, kdy německá firma Telefunken přivádí na trh vlastní PAL. Došlo tak k opětovnému odklonu od sjednocování televizních formátů. Jedno ale měly všechny tyto soustavy společné, zachovávaly zpětnou slučitelnost s černobílým vysíláním. Barevné vysílání tak bylo možné sledovat černobíle na černobílých přijímačích, a černobílé vysílání opět černobíle na barevných přijímačích. Divák, který si nechtěl kupovat nový přístroj, tak mohl nerušeně dál používat ten stávající.
Vývoji barevných televizních soustav předcházel vývoj příslušných snímacích a zobrazovacích prvků. Barevná televize funguje na principu skládání tří barevných světel. V televizní technice se tato světla a jejich signály označují jako RGB, tedy červená, zelená a modrá.
Před zavedením barevné televize tak bylo nutné zkonstruovat televizní obrazovku, která by dokázala odděleně zpracovat a společně zobrazit tři různé signály do jednoho barevného světla. První takovou obrazovkou byla v roce 1938 masková obrazovka typu „delta.“ Tyto obrazovky byly konstrukčně velmi složité, a vyžadovaly složitou korekci geometrie obrazu. Televizory s těmito obrazovkami tak byly značně rozměrnější a těžší než jejich černobílé příbuzné. Barevný televizor s úhlopříčkou obrazovky 51cm vážil v polovině sedmdesátých let minulého století 50-60kg. Jeho elektrický příkon běžně dosahoval 250-500VA, a ve svých útrobách skrýval i několik desítek elektronek.
Velké zjednodušení konstrukce barevných obrazovek, a následně i televizorů, přinesly obrazovky v provedení „In Line,“ a jejich následné modifikace. Tyto obrazovky se používají dodnes. V poslední době jsou ale už na ústupu, a jsou nahrazovány obrazovkami na zcela odlišném principu.
Spolu s vývojem barevných obrazovek bylo nutné vyvíjet i barevné kamery. Obrazový signál barevné televizní kamery vzniká současným snímáním scény třemi snímacími elektronkami. Na každou z nich dopadá obraz scény přes barevný filtr, který propouští pouze světlo jedné ze základních barev RGB. Elektronový svazek každé snímací elektronky bod po bodu, řádek po řádku zjišťuje jas bodů scény v příslušné základní (RGB) barvě. Vznikají tak tři barevné signály, které jsou, zjednodušeně řečeno, přeneseny do televizoru.
____
... hodně textu není příliš záživné, ovšem není vyhnutí. příště by už snad mohly být nějaké obrázky., když to je "historie v obrazech"
Minule jsme si pověděli, že vůbec první komerčně použitelná barevná televizní soustava se objevila v USA, a to roku 1954. Pojďme se tedy podívat na fotografie (příloha č. 1 a 2) a manual (příloha č. 3) jednoho z prvních modelů barevné televize, právě z onoho roku 1954. Jednalo se o model CBS 205C2. Ohledně toho manualu v *pdf se jedná o "chuťovku" pro radioamatéry.
Jak jsme si již v minulých dílech řekli, barevné vysílání do západní Evropy (s výjimkou Francie, tam už to měli "za sebou") přišlo roku 1967, a to prostřednictvím německé firmy Telefunken.
Zde jsou videozáběry z barevného vysílání na televizorech Telefunken z roku 1967:
Zde jsou videozáběry z barevného vysílání na televizorech Telefunken z roku 1967:
Dne 9.2. 1970 zahájila Československá televize vysílání II. programu., a dne 14.2. 1970 bylo provedeno pokusné vysílání v barvě. Konalo se při příležitosti Mistrovství světa v lyžování 1970, pořádaného ve Vysokých Tatrách. Toto barevné vysílání bylo distribuováno do 33 států světa sdružených v tehdejších sítích Eurovize a Intervize. Přenosový vůz, který toto vysílání zajišťoval, byl zapůjčen ze zahraničí. (Záhy dovezené přenosové vozy s barevnou technologií posloužily také při přenosech z MS v ledním hokeji v Praze v roce 1972).
Při této příležitosti byl na vysílači Poprad Kráľova Hoľa instalován "barevný" televizní vysílač v pásmu UHF pracující v televizní normě Secam IIIb. Do té doby se u nás v UHF pásmu nevysílalo, až na pár experimentů. Aby vůbec bylo možno barevné televizní vysílání sledovat, bylo dovezeno z Francie několik kusů barevných televizních přijímačů značky EMO a maďarský výrobce televizorů Videoton zapůjčil do ČSSR šest kusů barevných televizorů, které byly umístěny na veřejných místech, aby se veřejnost s touto novinkou mohla seznámit.
Přenosové trasy mezi místem konání a vysílačem Kamzík, který sloužil jako distribuční bod do ostatních států bylo při této příležitosti modernizováno a původní zařízení R-600 (Vesna) bylo nahrazeno polovodičovým zařízením italské firmy GTE - FV23.
Pravidelné barevné vysílání bylo v Československu zahájeno 9.5. 1973, a to na II. programu ČST. Na I. programu ČST byla barva "spuštěna" dne 9.5. 1975.
Krátce bych se ještě vrátil k vysílání II. programu ČST, respektivě k jeho organizaci. Začátkem roku 1968 bylo rozhodnuto, že druhý program bude samostatnou organizaci, která by byla laboratoří nových nápadů a konkurovala prvnímu programu. To samozřejmě po okupaci 21. srpna 1968 padlo, normalizační mocipáni - soudruzi tomu nepřáli. Nové normalizační vedení ČST zrušilo funkci ředitele II. programu a do dvou let převedlo všechny jeho útvary pod centrální kontrolu. Nejinak dopadla slibovaná federalizace. Přestože Slovensko získalo v roce 1969 rozšířené kompetence a doprostřed znaku ČT přibylo písmenko „s“, ČST se po roce 1970 stala institucí přísně centrálně řízenou aparátem ÚV KSČ z Prahy. Ten rozhodoval nejen o tom, co se bude vysílat, ale také kdo v televizi smí a nesmí pracovat. Stranickým a služební prověrkám po roce 1970 padly za oběť celé týmy zkušených televizních pracovníků.
To vše se samozřejmě odrazilo i na organizaci barevného vysílání, politického prosazení normy SECAM (úvahy o vysílání v barevné soustavě PAL si po roce 1970 už nikdo netroufl vyslovit)., a další peripetie, které se s tím vším nesly. O tom jsme si tu u ž v minulých dílech psaly.
Televizní vysílání se nejdříve odbavovalo ve studiu Měšťanská Beseda v Praze. Od roku 1970 pak z Kavčích Hor.
Televizní středisko Kavčí Hory
Koncepce uspořádání televizní techniky se vybírala ze dvou možností
1) řešením centrálním, kdy všechny zdroje a spotřebiče signálů by byly prostorově soustředěny a technicky i provozně podřízeny jednomu řídícímu centru.
2) řešením decentrálním, kdy všechny zdroje a spotřebiče signálu by byly samostatně situované a disponované, což by pro každodenní provoz technicky i organizačně bylo náročnější; zato se předpokládalo, že bude snadné připojovat nové kapacity a při modernizaci zařízení vyřadit z provozu a vyměnit za nové.
Nakonec byl zvolen kompromis, tedy "centrálně decentrální systém", kdy veškerá televizní technika byla rozdělena do čtyř relativně samostatných funkčních celků (1. a 2. studiový blok, odbavovací blok a obrazová a zvuková výroba) a ty všechny pak byly podřízeny HTK (nyní Hlavní střediskový rozvod).
Od počátku přípravy výstavby se počítalo s technikou černobílé televize a teprve v roce 1968 se rozhodlo vybavit studia 3, 4, a 5 již technikou barevné televize. Politické rozhodnutí přijmout systém SECAM se podařilo realizovat naštěstí pouze v tom smyslu, že SECAM byl použit jen pro oblast vysílací a přijímací techniky, zatímco ve studiové technice byl zaveden systém PAL. Prosazení systému PAL do studiové techniky ovšem znamenalo pro příslušné pracovníky ČST po roce 1969 rázný dvacetiletý kádrový postih.
Při této příležitosti byl na vysílači Poprad Kráľova Hoľa instalován "barevný" televizní vysílač v pásmu UHF pracující v televizní normě Secam IIIb. Do té doby se u nás v UHF pásmu nevysílalo, až na pár experimentů. Aby vůbec bylo možno barevné televizní vysílání sledovat, bylo dovezeno z Francie několik kusů barevných televizních přijímačů značky EMO a maďarský výrobce televizorů Videoton zapůjčil do ČSSR šest kusů barevných televizorů, které byly umístěny na veřejných místech, aby se veřejnost s touto novinkou mohla seznámit.
Přenosové trasy mezi místem konání a vysílačem Kamzík, který sloužil jako distribuční bod do ostatních států bylo při této příležitosti modernizováno a původní zařízení R-600 (Vesna) bylo nahrazeno polovodičovým zařízením italské firmy GTE - FV23.
Pravidelné barevné vysílání bylo v Československu zahájeno 9.5. 1973, a to na II. programu ČST. Na I. programu ČST byla barva "spuštěna" dne 9.5. 1975.
Krátce bych se ještě vrátil k vysílání II. programu ČST, respektivě k jeho organizaci. Začátkem roku 1968 bylo rozhodnuto, že druhý program bude samostatnou organizaci, která by byla laboratoří nových nápadů a konkurovala prvnímu programu. To samozřejmě po okupaci 21. srpna 1968 padlo, normalizační mocipáni - soudruzi tomu nepřáli. Nové normalizační vedení ČST zrušilo funkci ředitele II. programu a do dvou let převedlo všechny jeho útvary pod centrální kontrolu. Nejinak dopadla slibovaná federalizace. Přestože Slovensko získalo v roce 1969 rozšířené kompetence a doprostřed znaku ČT přibylo písmenko „s“, ČST se po roce 1970 stala institucí přísně centrálně řízenou aparátem ÚV KSČ z Prahy. Ten rozhodoval nejen o tom, co se bude vysílat, ale také kdo v televizi smí a nesmí pracovat. Stranickým a služební prověrkám po roce 1970 padly za oběť celé týmy zkušených televizních pracovníků.
To vše se samozřejmě odrazilo i na organizaci barevného vysílání, politického prosazení normy SECAM (úvahy o vysílání v barevné soustavě PAL si po roce 1970 už nikdo netroufl vyslovit)., a další peripetie, které se s tím vším nesly. O tom jsme si tu u ž v minulých dílech psaly.
Televizní vysílání se nejdříve odbavovalo ve studiu Měšťanská Beseda v Praze. Od roku 1970 pak z Kavčích Hor.
Televizní středisko Kavčí Hory
Koncepce uspořádání televizní techniky se vybírala ze dvou možností
1) řešením centrálním, kdy všechny zdroje a spotřebiče signálů by byly prostorově soustředěny a technicky i provozně podřízeny jednomu řídícímu centru.
2) řešením decentrálním, kdy všechny zdroje a spotřebiče signálu by byly samostatně situované a disponované, což by pro každodenní provoz technicky i organizačně bylo náročnější; zato se předpokládalo, že bude snadné připojovat nové kapacity a při modernizaci zařízení vyřadit z provozu a vyměnit za nové.
Nakonec byl zvolen kompromis, tedy "centrálně decentrální systém", kdy veškerá televizní technika byla rozdělena do čtyř relativně samostatných funkčních celků (1. a 2. studiový blok, odbavovací blok a obrazová a zvuková výroba) a ty všechny pak byly podřízeny HTK (nyní Hlavní střediskový rozvod).
Od počátku přípravy výstavby se počítalo s technikou černobílé televize a teprve v roce 1968 se rozhodlo vybavit studia 3, 4, a 5 již technikou barevné televize. Politické rozhodnutí přijmout systém SECAM se podařilo realizovat naštěstí pouze v tom smyslu, že SECAM byl použit jen pro oblast vysílací a přijímací techniky, zatímco ve studiové technice byl zaveden systém PAL. Prosazení systému PAL do studiové techniky ovšem znamenalo pro příslušné pracovníky ČST po roce 1969 rázný dvacetiletý kádrový postih.
První barevný televizor v Československu byl vyroben v podniku Tesla Orava v roce 1973 a vyráběl se do roku 1976. Byl to model Tesla 4401A / Tesla Color s obrazovkou typu Delta sovětské (ruské) výroby o úhlopříčce 59 cm. O tomto televizoru jsme si již povídali v jednom z předešlých dílů tohoto miniserialu, takže se již k němu nebudeme vracet. Jenom bych k tomuto modelu dodal, že pracoval v normě SECAM (pouze nultá serie měla normu PAL), obrazovka byla ruské výroby a mechanický kanálový volič byl jugoslávské výroby. .....zajímavý výrobek.
V letech 1977 až 1978 se vyráběl model Tesla 4409A / Color Spektrum (příloha č. 1), který byl odvozen od modelu 4401A, taktéž měl ruskou obrazovku Delta, pouze se od předešlého modelu lišil tahovými potenciometry, vzhledem a menšími úpravami v zapojení. U tohoto modelu bych připoměl jednu zvláštnost. Vyráběla se i varianta Color Spektrum 2, která byla vybavena dekodérem PAL a prodávala se výhradně v obchodní síti Tuzex. Barevný systém se přepínal tlačítkem na zadní stěně televizoru.
V letech 1978 až 1980 se vyráběl model Tesla 4411A / Color Fatra (příloha č. 2, 3 a 4), který vycházel z modelové řady Spektrum, od které se lišil senzorovou předvolbou programů. Obrazovka opět sovětské (ruské) výroby, která ale měla úhlopříčku 61 cm.
V roce 1983 se ruské obrazovky nahrazovaly dovezenými japonskými, tzv. in-line obrazovkami, od firmy Toshiba, od které byla zakoupena licence a od roku 1984 se tyto obrazovky vyráběly v podniku Tesla Rožnov pod Radhoštěm. Tehdy vyráběný model Tesla 4407A / Color 110 (příloha č. 5) měl ještě v části série obrazovku dovezenou, od modelu Tesla 4415A / Color 110ST (příloha č. 6, 7 a 8), který se vyráběl do roku 1986, se již montovaly výhradně tuzemské obrazovky o úhlopříčce 67 a 56 cm. U modelu Color 110ST je ještě jedna zvláštnost. Během výroby došlo ke změně původně rovné masky na vypouklou, která lépe kopírovala tvar obrazovky. V příloze 6 je rovná maska, v příloze 7 je vypouklá maska. Televizory Color 110 a Color 110ST byly plně polovodičové superhety. Přijímaly barevné TV signály zakódované v soustavě SECAM a PAL, přičemž tyto signály mohly být vysílány v normách CCIR a OIRT. Model Color 110ST stál 15 200,-Kčs (což na tehdejší průměrné výdělky byl dost drahý přístroj). Vyráběl se také model s dálkovým ovládáním, který bylo možno zakoupit v obchodní síti Tuzex. Modely Color 110 a Color 110ST byly nejrozšířenějšími televizory v tehdejším Československu.
V příštím díle se podíváme na další barevné televizory z československé produkce podniku Tesla Orava.
V letech 1977 až 1978 se vyráběl model Tesla 4409A / Color Spektrum (příloha č. 1), který byl odvozen od modelu 4401A, taktéž měl ruskou obrazovku Delta, pouze se od předešlého modelu lišil tahovými potenciometry, vzhledem a menšími úpravami v zapojení. U tohoto modelu bych připoměl jednu zvláštnost. Vyráběla se i varianta Color Spektrum 2, která byla vybavena dekodérem PAL a prodávala se výhradně v obchodní síti Tuzex. Barevný systém se přepínal tlačítkem na zadní stěně televizoru.
V letech 1978 až 1980 se vyráběl model Tesla 4411A / Color Fatra (příloha č. 2, 3 a 4), který vycházel z modelové řady Spektrum, od které se lišil senzorovou předvolbou programů. Obrazovka opět sovětské (ruské) výroby, která ale měla úhlopříčku 61 cm.
V roce 1983 se ruské obrazovky nahrazovaly dovezenými japonskými, tzv. in-line obrazovkami, od firmy Toshiba, od které byla zakoupena licence a od roku 1984 se tyto obrazovky vyráběly v podniku Tesla Rožnov pod Radhoštěm. Tehdy vyráběný model Tesla 4407A / Color 110 (příloha č. 5) měl ještě v části série obrazovku dovezenou, od modelu Tesla 4415A / Color 110ST (příloha č. 6, 7 a 8), který se vyráběl do roku 1986, se již montovaly výhradně tuzemské obrazovky o úhlopříčce 67 a 56 cm. U modelu Color 110ST je ještě jedna zvláštnost. Během výroby došlo ke změně původně rovné masky na vypouklou, která lépe kopírovala tvar obrazovky. V příloze 6 je rovná maska, v příloze 7 je vypouklá maska. Televizory Color 110 a Color 110ST byly plně polovodičové superhety. Přijímaly barevné TV signály zakódované v soustavě SECAM a PAL, přičemž tyto signály mohly být vysílány v normách CCIR a OIRT. Model Color 110ST stál 15 200,-Kčs (což na tehdejší průměrné výdělky byl dost drahý přístroj). Vyráběl se také model s dálkovým ovládáním, který bylo možno zakoupit v obchodní síti Tuzex. Modely Color 110 a Color 110ST byly nejrozšířenějšími televizory v tehdejším Československu.
V příštím díle se podíváme na další barevné televizory z československé produkce podniku Tesla Orava.
V letech 1986 až 1989 byl vyráběn model Tesla 4416A / Color 416. Počátkem roku 1986 se vyráběla série s černým panelem a mřížkou reproduktoru (příloha č. 1). Koncem roku 1986 se vyráběla serie se stříbrnou mřížkou (příloha č. 2) a od roku 1987 se dodávala předvolba zahraniční výroby (příloha č. 3). Do modelových serií z roku 1988 se montoval německý násobič, do té doby to byly násobiče dovezené z Bulharska. Pro servisní techniky byla tato modelová řada Color 416 noční můrou. Podobné této modelové řadě byly i serie Color 419, 423, 425, 429, 430, 438. Byly to vlastně pouze různé variace se stejným základem.
V letech 1988 až 1989 přibyl počínaje modelovou řadou Tesla 4423A / Color 423 (příloha č. 4, 5 a 6) konektor SCART.
Připomeňme si tu ještě poslední modelové řady, které se vyráběly pod označením Tesla Orava. Roku 1991 to byl model Tesla 4458 A / Planar (příloha č. 7, 8 a 9). Jednalo se o barevný televizní přijímač řízený procesorem. Superhet, kvaziparalelní zvuk, příjem norem PAL a SECAM. Možností připojení audio-vizuálního zařízení přes konektor SCART. OSD menu, 90 předvoleb, dálkové ovládání. Osazovaly se obrazovky zahraniční výroby, tzv. "ostrohranné" o úhlopříčce 55 cm. První verze se prodávaly ještě pod označením Tesla, po přejmenování Tesly Orava na OTF se na televizory montovaly štítky ORAVA.
Dále to byl model Tesla 4445A / Planar (příloha č. 10). Byl identický s modelem 4458, pouze měl navíc teletext. První verze se prodávaly pod označením Tesla, po přejmenování Tesly Orava na OTF se na televizory montovaly štítky ORAVA.
V letech 1988 až 1989 přibyl počínaje modelovou řadou Tesla 4423A / Color 423 (příloha č. 4, 5 a 6) konektor SCART.
Připomeňme si tu ještě poslední modelové řady, které se vyráběly pod označením Tesla Orava. Roku 1991 to byl model Tesla 4458 A / Planar (příloha č. 7, 8 a 9). Jednalo se o barevný televizní přijímač řízený procesorem. Superhet, kvaziparalelní zvuk, příjem norem PAL a SECAM. Možností připojení audio-vizuálního zařízení přes konektor SCART. OSD menu, 90 předvoleb, dálkové ovládání. Osazovaly se obrazovky zahraniční výroby, tzv. "ostrohranné" o úhlopříčce 55 cm. První verze se prodávaly ještě pod označením Tesla, po přejmenování Tesly Orava na OTF se na televizory montovaly štítky ORAVA.
Dále to byl model Tesla 4445A / Planar (příloha č. 10). Byl identický s modelem 4458, pouze měl navíc teletext. První verze se prodávaly pod označením Tesla, po přejmenování Tesly Orava na OTF se na televizory montovaly štítky ORAVA.
Na začátku tohoto serialu jsme si pověděli, že v osmdesátých letech se výroba některých modelů televizorů vrátila na krátký čas do podniku Tesla Strašnice, kde vlastně éra československých televizorů začala. Jednalo se o tzv. přenosné televizory. Některé barevné modely přenosných televizorů si zde připomeneme.
V letech 1984 až 1985 se vyráběl model Tesla 4331A / Mánes Color (příloha č. 1 a 2). Televizor byl polovodičový superhet určen pro příjem barevných TV signálů zakódovaných v soustavě SECAM a PAL, přičemž tyto signály mohly být vysílány v normách CCIR a OIRT. Obrazovka byla ruská o úhlopříčce 32cm. Televizor měl osm mechanických předvoleb. Přístroj se prodával za 8,500,-Kčs.
Dalším přenosným televizorem, který se vyráběl v Tesle Strašnice byl v letech 1985 až 1986 model Tesla 4335A / Aleš Color (příloha č. 3, 4 a 5). Televizor je koncepčně shodný s přístrojem Mánes Color. Liší se pouze vzhledem skříně a rozmístěním ovládacích prvků. Cena byla rovněž stejná, jako Mánes Color, tedy 8500,-Kčs.
V letech 1988 až 1989 se rovněž v podniku Tesla Strašnice vyráběl model Tesla 4337A / Brožík Color (příloha č. 6 a 7). Jednalo se o přenosný barevný televizní přijímač s obrazovkou o úhlopříčce 35 cm. Automatické přepínání norem PAL/SECAM, příjem zvukového doprovodu OIRT i CCIR, výstup pro zvukový magnetofon, videomagnetofon a sluchátka, ladění ve všech pásmech pomocí 8 mechanických předvoleb, ovládání jasu, kontrastu, barevné sytosti, AFC a hlasitosti otočnými potenciometry. Obrazovka byla polské výroby Unitra A33PCR01X01.
Přenosné barevné televizory se také vyráběly v podniku Tesla Orava. Například model Tesla 4333A / Oravan Color (příloha č.8) a Oravan Color 2 (příloha č. 9). Vyráběl se v letech 1985 až 1988 a to v tmavém provedení a ve stříbrném provedení. Modelová řada se osazovala obrazovkou o úhlopříčce 42 cm, a to buď z produkce Toshiba, nebo z produkce RFT.
V letech 1988 až 1989 se v Tesle Orava vyráběl model Tesla 4339A / Oravan Lux (příloha č. 10). Obrazovka o úhlopříčce 42 cm je buď z produkce Toshiba, nebo RFT. Přístroj se prodával výhradně prostřednictvím obchodní sítě Tuzex.
V letech 1984 až 1985 se vyráběl model Tesla 4331A / Mánes Color (příloha č. 1 a 2). Televizor byl polovodičový superhet určen pro příjem barevných TV signálů zakódovaných v soustavě SECAM a PAL, přičemž tyto signály mohly být vysílány v normách CCIR a OIRT. Obrazovka byla ruská o úhlopříčce 32cm. Televizor měl osm mechanických předvoleb. Přístroj se prodával za 8,500,-Kčs.
Dalším přenosným televizorem, který se vyráběl v Tesle Strašnice byl v letech 1985 až 1986 model Tesla 4335A / Aleš Color (příloha č. 3, 4 a 5). Televizor je koncepčně shodný s přístrojem Mánes Color. Liší se pouze vzhledem skříně a rozmístěním ovládacích prvků. Cena byla rovněž stejná, jako Mánes Color, tedy 8500,-Kčs.
V letech 1988 až 1989 se rovněž v podniku Tesla Strašnice vyráběl model Tesla 4337A / Brožík Color (příloha č. 6 a 7). Jednalo se o přenosný barevný televizní přijímač s obrazovkou o úhlopříčce 35 cm. Automatické přepínání norem PAL/SECAM, příjem zvukového doprovodu OIRT i CCIR, výstup pro zvukový magnetofon, videomagnetofon a sluchátka, ladění ve všech pásmech pomocí 8 mechanických předvoleb, ovládání jasu, kontrastu, barevné sytosti, AFC a hlasitosti otočnými potenciometry. Obrazovka byla polské výroby Unitra A33PCR01X01.
Přenosné barevné televizory se také vyráběly v podniku Tesla Orava. Například model Tesla 4333A / Oravan Color (příloha č.8) a Oravan Color 2 (příloha č. 9). Vyráběl se v letech 1985 až 1988 a to v tmavém provedení a ve stříbrném provedení. Modelová řada se osazovala obrazovkou o úhlopříčce 42 cm, a to buď z produkce Toshiba, nebo z produkce RFT.
V letech 1988 až 1989 se v Tesle Orava vyráběl model Tesla 4339A / Oravan Lux (příloha č. 10). Obrazovka o úhlopříčce 42 cm je buď z produkce Toshiba, nebo RFT. Přístroj se prodával výhradně prostřednictvím obchodní sítě Tuzex.
S barevnými televizory se současně i nadále vyráběly televizory černobílé. S některými jsme se již v minulých dílech seznámili, tak si teď představíme některé další černobílé přístroje.
V letech 1973 až 1974 se vyráběl model Tesla 4252U / Limba (příloha č. 1, 2 a 3). V televizoru je 18 tranzistorů, 31 diod a jeden IO. Šikmo uložená deska plošných spojů obsahuje veškeré obvody, kromě kanálového voliče. Na přední straně ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti, t.clony, Jugoslávská předvolba od firmy NIŠ a síťový vypínač. Antiimplozní obrazovka o úhlopříčce 61cm byla ruské výroby. Televizor přímo vycházel z osvědčeného modelu Aramis.
V letech 1978 až 1979 se na československý trh dostal model Tesla 4275A / Laura (příloha č. 4), který přímo vycházel z modelu Tesla 4274A / Olympia, který se vyráběl v letech 1977 až 1979. Přijímač byl nosným typem nové řady televizních přijímačů s polouniverzálním napájením, kdy řádkový rozklad s tranzistorem SU160 je napájen přes tyristorový regulátor přímo ze síťového napětí 220V a ostatní obvody přes síťový nízkonapěťový transformátor. V průběhu výroby těchto modelů byl řídicí obvod napájecího tyristoru nahrazem integrovaným obvodem MAA436. Jednotlivé modely se od sebe liší hlavně kanálovými voliči a předvolbami.
V letech 1984 až 1985 se v podniku Tesla Orava vyráběl mimo jiné i přenosný televizor Tesla 4160AB / Merkur (příloha č. 5 a 6), který vycházel z modelové řady Satelit. Jednalo se o černobílý přenosný televizní přijímač osazený polovodiči. Obrazovka měla úhlopříčku 31cm. Kanálový volič pro I.-V. pásmo, 8 mechanicky ovládaných předvoleb. Plastová skříň, reproduktor a veškeré ovládání vpravo vedle obrazovky. Možnost napájení ze sítě nebo z 12V autobaterie. V letech 1989 až 1991 se vyráběl model Tesla 4162AB / Merkur 2, který se od předchozího přístroje Merkur lišil maskou a konektorem pro připojení videosignálu, kde tato přípojka umožňovala používat televizor jako monitor k osmibitovým mikropočítačům.
V letech 1973 až 1974 se vyráběl model Tesla 4252U / Limba (příloha č. 1, 2 a 3). V televizoru je 18 tranzistorů, 31 diod a jeden IO. Šikmo uložená deska plošných spojů obsahuje veškeré obvody, kromě kanálového voliče. Na přední straně ovládání jasu, kontrastu, hlasitosti, t.clony, Jugoslávská předvolba od firmy NIŠ a síťový vypínač. Antiimplozní obrazovka o úhlopříčce 61cm byla ruské výroby. Televizor přímo vycházel z osvědčeného modelu Aramis.
V letech 1978 až 1979 se na československý trh dostal model Tesla 4275A / Laura (příloha č. 4), který přímo vycházel z modelu Tesla 4274A / Olympia, který se vyráběl v letech 1977 až 1979. Přijímač byl nosným typem nové řady televizních přijímačů s polouniverzálním napájením, kdy řádkový rozklad s tranzistorem SU160 je napájen přes tyristorový regulátor přímo ze síťového napětí 220V a ostatní obvody přes síťový nízkonapěťový transformátor. V průběhu výroby těchto modelů byl řídicí obvod napájecího tyristoru nahrazem integrovaným obvodem MAA436. Jednotlivé modely se od sebe liší hlavně kanálovými voliči a předvolbami.
V letech 1984 až 1985 se v podniku Tesla Orava vyráběl mimo jiné i přenosný televizor Tesla 4160AB / Merkur (příloha č. 5 a 6), který vycházel z modelové řady Satelit. Jednalo se o černobílý přenosný televizní přijímač osazený polovodiči. Obrazovka měla úhlopříčku 31cm. Kanálový volič pro I.-V. pásmo, 8 mechanicky ovládaných předvoleb. Plastová skříň, reproduktor a veškeré ovládání vpravo vedle obrazovky. Možnost napájení ze sítě nebo z 12V autobaterie. V letech 1989 až 1991 se vyráběl model Tesla 4162AB / Merkur 2, který se od předchozího přístroje Merkur lišil maskou a konektorem pro připojení videosignálu, kde tato přípojka umožňovala používat televizor jako monitor k osmibitovým mikropočítačům.
Na začátku tohoto serialu jsme si povídali o československé výstavě MEVRO, která se konala roku 1948 a bylo to ještě v době, kdy jsme byli na světové špičce televizní techniky. K této minulosti se zde vracím proto, protože jsem na webu sehnal snímek televizoru (příloha č. 1), který se na této výstavě používal. Jedná se o jeden z 50 kusů televizních přijímačů, postavený z německého kořistního materiálu právě pro mezinárodní výstavu rozhlasu (MEVRO) v roce 1948.
Rok 1990 přinesl zásadní změny ve výrobě televizorů. Výroba obrazovek in-line v Rožnově pod Radhoštěm byla zrušena a na původním zařízení nějakou dobu několik "nadšenců" ve firmě Reton kusově vyrábělo obrazovky do starších televizorů, případně repasovali opotřebované, dnes již nedostupné obrazovky. Tesla Orava se po rozdělení republiky přejmenovala na OTF / Oravska televízna fabrika (příloha č. 1, 2, 3 a 4) a vyrábí dodnes, zatímco v bývalé Tesle Rožnov pod Radhoštěm se montují pod značkou Tesla Television televize z dovezených dílů (příloha č. 5 a 6). Tesla Strašnice se pokusila zahájit výrobu licenčních televizorů Goldstar, po krátké době byla ale továrna zlikvidována a dnes se objekt pronajímá jako kanceláře.
A tím bych tento miniserial o historii televize ukončil. A jak jinak, než ukončovací znělkou Československé televize.
Co se nevešlo do miniserialu o historii televize:
Sovětské (ruské) barevné televizory
1972 - Elektron 703/D (příloha č. 1 a 2)
1973 - Raduga 704 (příloha č. 3 a 4)
1974 - Čajka 206 (příloha č. 5 a 6)
1976 - Lazur 714 (příloha č. 7 a 8)
1977 - Elektron 714/D (příloha č. 9)
1977 - Foton 714 (příloha č. 10)
Sovětské (ruské) barevné televizory
1972 - Elektron 703/D (příloha č. 1 a 2)
1973 - Raduga 704 (příloha č. 3 a 4)
1974 - Čajka 206 (příloha č. 5 a 6)
1976 - Lazur 714 (příloha č. 7 a 8)
1977 - Elektron 714/D (příloha č. 9)
1977 - Foton 714 (příloha č. 10)
1978 - Čajka 714 (příloha č. 1 a 2)
1980 - Slavutič C202 (příloha č. 3 a 4)
1981 - Raduga 719/1 (příloha č. 5 a 6)
1983 - Rekord VC 311/D (příloha č. 7)
1987 - Temp 61TC/343 (příloha č. 8)
1990 - Berjozka 51TC/487D (příloha č. 9 a 10)
1980 - Slavutič C202 (příloha č. 3 a 4)
1981 - Raduga 719/1 (příloha č. 5 a 6)
1983 - Rekord VC 311/D (příloha č. 7)
1987 - Temp 61TC/343 (příloha č. 8)
1990 - Berjozka 51TC/487D (příloha č. 9 a 10)
Černobílé videokamery z produkce SSSR
1978 - Elektronika N801V (příloha č. 1 a 2)
1985 - Elektronika 821 (příloha č. 3 a 4)
1978 - Elektronika N801V (příloha č. 1 a 2)
1985 - Elektronika 821 (příloha č. 3 a 4)
