Aktuality a zajímavosti od výrobců TV

[Ivo Mašek]

Co je CRT technologie?
Jak funguje CRT (Cathode Ray Tube) obrazovka? Nejdříve si musíme uvědomit, že klasická obrazovka je především tzv. elektronka - vzduchoprázdná trubice, ve které se pohybují elektrony řízené elektrickým polem. Původní elektronky využívaly tohoto principu k zesilování signálů, obrazovka však funguje poněkud jinak - elektrony se "vystřelují" a "navádí" do předem určených částí obrazovky.
Princip technologie vakuové obrazovky tkví ve "vystřelení" paprsku elektronů (2) ve vzduchoprázdné trubici tzv. elektronovým dělem (1). Paprsek je následně "zaostřen" (3) a poté ze své přímé dráhy vychylován pomocí napětí na vychylovacích cívkách (4) do přesně daného bodu na fluorescenčním povrchu obrazovky. Pro přesnější tvar bodů prochází paprsek ještě tzv. maskou s otvory (7).
- příloha 1)
Po dopadu elektronů na fluorescenční plošku (na jednotlivé luminofory je emitováno viditelné světlo (původně bílé, později elementárních barev R-G-B), které je tolik potřebné pro zobrazení konečné barvy na obrazovce. Tak, a zázrak je na světě.
Samozřejmě vše se odehrává velmi rychle a v obrovském množství emitovaných elektronů, které tvoří elektronové paprsky, které jsou pak dle výše uvedeného principu stále vychylovány a modulovány. Obraz se kvůli jednoduchosti kreslí postupně po jednotlivých řádcích - proto jsou řádky v televizní technice tak důležitou věcí.
Mezi problémy analogových obrazovek patřila mj. nutnost jejich přesného seřízení. Aktivní obrazové pole bylo navíc vždy menší než samotná obrazovka - v televizní technice se vždy počítalo s tím, že okrajová část obrazu nebude více nebo méně vidět (anglicky se tomuto jevu říká overscan - proto první počítače využívající TV zobrazovaly obraz v širokém jednobarevném rámečku, uvnitř kterého bylo jasné, že prezentované informace uživatel uvidí nezkreslené).
(převzato a zkráceno dle HWMag)

[Ivo Mašek]

Základní obrazové HD formáty
Rozdíl mezi formáty HD videa s označením 720/1080p není nijak závratný a vše spočívá v počtu zobrazených řádek v dané vteřině a právě ono p znamená pro uživatele informaci o tom, že se jedná o plnohodnotný formát se zobrazím 50/60 snímků za sekundu v daném rozlišení. Tento druh signálu je běžný pouze ve vysílání HDTV (např. USA) a u nových formátů jako je Blu-ray a HD-DVD.
Další možnou variantou jsou formáty 720/1080i, kde ono malé písmeno i znamená, že obraz bude skládán (interlacing) ze snímků o polovičním rozlišení, tedy 360/540 řádků. Toto skládání dvou snímků v jeden má za následek zdánlivé zvýšení kvality obrazu, ale rovněž oproti 720/1080p poloviční počet celých snímků za sekundu (24/25 nebo 30). Všechny formáty jsou samozřejmě širokoúhlé.

Plazmová obrazovka
Pro plazmové TV platí, že jejich velikost není nikdy menší než 37", takže do ložnice či kuchyně jako sekundární televize se příliš nehodí. Problém nižších úhlopříček je v omezené miniaturizaci zobrazovacích plazmových buněk. I když ještě před rokem a pár měsíci nebylo myslitelné, aby někdo uvažoval o plazmě s úhlopříčkou 37" s "HD rozlišením" se 720 řádky - dnes je to ale realitou.
Plazma je funkčně na hony vzdálená LCD. Každý pixel v obrazovce plazmy je tvořen třemi subpixely (RGB - Red, Green, Blue) a každý z nich je vyplněn plazmou (plynnou - nejčastěji jeden ze vzácných plynů - argon). Plazma emituje UV záření, které dopadá na scintilátor a ten se vlivem ionizujícího záření rozsvítí. Díky odděleným buňkám pro každou ze tří základních barev, pak přes poslední vrstvu plazmového displeje vidíme danou barvu.
Každý scintilátor (odvozeno od scilantace = zablesk) je naplněn jinou směsí plynu, a proto při dopadu UV záření produkuje světlo i jiné vlnové délce, což značí samozřejmě také jinou barvu (510 pro zelenou, 610 pro červenou a 450 nm pro modrou). Protože je počet subpixelů (např. 1024x768*3) a elektrod (2 a každý subpixel) je ovládajících mimořádně velký nebylo by je možné ovládat nezávisle, tak bylo sáhnuto k ovládání subpixelů stejné barvy po řadách, což ovšem nevadí, protože se vše odehrává tak rychle, že si oko nestačí ničeho všimnout.
Z principu lze jasně vidět, že výroba plazmových panelů o vysokém rozlišení a malé úhlopříčce může být problémem. Buňka subpixelu bývá zpravidla o velikosti 200µm x 200µm, ale u přicházejících plazem s Full HD rozlišením (1080 řádků) samozřejmě i méně.

LCD TV
LCD tato notorický známá zkratka představuje název pro zobrazování za pomocí „tekutých krystalů”. Myšlenka LCD (Liquid Crystal Display) se zrodila již v roce 1968 a o rok později James Fergason objevil tzv. TN (Twisted Nematic) efekt, který je základem všech displejů založených na tomto principu - tím je využívání polarizovaného světla a natáčení tekutých krystalů v elektrickém poli pomocí přivedeného napětí.
Další historický krok ve vývoji tekutých krystalů představoval rok 1973, kdy britský vědec George Gray našel způsob, jak učinit tekuté krystaly stabilní i za normálních tepelných a tlakových podmínek. Až za dlouhých 13 let uvedla společnost NEC první LCD monitor pro osobní počítače. Naprosto primárním zaměřením LCD tehdy byla počítačová grafika (tehdy samozřejmě jen text).

První LCD byly tzv. „pasivní“ (DSTN), což znamenalo z obrazového hlediska "průšvih" pro cokoli, co se pohybovalo po obrazovce (trpěly tím především hry). Protože tehdy bylo z hlediska technologie nemyslitelné, aby pro každý pixel matrice byla k dispozici jedna elektroda, tak byla každému řádku přiřazena pouze jediná. Každý bod (pixel) matrice, který byl jednou adresován jen velmi pomalu měnil svůj stav. Výsledkem byl rozmazaný a neostrý obraz (sám si pamatuji na doby, kdy jsem na notebooku vybaveným pasivním displejem hrál Command & Conquer 1 a každé posunutí obrazovky bylo vizuálním utrpením).
Obrovské zpoždění pasivních displejů (zpoždění DSTN bylo v řádu 100ms) vyřešily až aktivní displeje TFT, které většinu hlavních neduhů starší technologie vymazaly. Celé kouzlo tkvělo v přidání zesilovacího tranzistoru ke každému bodu matrice (odtud název TFT - tenký fóliový tranzistor), který následně fungoval jako jakýsi lokální ovladač "elektrického obrazového ventilu" LCD. Aktivace pixelu tímto způsobem je o jeden až dva řády rycjlejší, zvačně se také rozšířila věrnost podání barev.
Princip LCD je jednoduše zobrazen v příloze 2) (principy novějších panelů PVA, MVA a S-IPS panelů jsou poněkud jiné, ale zásada je stejná). Základem je nepolarizované světlo, které prochází skrz vrstvy (polarizátor + skleněná vrstva + tekuté krystaly + RGB filtr) a určuje tak barvu výsledného zobrazeného pixelu. Zde si je nutné uvědomit , že bod matrice sám o sobě negeneruje světlo a tudíž právě zde nacházíme onu alfu a omegu tzv. doby odezvy, která nebude nikdy nulová.
Podle vývojových inženýrů je reálný "fyzikální" limit kolem 4ms - nesrovnávat s "papírově" 2ms TN panely, kde je počítána méně náročná tzv. grey-to-grey hodnota. Z našich ale i zahraničních testů plyne, že reálné hodnoty pro širší spektrum odstínu je i u nejlepších panelů (rozuměj nejrychlejších, nikoli nejvěrněji zobrazujících) kolem 10ms.
Často slýchávám hovořit "odborníky" o budoucnosti LCD panelů a jejich čekání na světlé zítřky. LCD technologie již dnes ale pomalu naráží na své limity (jediným světlem naděje na konci LCD tunelu je alternativní podsvětlení diodami LED).
Nechápejte to špatně, LCD je v současné době pro uživatele počítače výborné a špičkové LCD monitory (jiné než TN-film matrice) poskytují relativně věrný obraz skvělé "pokoukání", ale za dveřmi již máme tzv. OLED displeje, které nejspíše po nějaké době pokoří jak LCD tak i plazmu.
LCD televize používají většinou různé moderní variace na MVA / PVA matrice, takže zobrazení barev a pozorovací úhly jsou relativně velmi dobré. Pokud by taková LCD TV byla osazena TN matricí pak by ji ze stran nebylo téměř možné sledovat a barevné podání by bylo fatálně špatné.

Principem plazmy je "svícení", principem LCD zase otevírání "ventilů" propouštějících světlo podsvětlovacích trubic (ty jsou pro kvalitu obrazu zcela zásadní). Pro plazmu neexistuje tedy žádný problém s rovnoměrností podsvícení či kontrastem ani s odezvou zobrazení. LCD využívá zase úsporné (i když ne absolutně kvalitní) zařivkové světlo.
Proti plazmě tedy hovoří převážně spotřeba (250-300W) a s tím spojené zahřívání plazmových panelů. Zde je ale nutné rozlišovat dvě věci, což je spotřeba maximální (udaná výrobcem) a průměrná (to neuvádí nikdo). Srovnání odběru plazmy a LCD vypadá na první pohled hrůzostrašně, ale pravdou je, že špičky u plazmy dosáhneme jenom při konstantně bílém homogenním obraze (řekněme v reálu zimní olympiáda). Je tedy možné, že v praxi má plazma v určitých situacích odběr stejný jako u LCD TV stejné úhlopříčky.
Rozdíl mezi plazmou a LCD je ten, že u LCD je odběr stálý (výrobcem udaná hodnota), protože osvětlovací trubice jsou stále rozsvíceny, i když se zdá, že obrazové body jsou černé (například v okamžiku zatmívačky). To je způsobeno zařazením do světelného obvodu "světelných ventilů" LCD, které nepropustí světlo na RGB filtr. Tento nedostatek plazma nezná. Černá je jednoduše černá a platí pro ni "pravidlo zhasnutého světla", které také neodebírá proud.
(převzato a zkráceno dle HWMag)

Poznámka na závěr: Nevybírejte si televizi podle obrazových dispozic, které předvádí v obchodě (nejčastěji velká hala - osvětlení kolem 2000 luxů), protože si zákonitě vyberete špatně.

[Ivo Mašek]

Technologie HDTV

High Definiton TV – televize s vysokým rozlišením.
Jedná se o jeden ze standardů digitální televize, který nabízí široký formát, ostré obrysy, syté barvy a surround sound v 5.1 dolby digital. HDTV nabízí bezpochyby mnohem větší kvalitu než PAL a námitka, že HDTV je zatím jen někde na papíře, je rozhodně lichá. Už od loňského roku vysílá v tomto formátu první evropská televize. Ta vysílá z Belgie a její program nese označení Euro1080. Ten je možné přijímat přes satelit a v Helsinkách jeho signál experimentálně šíří i kabelová televize HTV.

U HDTV existují teoreticky čtyři formáty. 720p, 1080i, 1125i a 1250i. V praxi se ale používají jen tyto dva formáty 1080i a 720p. Číslo označuje počet řádků, které se používají. V případě dnes běžného standardu PAL se používá 576, u NTSC (rozšířen v USA a částečně i v Asii) jen 480. Písmenko p nebo i podává informaci o tom, jestli se používá interlacing nebo zda je obraz progresivní. Interlacing znamená, že se nevysílají celé obrázky, ale postupně se prolínají pouze půlobrázky. Tak je tomu jak u standardu PAL tak u NTSC. Progresivní metoda se považuje za příjemnější pro lidské oko. Logicky tak tedy můžeme dojít k závěru, že naprosto nejideálnější by bylo zavést 1080p. Vysoké rozlišení kombinované s příjemnějším způsobem zobrazování. Přenos takového signálu by byl ale moc náročný, takže se musíme rozhodnout buďto pro více řádku a “obyčejný“ interlacing, nebo sice méně řádků, zato ale stylem progressive. Důležité je, že se nejspíš prosadí oba formáty. Výrobci potřebného zařízení počítají s tím, že jejich výrobky budou schopné přecházet z formátu do formátu, aniž by to divák postřehl. Dá se počítat s tím, že v některých oblastech bude užívanější jeden formát, jinde zas druhý, a například v případě sportovních přenosů tak odpadne nutné převádění z jedné normy do druhé.
Číslo za zkratkou HDTV udává jen počet vodorovných řádků. Pro určení kvality rozlišení ještě potřebujeme znát do kolika svislých sloupečků se obraz rozdělí. U HDTV 720p je to 1280 a u 1080i 1920. PAL a NTSC nabízí maximálně 720. Celkový počet bodů je tak u 720p 921 600, u HDTV 1080i 2 073 600. Přesně 5 krát tolik jako u systému PAL. Ten nabízí 414 720 bodů.
O zavedení HDTV se začalo uvažovat už v roce 1989! Rada EHS rozhodla 27. dubna 1989, že se pokusí využít všech svých sil, aby evropský průmysl dokázal včas vyrábět potřebná technická vybavení. Zároveň se EHS chtělo pokusit zavést rozlišení 1250 řádků a obnovovací frekvenci 50 Hz jako celosvětový standard pro výměnu pořadů v HDTV. Evropané proto chtěli podpořit rozvoj technologie nejen v Evropě, ale i mimo starý kontinent. EHS chtěla také dohlédnout na to, aby filmový a televizní průmysl měl potřebné kapacity a zkušenosti a dokázal obstát na světovém trhu. Realita je ale trošku jiná. Zatímco na všech kontinentech kromě Afriky se už HDTV prosadilo, Evropa má jen jeden jediný program, a to už zmiňované Euro1080.
Zatímco Evropa původně chtěla jít ostatním příkladem, je tomu přesně naopak. Teď svět bude tlačit Evropu, konkrétně Německo, do zavedení HDTV. Němcům totiž podle týdeníku Spiegel hrozí, že pokud nenabídnou v roce 2006 při mistrovství světa ve fotbale přenosy v HDTV, nenajdou pro ně kromě staré dobré Evropy odbyt. Japonci už oznámili, že v jiném formátu než HDTV přenosy z Německa brát nebudou. Ostatně v Japonsku má tuto technologii 6 miliónů domácností a všechny velké stanice používají tuto normu. A v USA se jen v prvním pololetí loňského roku počet prodaných HDTV přijímačů zvedl o 57 procent. Ve vysokém rozlišení můžou svůj oblíbený program sledovat i diváci NBC, Channel 7 Australia, NHK Japan, Korean BS, China TV, brazilskou TV Globo a další. Všechny nové seriály a filmy, které v hlavním vysílacím čase přináší americké CBS a ABC, jsou taktéž v HDTV a příští rok v ní budou i sportovní přenosy.
Evropa má zatím jen jeden jediný program, který vysílá v HDTV. Euro 1080 sídlí v Belgii a jeho signál můžeme zachytit na družici Astra 1H, 19,2° východně, transponder 88, frekvence 12 168 MHz, vertikální polarizace, FEC ¾. VidePID 308, AudioPID 256, Rate 25 MBit/s.
Druhý program se jmenuje Event Channel a od 1. září 2005 nese označení HDe. Ten je určen pro kina vybavená elektronickými projektory a 5.1 surround systémem. Event Channel nabízí například různé přímé přenosy. Jeho signál je kódován systémem Irdeto. Zatímco Main Channel vysílá jako televize 25 obrázků za vteřinu, Event Channel vysílá stejně jako mají filmy, tedy 24 obrázků.

[Ivo Mašek]

Technologie HDMI-DVI

HDMI je zkratka anglického označení High-Definition Multi-media Interface. Je to rozhraní pro přenos nekomprimovaného obrazového a zvukového signálu v digitálním formátu.


Rozhraní HDMI slouží k přenosu digitálního obrazu i zvuku, data nejsou pro účely přenosu nijak upravována – HDMI je distribuuje v původní, nezměněné podobě.
Na rozdíl od analogového propojení jsou digitální data zvuku i obrazu vedena společně. Kromě značné datové kapacity poskytuje HDMI i vysoký standard bezchybnosti přenosu. Součástí propojení je i kontrolní kanál nesoucí informaci pro okamžitou rekonstrukci dat, pokud by došlo k jejich poškození. V kontrolním kanálu může probíhat obousměrná komunikace propojených přístrojů, např. automatické nastavení formátu, rozlišení jazyka apod.
Velkou devizou digitálního rozhraní HDMI je kromě jeho pozoruhodných technických vlastností i fakt, že se na jeho přijetí shodli prakticky všichni významní výrobci. Díky tomu je reálné, že napříště budeme k přenosu obrazu, zvuku i doprovodných dat pro inteligentní komunikaci mezi komponenty potřebovat jediný kabel. Takto vybavených přístrojů na trhu stále rychle přibývá. ...
Podle standardu musí každý přístroj nesoucí logo HDMI absolvovat test ve specializované laboratoři, uznané sdružením výrobců HDMI jako oficiální. Zatím jsou takováto pracoviště dvě – u mateřské firmy tohoto rozhraní Silicon Image v USA a ve firmě Panasonic (Matsushita) v Japonsku. Tento striktní požadavek má zajistit skutečně fungující kompatibilitu všech zařízení propojených HDMI.
K zakladatelům HDMI patří firmy Hitachi, Matsushita Electric Industrial (Panasonic), Philips, Sony, Thomson (RCA), Toshiba, a Silicon Image. Podporují ho filmová studia Fox, Universal, Warner Bros. a Disney.
Základ normy HDMI byl převzat z počítačového rozhraní DVI. Držitel licence pro DVI, firma Silicon Image, se výrazně podílela i na vývoji HDMI. Přestože HDMI bylo koncipováno jako standard pro televizi s vysokým rozlišením (HDTV), bylo navrženo tak, aby bylo kompatibilní širokou škálou standardů, které pro televizi budoucích let přicházejí v úvahu. S HDMI lze přenášet desetkrát vyšší kvalitu obrazu, než jakou představuje současné DVD.
HDMI je schopno přenášet standardní i HTDV obrazový signál – od VGA rozlišení (640 x 480 bodů) přes PAL (720 x 576 bodů – progresivně i prokládaně) až po signál s vysokým rozlišením v normách 1280 x 720p a 1920 x 1080i. Zvuková data mohou být v nekomprimované podobě i v podobě datového toku komprimovaného audia, jako jsou formáty Dolby Digital a DTS. Přenosová kapacita pojme až 7.1 kanálů v nekomprimovaném PCM nebo 4x DTS 6.1.
Konektor HDMI typu A má 19 pinů, novější, málo rozšířená verze s označením B má 29 pinů pro přenos videa s větším rozlišením. Konektor typu A je zpětně kompatibilní s rozhraním Single-link DVI, používaném v osobních počítačích. Zařízení s DVI výstupem tak může poskytovat video signál pro HDMI zobrazovací zařízení, zvuk se ale musí přenášet jinou cestou. Konektor typu B je pak zpětně kompatibilní s Dual-link DVI.

[Ivo Mašek]

HDCP - technologie ochrany

HDCP je technologie ochrany obsahu dostupná pro použití ve spojení s HDMI, která byla vyvinutá společností Intel Corporation.

[COLOR=#000000]HDCP licenci neposkytuje HDMI Licensing, LLC, ale společnost Digital Content Protection, LLC. [/COLOR]
[COLOR=#000000] Technologie HDMI v kombinaci s ochranou HDCP umožňuje 100% zabezpečení pro bezchybný přenos audio/video rozhraní, pokud si to výrobce budou přát, ale také to něco stojí.[/COLOR]
[COLOR=#000000] Jednoduše řečeno, pokud si budete chtít pustit film v plném HD rozlišení (např. 720p, 1080i nebo dokonce 1080p) budete muset mít celou trasu signálu od zdroje (HD-DVD, HDTV satelit) až po LCD nebo Plazma zobrazovač ve verzi, která podporuje HDMI-HDCP. Potom však bude kvalita zaručena a ve srovnání s dnešním video obrazem bude skutečně o něčem jiném.[/COLOR]

[Ivo Mašek]

Technologie LCD panelů

[Ivo Mašek]

1) Elegantní 32" LCD televize LG 32LB75
2) Idealní 32" LCD televize Sony KDL 31S2510 (?)
3) 40" LCD TV: plné HD v podání SONY

[Ivo Mašek]

Výběr LCD televize aneb co je dobré vědět

[Ivo Mašek]

Philips představil koncept 3D televize
Philips představil televizor, který dokáže zobrazovat 3D obraz, aniž by si musel divák brát speciální 3D brýle.

Bližší info:
https://www.tvfreak.cz/philips-preds...bez-bryli/2489

[Ivo Mašek]

Nebojme se vypalování plazmy
Trvalé vypálení statického objektu na obrazovku plazmové televize je největším nepřítelem této jinak slušné technologie. Je to pochopitelné. Komu by se chtělo vydávat nemalé peníze a žít ve strachu nebo se při používání takto drahého špásu nějak omezovat. Jak se tedy tato situace má ve skutečnosti? Vzít před plazmou nohy na ramena nebo se nebát vlka více a odplivnout si na nemastný neslaný obraz LCD?
Co je vlastně to vypalování plazmy?
Nejprve se podívejme na to, co to „vypalování“ vůbec znamená. Rozlišujeme dva druhy. Přechodné vypálení a trvalé vypálení obrazu. Tedy nějakého objektu, který je na obrazovce na jednom místě dlouhou dobu neměnný. Typicky logo TV stanice. Při vypálení je „duch“, tedy ohraničený prostor se změněnou barevností, jasem a kontrastem, stále viditelný, i když už nemá na obrazovce co dělat.
Přechodné vypálení je způsobeno dočasnou akumulací náboje na shluku bodů, které po dlouhou dobu zobrazovaly objekt o vysokém jasu (např. bílou barvu). Jak už název napovídá, toto vypálení zmizí, například po chvilkovém vypnutí přístroje, nebo zobrazením celistvé plochy přes celou obrazovku. Pro vznik přechodného vypálení stačí relativně krátká doba několika málo hodin.
Trvalé vypálení je v podstatě to samé jako přechodné. Jen už se dostalo do stavu, kdy dlouhodobým opakovaným zobrazováním statického objektu došlo k nenávratnému poškození obrazovkových bodů. Ty mají nyní horší vlastnosti než rovnoměrně opotřebované ostatní body. Tušíte správně – toto byla a stále je noční můra každého majitele plazmové televize.
Ještě rok až dva zpátky bylo vypalování obrazu plazmových panelů opravdovou pohromou. Je až s podivem, že to výrobci ustáli. I když zákazníci, kteří do této technologie „investovali“ a doslova se spálili, by nejraději top management výrobců plazem upálili za živa…
Řešení automatické i ruční ku hanbě výrobcově
Čas ale pokročil, a výrobci, aby udrželi zájem trhu a konkurenceschopnost, museli inovovat. LCD se totiž stalo rivalem číslo jedna. A jak víme, LCD žádným vypalováním netrpí. Ale má své neduhy, jako nízký kontrast, nerovnoměrné podsvětlení, horší pozorovací úhly, horší podání barev, vyšší odezvu, vadné body… I LCD inovuje a odstraňuje některé problémy, ale o srovnání technologií v tomto článku primárně nejde. Důležité pro nás je nyní jen to, že plazma má natolik kvalitní obraz, že má cenu zabývat se problémy, které ji provázejí. Zejména zmiňované vypalování.
A co tedy dělají výrobci pro to, aby nás vypalování nestrašilo? Především, jak už to tak bývá, mají spoustu marketingových řečí, které několikanásobně převyšují skutečné technologické inovace. Ale i ty naštěstí pod povrchem najdeme.
Jednou z mála technik, která pomáhá v prevenci proti vypálení, je posun obrazu. Na mikroskopické úrovni se na obrazovkových bodech posunuje obraz – tedy na bodu se mění to, co zobrazuje. Posun je tak malý, že jej lidské oko nevidí, ale na ochranu proti vypálení to údajně stačí. Tato technologie je už dost propracovaná – posun bývá realizován v závislosti na tom, co je zobrazeno, vertikálně, horizontálně, vícesměrově, lokálně nebo celoobrazovkově a podobně...
Pokud sledujete na širokoúhlém panelu neupravený obraz ve formátu 4:3, může se stát, že nevyužité oblasti po stranách se na rozdíl od středu obrazovky neopotřebují a potom budou patrné pruhy. Stejně tak u filmů, které jsou „užší“ než 16:9 a pruhy mají nahoře a dole. Výrobci plazem se v tomto případě uchylují k velmi primitivnímu řešení. Umožní vám nastavit si barvu těchto nevyužitých pruhů, například na šedou. Tím pádem pracují jak body zobrazující vysílání, tak ty postranní a dochází k relativně rovnoměrnému opotřebení. Záleží na subjektivním vnímání diváka, ale mně osobně šedé pruhy vadí a nepoužívám je.
Zahoření plazmového displeje
Nakonec zmíníme nejdůležitější – panel je nutné „zahořet“. Je totiž zpočátku náchylný na vypálení mnohem více, než později. Některé firmy se chlubí tím, že zahoření provádějí už v továrně a tak se tím zákazník nemusí zabývat. Věříte jim?
Pokud ne, platí pro majitele nových plazem několik jednoduchých pravidel pro prvních 200 hodin provozu:

• Nastavte nižší kontrast a jas (například takzvaný filmový nebo kino mód)
• Nezobrazujte statické obrazy, loga a menu déle než 30 minut
• Snažte se mít celou plochu panelu vyplněnu obrazem (tedy použijte zoom na oříznutí vysílání 4:3 nebo ultra wide screen filmů). Zoomem je také dobré „oříznout“ logo TV stanic.

Jestli se vám toto jisté omezení na 100-200 prvních hodin se svým novým miláčkem nelíbí a máte dostatek odvahy, můžete vyzkoušet zrychlený režim (na vlastní riziko!):

• Nastavte kontrast a jas na správné hodnoty (s použitím kalibračního disku; pokud jej nemáte, nastavte obě hodnoty mírně nad polovinu rozsahu)
• Nechejte zobrazovat čistou bílou plochu přes celou obrazovku
• Postupně střídejte periody mezi zapnutým a vypnutým stavem se stoupající tendencí podle podobného schématu – 2h zapnuto / 1h vypnuto; 4h zapnuto, 2h vypnuto; 5h zapnuto, 2h vypnuto a tak dále. Pokud by došlo k problému, mělo by tak být možné zavčas na to přijít.

50 až 100 hodin tohoto postupu by mělo zajistit rovnoměrné vyzrání obrazovkových bodů a menší náchylnost na další vypalování statických objektů. Raději ale doporučujeme řídit se dle „konzervativního“ prvního návodu.
Pokud jste čekali na závěr jednoznačnou odpověď na to, zda se vypalování na nových televizorech bát, či nikoli, zklameme vás. Zatím je brzy hodnotit, jak těch několik málo nových postupů funguje nebo nefunguje. Ale snaha výrobců tu je a věříme, že přináší ovoce. Chcete-li ovšem mít jistotu, volte LCD (i když... jak dlouho v něm vydrží zářivky?). Chcete-li špičkový obraz a máte odvahu, nebo vám na životnosti výrobku tolik nesejde, berte plazmu (třeba vás mile překvapí).
Poznámka na okraj: Uvedené zahořování plazmy (pokud je mi známo) žádný výrobce oficiálně ve svých manuálech nezmiňuje. Přesto je poměrně často odborníky doporučováno. Stejně tak ale najdete názory, že zahořování je zcela zbytečná záležitost. To, co výrobci v manuálech vždy uvádějí ovšem je, že na vypálené oblasti se záruka nevztahuje.
Zdroj: HDTVtest.co.uk
(v příloze: Dlouhé zobrazení statických údajů se stalo této plazmě osudným...)

[Ivo Mašek]

Problém pixelizace u digitální televize
Tento článek je věnován zvláštnímu fenoménu – pixelizaci. Tento pojem se začal objevovat v souvislosti s digitálním přenosem televizního vysílání, a především ve vztahu k nízkému datovému toku. Velmi často bývá důvodem k zatracování digitalizace.V naprosté většině případů však příčina pixelizace (nebo chcete-li čtverečkování) tkví v nepochopení samotné technologie.

O čem je řeč?
Pixelizací nebo také kostičkováním se nazývá nežádoucí plošný rozklad obrazu na televizní obrazovce. Vada se projevuje viditelným rozdělením obrazu na různě velké čtvercové nebo obdélníkové plochy stejné barvy. Samotná pixelizace má několik podob a primárních příčin.
Samotnou vadu je možno rozdělit do tří kategorií:

• zobrazovací – její podstatou je princip použitého displeje. Jedná se o zobrazovací vadu závislou na způsobu vytváření obrazu: CRT, plazma, LCD atd.
• kompresní - podstatou je kompresní algoritmus a velikost komprese (MPEG). Má přímou souvislost s velikostí datového toku.
• přenosová - jedná se o vadu přímo závislou na kvalitě přijímaného signálu, má nepřímou souvislost s velikostí datového toku.

Zobrazovací pixelizace
Je naprosto zřejmé, že nízký datový tok bývá velmi často příčinou kritiky na adresu digitální televize. Nízká kvalita obrazu má však ještě mnoho dalších příčin. Velký vliv má v tomto případě rozměr a zobrazovací technologie obrazovky televizoru. Například pixelizace, která je naprosto nepřehlédnutelná na LCD obrazovce 80 cm, je na stejném „CRTéčku“ těžko postřehnutelná.
Ve všech případech se jako kritický parametr ukázala pozorovací vzdálenost. Příliš malá vzdálenost od obrazovky má za následek zhoršení subjektivního vnímání kvality obrazu. U CRT obrazovek není tento parametr tak významný jako u maticových zobrazovačů. V případě plasmových a LCD displejů je počátek vhodné pozorovací vzdálenosti na čtyřnásobku úhlopříčky obrazu. Je tedy otázkou, kam umístit televizor s úhlopříčkou obrazu větší než 1 m.
Mnohdy diváci hovoří o pixelizaci v souvislosti se zubatými a neostrými přechody při zobrazování pohyblivých titulků apod. Tento druh pixelizace nemá souvislost s datovým tokem, ale patří do kategorie zobrazovací pixelizace. Jedná se o vadu způsobenou interferencí zobrazovacích bodů na displeji a samotného obrazu. Tato interference vzniká především na pohyblivých hranách a při zobrazování objektů jejichž velikost se blíží velikosti obrazového bodu. Tato vada je dobře viditelná především u maticových zobrazovačů. V případě CRT je dobře maskována především směrem k okrajům obrazovky. U analogového vysílání je dále maskována zkreslením obrazu duchy a šumem.

Kompresní pixelizace
Kompresní pixelizace má přímou souvislost s použitým datovým tokem a bývá nejčastějším důvodem kritiky digitalizace. Především by se slušelo říct, že za kompresní pixelizaci nemůže tolik samotná technologie, jako spíš její nesprávné používání. Snaha o vměstnání velkého počtu programů do omezeného datového toku je věcí uživatelskou, nikoliv technologickou.
Kompresní pixelizace je přímým následkem nutnosti úspory datového toku pro přenos televize. Dokonalost kompresního algoritmu má přímý vliv na velikost této chyby. Pokud jde o viditelné rušení vnímání obrazu následkem této vady, pak platí většina z toho, co bylo řečeno o zobrazovací pixelizaci. V případě CRT je tato vada velmi solidně maskována sníženou rozlišovací schopností obrazovky. V případě maticových zobrazovačů pak tato vada ztrácí na významu se zvětšující se pozorovací vzdáleností.
Projekce filmu s datovým tokem 3Mb/s byla na plazmové obrazovce s úhlopříčkou 125 cm a pozorovací vzdáleností do 2 m velice nepříjemná. Především v tmavých místech obrazu byly vidět jednobarevné plochy v různých odstínech. S narůstající pozorovací vzdáleností byla tato vada účinně maskována nedokonalostí lidského zraku, a „sčítáním“ jednotlivých fragmentů plochy v souvislý celek. Při pozorovací vzdálenosti větší než 4 m byla tato vada na hranici postřehnutelnosti. I v tomto případě se jako kritický parametr ukázala pozorovací vzdálenost.

Přenosová pixelizace
Tento druh pixelizace je velice podceňován a velmi často se zaměňuje s pixelizací kompresní. Zásadní rozdíl je ovšem v příčině jejího vzniku. Zatímco kompresní pixelizace je svým způsobem konstantní a mění se pouze v případě změny datového toku (např. VBR), je přenosová pixelizace jev více či méně náhodný a závislý na kvalitě přijímaného signálu.
V případě, že je signál dopadající na přijímací anténu příliš slabý, anebo znehodnocený šumem či rušením, projevují se tyto nedostatky nesprávnou funkcí set-top-boxu a rozkladem obrazu na „kostičky“. Tato vada nemívá charakter vady “konstantní“, ale spíš náhodné. Její velikost je přímo závislá na poškození přijímaného signálu, a v extrémních případech vede až k výpadkům příjmu.
Je třeba si ovšem uvědomit, že přenosová pixelizace má přímou souvislost s ukazatelem kvality přijímaného signálu. Tento ukazatel vypovídá o počtu chyb při zpracování signálu v set-top-boxu. Pokud je kvalita přijímaného signálu nízká, pak set-top-box nemá dostatek dat pro „rekonstrukci“ obrazu, a tento nedostatek údajů nahrazuje zvětšením obrazových bodů. Tato vada se pak projevuje stejně jako nízký datový tok v případě kompresní pixelizace.
Troufám si tvrdit, že poslední uvedená příčina je asi nejčastějším důvodem ke kritice DVB-T. Většina uživatelů DVB-T si vůbec neuvědomuje, že nekvalitní anténa - a následně nekvalitní signál v set-top-boxu - se projevuje dodatečným zhoršením obrazu právě tímto způsobem. Všichni jsme byli doposud zvyklí, že nekvalitní signál na televizoru způsoboval duchy a zrnění. V případě DVB-T je tomu ovšem zcela jinak - nekvalitní signál nám na obrazovce bude napříště kreslit „kostičky!“ Je na místě si uvědomit, že současný datový tok v multiplexu A odpovídá dvouhodinovému záznamu na jednovrstvém DVD.
V případě DVD je ovšem nebezpečí přenosové pixelizace (chyby při čtení disku) podstatně menší než v případě DVB-T. Má-li někdo pocit, že kvalita DVB-T je nízká, měl by se především přesvědčit o tom, že sám udělal maximum proto, aby měl co nejkvalitnější signál. Příjem na pokojovou anténu nebo kus drátu není právě zárukou kvalitního signálu.

Souvislosti
Je vcelku obvyklou lidskou vlastností vytváření ukvapených závěrů. Jsem si jistý, že lámat hůl nad DVB kvůli „pixelizaci“ je taktéž ukvapený závěr.
V dobách zavádění barevné televize se našlo mnoho odpůrců, kteří tvrdili, že barva kazí oči, je nepřirozená, apod. V dobách přechodu ze SECAMu na PAL se objevovala tvrzení o tom, že PAL kazí oči i obrazovky. S příchodem DVB se objevil fenomén pixelizace. Tak, jako se v případě barevné televize ukázalo, že tvrzení o její škodlivosti je nesmyslné a její nepřirozenost je způsobená nastavením barevné sytosti na televizoru, ukázalo se i tvrzení o PALu jako nesmyslné. Jsem si jistý, že i pixelizace v souvislosti s DVB se časem ukáže jako problém nepochopení a nesprávného používání této technologie, a nikoliv jako vada technologie samotné.
Ani na okamžik nepochybuji o tom, že zcela zásadní podíl na vytváření hysterie kolem tohoto fenoménu má nástup nových zobrazovacích metod. Zatím co CRT dokáží naprostou většinu jakýchkoliv vad milosrdně maskovat, nové maticové zobrazovače jsou naprosto nekompromisní a jakoukoliv vadu „předhodí“ divákovi v plné nahotě náležitě zdůrazněné vlastní nedokonalostí.
Vždyť rozmazání pohybujícího se předmětu na obrazovce a jeho zubaté okraje nejsou způsobeny malým datovým tokem, ale malou obnovovací frekvencí obrazu a malým počtem obrazových řádků. Stačí si přepnout počítačový monitor do režimu 640x480 bodů a pokusit se zobrazit pohybující se drobný text, kruh či šikmou čáru. Všechny tyto obrazy budou „zubaté“. Stejně tak fotografie pohybujícího se předmětu při rychlosti fotografické uzávěrky 20 ms (obnovovací čas televizního obrazu) nebude ostrý, ale rozmazaný. Nikdo přitom nebude počítač nebo fotoaparát vinit z malé přenosové rychlosti. Jedná se totiž o principielní záležitost, nikoliv o vadu!

Jenže s nárůstem rozměrů obrazu je potřeba počítat s nutností zvýšit i počet obrazotvorných bodů. V případě, že obraz nebude tvořen 576 řádky, ale 1080, bude stačit pro kvalitní obraz poloviční pozorovací vzdálenost. Jak je vidět, v dnešní době už nestačí pro stanovení vhodné pozorovací vzdálenosti určit nějaký násobek úhlopříčky obrazu. S nástupem vyšších počtů řádků v obraze je potřeba zanést tento parametr do výpočtu. V takovém případě je dobré použít následující vzorec:
Doporučená pozorovací vzdálenost (m) = 3x Úhlopříčka viditelného obrazu (v mm)/Počet obrazotvorných řádků
Pojem “obrazotvorný“ je použit zcela záměrně. Nemá přímou souvislost jen s počtem aktivních řádků při přenosu, ale především s počtem řádků, které tvoří výsledný obraz. Pokud je obraz PAL 625 tvořen 576 aktivními řádky na CRT obrazovce, pak po přepočtu může být na plazmě tvořen pouze 480 řádky, anebo po interpolaci na HD full také 1080 řádky. V každém případě pak bude vhodná jiná pozorovací vzdálenost.

Rád bych ještě upozornil všechny své případné oponenty na to, že předváděcí obrazce pro velkoplošné LCD a plazmy, které je možné vidět v prodejnách těchto zařízení, jsou generované ze speciálních počítačů a nejsou zatížené kompresí. To platí především pro HDTV. V případě televizorů s klasickým rozlišením jsou tyto obrazce zaznamenané na DVD s maximálním možným datovým tokem! Jedná se samozřejmě o reklamní materiály speciálně vytvořené pro daný účel a cudně zamlčující případné nedostatky výrobku. Pestrobarevné obrazce dokonale maskují nedostatky zobrazovačů. Nejlepším způsobem, jak odhalit nějakou vadu, jsou černobílé linky, pruhy, body, kružnice apod.

Zdroj: Zbyněk Poisl - DIGIzone (článek byl mnou upraven)

[Ivo Mašek]

Chcete si pořídít LCD panel?
Zde jsou důležité parametry displejů a také rada, co si má kupující v obchodě nechat vyzkoušet:

• Nativní rozlišení U nejčastěji kupovaných 17" a 19" displejů bývá toto rozlišení 1280×1024. U širokoúhlých je to zase 1440×900. Pozor! U klasických (ne-širokoúhlých) displejů je trochu jiný poměr stran, než je u klasických monitorů. U těch je velikost stran v poměru 4:3, zatímco u LCD je to 5:4. Z toho vyplývá, že zatímco pro 17" CRT je proporcionálně ideální rozlišení 1280×960, u LCD je to právě oněch 1280×1024.
• Odezva Parametr, na který se zaměří kupující asi nejdříve. Jedná se o dobu, za kterou stihne změnit pixel na obrazovce barvu z černé na bílou a zpět na černou (BTB). Čím je tato doba menší, tím méně se vám bude pohybující se obraz rozmazávat.
  Pozor! Většina prodejců uvádí dobu GTG (Gray to Gray), tedy přechodu ze šedivé na bílou a zpět na šedivou. BTB se může od GTG velmi lišit.
  V dnešní době je velmi dobrá odezva kolem 4 ms (GTG). Stačí bohatě na hry i sledování filmů. Do kanceláře stačí i 12 ms, pokud vám ovšem nevadí rozmazání textu při jeho posunu (například ve Wordu).
• Pozorovací úhel Další důležitá vlastnost, kterou je potřeba znát. Jedná se o úhel, ze kterého lze displej pozorovat bez výrazné změny barevnosti. Zde je opět potřeba vědět, k čemu budete displej používat. Pokud na něm hodláte sledovat filmy nebo například prezentace ve větší společnosti lidí, určitě by měl být pozorovací úhel co největší, a to vertikálně i horizontálně.
  U tohoto parametru výrobci velmi často zveřejňují nepravdivé informace, například uvádí úhel, při kterém začne teprve obraz přecházet do inverze. Takový úhel je logicky větší a displej se pak dá lépe prodat.
  Další švindl, jakého se výrobci dopouští, je, že pozorovací úhly ze shora a ze stran mohou vypadat v pořádku, ale jakmile se podíváte na obrazovku zespoda, zjistíte, že to s tím pozorovacím úhlem zas až tak dobré není. Většina lidí na to nikdy nepřijde zkrátka jen proto, že se dívat zespoda prostě nepotřebují.
• Kontrast Tento parametr z velké části vypovídá o tom, jaký bude mít dotyčný displej obraz. Jde o poměr svítivosti černé a bílé barvy zobrazené na displeji. Obecně platí, že čím je tento poměr větší, tím bude obraz podobnější obrazu CRT. Myslet si, že špatný kontrast doženete správným nastavením displeje, je naprosto zcestné.
  Velmi slušný kontrast ve střední třídě displejů se pohybuje kolem 700:1. Firmy, které u svých monitorů spadajících do této cenové hladiny hrdě uvádí hodnoty 1400:1 nebo třeba 2000:1, používají u svých displejů digitální korekci kontrastu a takovým způsobem získané údaje jsou poměrně zcestné.
• Svítivost (jas) Jedná se o svítivost trubice (nebo jiného zdroje světla – například diod), která podsvěcuje displej. Pokud budete používat displej na stinném místě, nemusí vás tento parametr až tak zajímat, v ostatních případech opět platí čím více, tím lépe.
  Nevolte vysokou svítivost v kombinaci s nízkým kontrastem. Výsledkem by mohl být velmi nevyvážený obraz.
• Výrobní technologie Údaj ovlivňující většinu výše uvedených parametrů. Těchto technologií je několik, některé mají například lepší odezvu, jiné pozorovací úhel.
  Většina low-end displejů je vyrobena technologií TN, která vyniká hlavně odezvou, ale má horší barvy a pozorovací úhly.
• Vstupy O vstupech jsem se již jednou zmínil. Nejčastější dva používané jsou D-SUB a DVI. D-SUB (někdy uváděn jako VGA) je klasický analogový vstup používaný hlavně u CRT monitorů. DVI je digitální vstup, jehož rozšíření přišlo teprve s příchodem LCD panelů.
  Pokud vaše grafická karta podporuje výstup DVI, určitě by tento konektor neměl chybět ani u vašeho displeje. Jinak riskujete markantní ztrátu kvality obrazu.
• Počet barev Hodně důležitý parametr, který (jak jinak) ovlivňuje počet barev, které je displej schopen zobrazit. V dnešní době je to u většiny displejů 16,7 milionu (lidské oko rozezná zhruba 5 mil.), ale sem tam lze narazit na displeje, které mají například jen 262 tisíc barev. Ostatní barvy je pak nutné dopočítávat, a to se odrazí například na velmi ošklivě vypadajících barevných přechodech. Před koupí doporučuji informovat se na konkrétní model displeje od jiných uživatelů, případně rovnou koupit displej, kde výrobce oněch 16 mil. barev výslovně uvádí.

To by bylo k parametrům asi vše. Znalost parametrů displeje ale není zárukou úspěchu. V každém případě si jej nechte důkladně předvést prodejcem nebo dejte alespoň na zkušenosti uživatelů stejného modelu displeje.
Pokud máte možnost nechat si displej předvést, tady je pár bodů, kterých není od věci se držet:

• Vyzkoušejte si pozorovací úhly, a to vertikálně i horizontálně Nechte si na displeji zobrazit pouze bílou plochu a zkoumejte, jak se mění její světlost a barevný odstín z různých úhlů.
• Podívejte se na obraz displeje v jiných rozlišeních Toto je důležité zvláště u displejů pro domácí použití, kde se počítá například s hraním her na jiná než nativní rozlišení, a kde je tím pádem potřeba kvalitní interpolace obrazu. Pokud jsou ostré hrany na obrazu ošklivě zubaté, jedná se o displej spíše do kanceláře.
• Nechte si zobrazit fotografii Zkotrolujte, zda má přirozené barvy. Také je vhodné mít případně další displej nebo papírovou verzi fotografie pro porovnání.
• Ověřte si rovnoměrnost podsvícení V tomto případě je nejlepší nechat si na displeji zobrazit například tmavě modrou barvu, na které jsou takové nerovnoměrnosti dobře znatelné.

Podle originálu, který sepsal Jan Šmucr (Bummer)

[Ivo Mašek]

Televizory: možnosti příslušenství
https://www.tvfreak.cz/televizory-mo...lusenstvi/2770

[Ivo Mašek]

Plazma vs. LCD: souboj technologií
https://www.tvfreak.cz/plazma-vs-lcd...chnologii/2768

HD televize pod drobnohledem
https://www.tvfreak.cz/hd-televize-uvod/2758

[Ivo Mašek]

LCD TV s úhlopříčkou do 32"
Dnešní přehled vám nabídne pohled na aktuální nabídku v oblasti LCD televizorů s úhlopříčkou do 32 palců. Zahrnovat bude přední světové výrobce a jejich vybrané produkty s důrazem na standard (Full) High-Definition. Těšit se můžete na deset značek vždy po dvou konkrétních modelech, a to s podporou HD Ready a Full HD.
https://www.tvfreak.cz/lcd-tv-s-uhloprickou-do-32/2772

LCD TV s úhlopříčkou nad 32"
Pokračujeme dalším přehledem, který vám tentokrát nabídne pohled na oblast LCD TV s úhlopříčkou nad 32". Nebudou v něm chybět významní výrobci a jejich aktuální modely televizních přijímačů. Zastoupeno je celkem deset značek a dvacet zajímavých televizorů. Napsáno bylo vše potřebné, pojďme na věc.
https://www.tvfreak.cz/lcd-tv-s-uhloprickou-nad-32/2783

PDP TV s úhlopříčkou do 42“
Dnes je pro vás připraven další přehled, v němž vám nabízíme pohled na výrobce z oblasti PDP televizorů. Představíme si vybrané TV přijímače z jejich aktuální nabídky. Limitujícím faktorem bude velikost úhlopříčky do 42 palců včetně. Uvažovanému segmentu na trhu dominují dvě společnosti, a to LG Electronics a Panasonic. Nicméně v článku najdete i ty ostatní, jako ECG, Hitachi, Philips nebo Samsung.
https://www.tvfreak.cz/pdp-tv-s-uhloprickou-do-42/2776

PDP TV s úhlopříčkou nad 42"
Jak napovídá nadpis článku, dnes nám půjde především o PDP TV s velikostí úhlopříčky nad 42". Konkrétně jsme si pro vás připravili přehled předních výrobců a jejich aktuálních modelů televizních přijímačů s technologií Plasma Display Panel. Vytipovali jsme devět zařízení celkem od šestice značek. Více se dočtete uvnitř zprávy.
https://www.tvfreak.cz/pdp-tv-s-uhloprickou-nad-42/2784