RGB vs RGBW: lze poznat „falešné“ 4K?

Jen málo výrobců dnes dokáže na trh dodat výrobek s rozumnou marží a ve velkém jej prodávat. Majorita nedokáže potencionální zájemce přesvědčit ničím jiným než lákavou cenou, a tedy i nízkou marží. Nicméně alespoň na oko to musí působit exkluzivně. Máte tu umělé kůže, sportovní dieselové SUV či párky s moukou místo masa. Podobný trend neminul ani oblast elektroniky a my se dnes podíváme na RGBW panely.

Výrobci elektroniky prakticky vždy najdou shodu v trendu na následující roky a pak jej nepřímo společně propagují. V případě televizorů to donedávna bylo 3D, které se však neuchytilo v patřičném objemu, a tak bylo poměrně rychle nahrazeno 4K. Co naplat, že obsah nebude ještě několik let dostupný. Trh vždy potřebuje technologickou modlu, jinak by prodeje začaly klesat. Ostatně uvažovali byste o změně televizoru, kdyby maximem bylo stále FullHD?

S novým trendem jsou vždy spojené vleklé souboje, které běžný zákazník nemá šanci postřehnout, avšak velmi snadno se pak stane obětí šikovného marketingu. Mám na mysli různé certifikace HD Ready, Full HD, UHD a podobně. Je to soubor minimálních požadavků, které technologicky vyspělejší výrobci stanoví tak, aby se dokázali odlišit od levné produkce, která se chce svézt na marketingové vlně zaplacené velkými výrobci.

Jenže běžný zákazník toto nemá šanci poznat a jistě máte v paměti nástup HDTV. Pro HD Ready bylo stanoveno, aby byl panel schopný zobrazit 720p, což si každý výrobce vysvětlil po svém. Zatímco producenti LCD prodávali televizory s rozlišením 1366 × 768 px, plazmové modely jste většinou pořídili s 1024 × 768 px. Už tehdy se mezi sebou výrobci špičkovali a vzájemně obviňovali. Kolik z nás však poznalo úbytek 25 % obrazových bodů při sledování běžných televizních kanálů?

Podobná situace se již neopakovala u FullHD televizorů, kde se napříč trhem prosadilo rozlišení 1920 × 1080. Zdálo se tedy, že výrobci našli společnou řeč, avšak vzápětí dorazilo 3D, kde se opět trh rozdělil na nesmiřitelné tábory. Opět vzájemné obviňovaní z podvádění, reklamní spoty trefující se do produktů konkurence a o co nakonec vlastně šlo?

Na jedné straně stálo aktivní 3D, tedy technologie, která pro vytvoření prostorového efektu využívala brýle se střídavě ztmavujícími se skly. Jedno lidské oko tedy dostalo v jednom okamžiku obraz, zatímco druhé bylo „zaslepeno“ a naopak. Vše se odehrávalo velmi rychle, ale i tak kdesi na pozadí bylo cítit blikání, a tak se hledalo náhradní řešení.

Na stranu druhou se tak záhy postavilo pasivní 3D, které nejenže odstranilo nepříjemné blikání, ale navíc bylo výrazně levnější na výrobu. Nepotřebovalo totiž aktivní brýle, ani rychlý panel. Řešení tkví v rozdílně polarizovaných sklech, takže jedním okem vidíte jen liché řádky a tím druhým jen ty sudé. Ve výsledku dostane mozek dva obrazy, které složí dohromady a vznikne tak pocit prostorového zobrazení.

Výrobci, kteří nainvestovali peníze do vývoje aktivního 3D, před sebou najednou měli levnějšího a částečně lepšího soupeře. Začaly tedy nekonečné souboje marketingových oddělení. Zástupci aktivního 3D se vysmívali polovičnímu rozlišení pro každé oko díky polarizaci (540 řádků pro levé a 540 pro pravé oko), zatímco aktivní 3D zobrazilo vždy plných 1080 řádků pro každé oko. Tábor pasivního 3D kontroval bezbolestným zážitkem, lehčími brýlemi a nižší cenou.

Proč tak dlouhý úvod, když mělo být hlavním tématem falešné 4K? Inu, je to totiž úplně stejná situace jako výše popsané. Jablkem sváru je opět rozdílný pohled výrobců na to, co zákazník od UHD potažmo 4K televizoru očekává a není asi překvapením, že se vše opět točí především okolo rozlišení. Je však jejich souboj důležitý i pro zákazníka, nebo se spíše špičkují inženýři a potažmo marketingová oddělení na teoretické rovině a rozdíl poznáte tak leda mikroskopem?