Střih videa není legrace

Samostný střih videa má za sebou bohatou historii a rozhodně dříve nešlo o tak jednoduchou záležitost jako dnes. Slovo střih pochází od toho, že dříve se natočená filmová políčka opravdu stříhala nůžkami a zpětně slepovala. Zároveň tak docházelo k znehodnocení původního záznamového média. Zdá se to možná šílené, ale je to tak. To samé platilo například o titulkách. Ty se vytvářely v reále - psaly nebo kreslily se na papír, popřípadě psaly na psacím stroji a opět natočily kamerou.

Ale to už je dávno, později se přešlo na moderní metody - lineární střih. Ten spočíval v tom, že se záznam pouštěl z přehrávacího zařízení a v reálném čase se překopírovával na jiné médium. Mezitím se vždy zastavil, připravila se další nahrávka a tak se pokračovalo. Vznikla mixážní zařízení, která dovolila provádět první přechody, dokonce maskování obrazu. Vše to mělo několik nevýhod. Nebylo to opakovatelné, chyba vedla k opakování činnosti, při kopírování analogového záznamu docházelo ke zhoršení kvality, naštěstí se ale již neničil původní záznam. I dnes má ještě tento způsob své použití - při živém vysílání.

S nástupem počítačů ale přišly i netušené možnosti. Nelineární střih zavedl rozdělení zdroje videa, střihu a výstupu. Při střihu nedochází k žádné destrukci zdrojových dat, střih je naprosto samostatná činnost a výstup nebo-li renderování se provádí až následně. Střih je dnes vybaven až na výjimky náhledem, většinou v nižším rozlišení kvůli rychlosti - dekomprese vstupního videa, aplikace filtrů, efektů a titulků je výpočetně náročná.
Co všechno ke střihu videa potřebujeme? Častým dotazem je kvalita a rychlost počítače. Záleží hlavně na tom, jaké zdrojové video se bude stříhat. Pro střih ve standardním rozlišení (tedy plný PAL 720x576 bodů) dnes postačí jakýkoliv dnes prodávaný počítač. Půjdeme-li do minulosti, tak je bez problémů možné použít počítač s procesorem na frekvenci alespoň 1 GHz s grafickou kartou zvládající plný počet barev ve 24-bitech, tedy většinou s minimem 8MB paměti (záleží na rozlišení monitoru).

Dnes se pomalu přechází na HD rozlišení a kupovat SD kameru je vyhození peněz do vzduchu. Full HD má rozlišení 1920x1080 bodů, což je přibližně 2 milióny bodů (tedy 2 Mpx), což je rozlišení starších digitálních fotoaparátů. Navíc se používají složitejší komprese pro redukci dat (MPEG-2, H.264), takže silný procesor je podmínkou. Pod 2 GHz (nebo spíše s dnešním označením 2000+) to v podstatě nejde, ale pro rozumnou odezvu je minimum dvoujádrový procesor na frekvenci 3 GHz, což by mělo být minimum. Pozor u některých editorů, které vyžadují instrukční sadu SSE, SSE2 nebo SSE3 (např. Adobe Premiere Pro), pak je nutné tomu přizpůsobit výběr procesoru nebo editoru.

Určitou akceleraci zajistí dnes i grafická karta s programovatelnou výpočetní jednotkou. U karet firmy NVidia je tato technologie označena jako CUDA, u AMD pak Stream. Ty dokáží pomoci s dekódováním či kódováním MPEG-2 nebo H.264, akcelerovat určité efekty apod. Zatím ale není v editorech příliš podporována, navíc je většinou používána pouze při renderování, takže při práci nepomůže.

Jiné je to s OpenGL, které může pomoci v efektových a animačních programech jako Adobe After Effects při tvorbě grafiky, textu apod. Ani na tom ale nejsou většinou programy závislé a dokáží se bez OpenGL obejít.

Zásadní tak většinou bývá pouze výběr procesoru. Zbytek komponent je již na vlastním uvážení a finančních možnostech. Pozornost věnujme ještě pevnému disku, na kterém budou uložena zdrojová videa. Jedna hodina záznamu v DV formátu zabere asi 10GB, HDV a AVCHD v HD rozlišení je na tom díky vyšší kompresi podobně. Naštěstí dnes kapacity pevných disků dosahují stovek GB, takže i tento problém většinou odpadá.

Tím nejdůležitějším je samozřejmě software - nelineární video editor. Na výběr je dnes z velkého množství editorů od různých společností, které se liší jak ve svých možnostech, tak i nárocích na výpočetní výkon a místo na pevném disku. Rozdělit je můžeme do několika pomyslných kategorií, které se ale často překrývají. Některé společnosti prodávají i odlehčené verze svých špičkových editorů pro domácí uživatele.
1. Základní - mají pouze základní funkce umožňující střih, aplikaci filtrů a kompresi do exportního formátu. Sem patří například programy jako AviDemux, VirtualDub nebo Kino.
2. Domácí - jde o plnohodnotné video editory, které se zaměřují hlavně na jednoduchost ovládání. Umožňují kromě střihu i aplikaci přechodů, efektů a filtrů, vytváření titulků a export v různých formátech, často i přímo vypalování na optické disky. Obsahují někdy i automatizační nástroje, které se snaží udělat spoustu věcí za uživatele bez dlouhých úprav. Mají často omezení na počet video stop. Sem patří například Adobe Premiere Elements, Apple Final Cut Express, Pinnacle VideoSpin a Studio, Sony Vegas Studio, Corel VideoStudio, Canopus EDIO Neo, CyberLink PowerDirector, MainConcept EVE a další.
3. Profesionální - umožňují plnohodnotný střih, neoplývají většinou žádnými automatizačními nástroji, ale mají různé kompoziční módy, pokročilé titulkovací nástroje. Většina funkcí je ručně a největší devizou jsou hlavně pluginy i od jiných firem. Podporují a často se i prodávájí v kombinaci s různými hardwarovými kartami a střižnami se vstupy a výstupy a případně i akcelerací zachytávání a efektů. Sem patří například Adobe Premiere Pro, Apple Final Cut Pro, Canopus EDIUS, Sony Vegas Pro nebo Avid Media Composer.
4. Střižny - tato kategorie se dnes většinou přesunula do profesionální kategorie, editory se dodávaly pouze s hardwarovými video akcelerátory, ale s nárůstem výkonu počítačů tato nutnost pominula.

Programy v jednotlivých kategoriích se liší i v ceně. Zatímco první kategorie je většinou zdarma, druhá kategorie pro domází použití se pohybuje v cenové relaci 2-5 tisíc Kč, spolu s různými doplňky i více. Poslední kategorie je pak s cenami nad 20 tisíc korun a tyto programy se často prodávají v balíku s jinými programy a v cenách pak mnohdy atakují stotisícovou hranici.
Profesionálové totiž používají i další nástroje. Kromě editoru fotografií a pro tvorbu grafiky jsou to především animační a 3D nástroje, které dokáží rozpohybovat video a různé efekty - titulky a grafiku. Jde například o Adobe After Effects, Autodesk 3D Studio Max a Combustion nebo Blender. Budeme se ale věnovat střihu domácího videa a tak svět profesionálních aplikací opustíme a vrátíme se na zem.

K video editorům se často dodávají i různé pluginy, většinou pro aplikaci efektů a filtrů nebo lepší titulkování. Tímto segmentem se většinou zabývají externí firmy a dodávají je samostatně nebo jako bonusové CD spolu s editorem, většinou pro domácí použití. Zde nesmíme zapomenout hlavně na firmy proDAD a Boris FX.

Výběr video editoru z kategorie domácích je dnes poměrně jednoduchý, protože snad všechny editory se prodávají jako shareware, tedy se stažením zkušební verze (časově omezené) z internetu a případným následným zakoupením. Recenze některých najdete zde na našem serveru a další budou postupně přibývat. I zde najdeme některé editory zdarma - například Pinnacle VideoSpin, který ale obsahuje reklamní okno. Druhým býval Avid FreeDV, který byl pouze pro střih DV formátu, ale ten již není nabízen. Srovnání zbylých editorů je velmi těžké, protože každý vyniká v jiných věcech a proto je lepší si přečíst celou recenzi. Výčet vlastností by byl zbytečný, protože by byl téměř identický.

Pojďme raději na samotný popis způsobu práce ve video editorech tak, abychom se v žádném neztratili. Samozřejmě jednotlivé ovládací prvky vypadají různě, ale s tím už se každý popere. Základem je obecný přehled, zbytek je formalita.