Aktualizováno 7.2.2009: Přibyly údaje s reálnými naměřenými hodnotami datových toků, jak jsou jednotlivé stanice vysílány. Datový tok byl měřen zároveň na všech stanicích v jednom multiplexu, takže dává praktické rozložení celkového datového toku mezi jednotlivé stanice.

Například u prvního veřejnoprávního multiplexu je dobře vidět, jak sportovní kanál ČT4 Sport dostává největší příděl, protože obsahuje hůře kódovatelné rychlé scény, naproti tomu zpravodajský kanál ČT24 dostává téměř poloviční datový tok, protože naopak obsahuje hlavně pomalé scény (komentátor) s nepohyblivým pozadím.

---

Budeme vycházet z předpokladu, že se tento článek týká těch, kteří budou teprve na digitální vysílání přecházet (popřípadě těch, kteří budou řešit příjem dalšího multiplexu) a mají tedy v podstatě původní přijímací techniku - analogový televizní přijímač a anténu.

Nejprve si stručně charakterizujme samotné digitální vysílání. To se totiž od analogového podstatně liší. Analogové vysílání probíhá lineárně po snímcích, půlsnímcích a řádkách, jedna po druhé v podstatě beze změny, stejně je pak vykreslován i obraz na obrazovce - postupně plynule jedna po druhé. Laicky řečeno si lze představit štětec, kterým táhneme na obrazovce po řádkách a tím vykreslujeme celý obraz a tak pořád dokola.

Pokud Vás zajímá kompletní teorie, tak Vás odkáži na náš starší článek. Jak moc kvalitní příjem je závisí vždy na tom, jaký je odstup signálu od šumu, což v podstatě znamená, že čím větší je signál, tím lepší je příjem, protože šum je relativně konstantní. Druhá věc, která hraje roli, je možnost odrazů. Pokud dojde k příjmu toho samého signálu, ale odraženého například o nějakého domu nebo kopce, vzniká tzv. duch - je přijmut signál ještě jednou, ale časově zpožděný (protože urazil delší trasu) a obraz je tak vidět dvakrát. To samé může platit, pokud je přijímán jiný signál na stejné frekvenci, například vzdálený vysílač v jiném kraji nebo v zahraničí. Aby k tomuto nedocházelo, musí se složitě plánovat, kam jednotlivé vysílače umístit a na jaké frekvenci, aby se navzájem nerušily.
Digitální vysílání je zcela jiné a potřebuje tak i zcela jiný přístup. Nevysílá se lineárně, ale nejprve jsou jednotlivé celé snímky (resp. skupiny snímků) zkomprimovány pro snížení počtu dat, poté rozsekány na menší úseky, ty jsou zakódovány samoopravným kódem, který zvyšuje ochranu proti rušení, a pak jsou teprve vysílány. Protože jde o digitální vysílání, moduluje se stavovou modulací, nejčastěji je to QAM64, což znamená, že najednou je přeneseno šest bitů (2⁶), možné je ale i méně. Kvůli tomu, že u pozemního vysílání dochází ke zmiňovanému odrazu od objektů, používá se dále systém OFMD, tedy systém s vyšším počtem nosných kmitočtů, který zabezpečuje vyšší odolnost proti odrazům.

Z toho plyne, že samotný příjem se řídí jinými zákonitostmi. Zatímco analogový systém velmi dobře sleduje kvalitu signálu, od čehož se odvíjí i kvalita příjmu - známé to šumění a zrnění u horšího signálu, u digitálního příjmu v podstatě platí, že buď příjem máme nebo ne. Hranice mezi těmito dvěma stavy je značně tenká. Občas se může stát, že dojde k chybám při přenosu. A pokud jsme blízko této hranice, může se to projevovat dočasným zamrznutím obrazu nebo čtverečkováním.

Je také nutné brát v úvahu jiný přístup k příjmu. U analogového příjmu platilo, že čím silnější signál, tím lepší, zde to ale neplatí. Zde platí čím čistější signál, tím lepší. Anténní zesilovač tak při zhoršeném příjmu nemusí náš problém vyřešit, protože bude zesilovat i nežádoucí signály, odrazy a rušení. Daleko více tedy udělá kvalitní anténa, pokud možno směrová. Teprve vzápětí by měl přijít na řadu zesilovač, který ale neudělá nic jiného, než že posune úrovně signálu tak, aby vyhovovaly citlivosti přijímače.

Nezanedbatelnou charakteristikou digitálního vysílání je i zcela jiná kvalita samotného obrazu, jsou v něm jiné poruchy než v analogovém. Podrobněji jsme se tomuto tématu věnovali zde.

Při změně našeho domácího systému tak musíme vždy řešit celý řetězec. Pravděpodobně nejlépe to bude v pořadí:

1. přijímač
2. kabely a TV rozvody
3. antény

1. Přijímač

V dnešní době máme na výběr ze dvou řešení. Buď si pořídíme set-top-box, což je malý přijímač podobný satelitnímu přijímači. Ten převede digitální signál na analogový pro starší televizory. Připojuje se buď přes SCART konektor, pokud je televize rovněž tímto konektorem vybavena, pak je propojíme SCART-SCART kabelem.

Druhá možnost je přes anténní výstup, kde je signál namodulovaný podobně jako při normálním TV vysílání. Oba přístroje pak propojíme koaxiálním kabelem. V tomto případě je ale asi lepší pořídit si rovnou nový televizní přijímač, protože set-top-box s modulovaným anténním výstupem je většinou dražší.

Dnešní televizní přijímače jsou již v naprosté většině případů vybaveny digitálním přijímačem, nemají je snad jen výběhové typy, většinou malé CRT televizory. Ty už ale nemá cenu kupovat, jsou to jen vyhozené peníze. Jaký typ vybrat není náplní tohoto článku, většinou půjde o LCD nebo plazmové televizory, protože starší CRT s vakuovou obrazovkou jsou již na ústupu, OLED pak ještě na trhu (v podstatě) nejsou.


2. Rozvody

Co se týče televizních rozvodů a antén, tak je v prvé řadě nutné vyvrátit názor (často i přímo od prodejců TV techniky), že "digitální" rozvody musí být něco speciálního. Není to pravda, v této fázi se přenáší stále jen analogové signály a principy jsou stejné. Co dělá u televizních rozvodů problémy je to, že digitální vysílání se přesunulo na vyšší kmitočty a staré rozvody mají málo kvalitní kabely s velkým útlumem na vyšších kmitočtech a nedokážou tak signál dopravit až k přijímači. To samé platí i pro odbočky a rozbočovače. Dříve se totiž vysílalo jen na prvním až třetím TV pásmu, na čtvrtém a pátem od přibližně 450 MHz výše se nevysílalo. A právě zde jsou všechny vysílače DVB-T provozovány.

Další problémy se týkají dnešních méně kvalitních kabelů, většinou těch úzkých, které mají často místo impedance 75 ohmů pouze 50 ohmů, používají jiné dielektrikum (PE místo FPE) a díky tomu mají právě na vyšších kmitočtech vyšší útlum a často také jen slabý vnitřní vodič (i pletený). Rozdíl v kabelech může znamenat na 1000 MHz útlum až 40 dB na 100 metrů a na 400 MHz až 20 dB (!). Pokud tedy budete vyměňovat kabely, tak vždy žádejte impedanci 75 ohm a pěnové FPE dielektrikum. A když už prodávající neví, co vlastně prodává, tak kupujte raději ty tlusté kabely. Dříve se dělaly i kabely se vzduchovým dielektrikem, ale s těmi se již nesetkáte.

Jednodušší je to s odbočkami, s těmi jsou dnes již menší problémy a jejich rozsah do 1000 MHz je většinou dodržen. Pokud už měníte kabely, tak výměna odbočovačů a rozbočovačů také stojí za úvahu.

Odbočovače se používají pro společné STA rozvody. Mají průchozí signál s nízkým útlumem 1-2 dB pro rozvod po celé bytovce (nebo větším domě) a odbočením signálu s různým útlumem většinou 7,9,12 a někdy i 17 dB pro bytovou jednotku/televizor.

Rozbočovače rozdělují signál se stejným útlumem, tedy pro dvě rozbočení s útlumem 3 dB (3-4 dB reálně) pro rozdvojku, 6 dB (6-7 dB) pro roztrojku atd.

3. Anténa

Anténa je první, co přichází do styku se signálem a určuje sílu signálu, kterou dostaneme do kabelových rozvodů. Čím směrovější anténa, tím silnější signál dostaneme, ale za cenu velikosti antény. Nejčastěji jsou dnes používaná širokopásmová síta, která se hodí pro příjem více kanálů najednou z jednoho směru. Bydlíte-li v okolí velkého města s vysílačem (například Praha), je to nejlepší volba. U vzdálenějších přijímačů je již lepší volit úzkopásmové antény, které mají vyšší zisk. Pozor také na uváděné údaje - často je součástí síta i zesilovač, ale zisk antény a zisk zesilovače jsou dva rozdílné údaje.

Při příjmu je nutné myslet i na polarizaci signálu - ta může být buď horizontální, nebo vertikální a podle ní musí být anténa natočena. Dříve (u analogového vysílání) se vysílalo pouze v horizontální polarizaci, takže anténa byla natočena vždy stejně. V městské zástavbě se ale lépe šíří vertikální polarizace (kvůli odrazům) a tak se ve městech někdy vysílá právě s touto polarizací.